ECLI:CZ:US:2008:1.US.3240.07.1
sp. zn. I. ÚS 3240/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 277/2007-20 ze dne 30. 8. 2007 a proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 5 C 88/2007-13 ze dne 9. 7. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 277/2007-20 ze dne 30. 8. 2007, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 5 C 88/2007-13 ze dne 9. 7. 2007, kterým soud prvního stupně zastavil řízení o určení výše poplatku za užívání bytu. Napadenými rozhodnutími došlo podle jeho názoru k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo i k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. a došly k nesprávnému právnímu závěru, že nelze určit, že majitel nemovitosti má právo na jím požadované plnění za užívání bytu či souboru místností. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 tvrdí, že právním názorem vysloveným v citovaném nálezu se otevřela možnost určení výše nájemného či poplatku za užívání bytu a že tato možnost byla podřazena pod ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutím o takové žalobě jako žalobě určovací a stanovením výše nájemného bude mezi účastníky postaveno najisto, kolik má uživatel vlastníkovi hradit a zda je uživatel jen uživatelem nebo nájemcem. Pokud je o takové žalobě rozhodováno jako o žalobě na plnění, vede to k tomu, že uživatel bytu, jestliže nebude výše nájemného nebo poplatku odpovídat jeho představám, se odstěhuje do jiného objektu a pak na základě takového rozsudku není již možné nic vymáhat. Uvádí rovněž, že jiné soudy uvedené typy žalob akceptovaly a ve většině případů byly žaloby vzaty zpět, protože došlo k mimosoudnímu vyřešení všech sporných věcí.
Dále stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly podle ustanovení §95 odst. 4 a §103 o. s. ř. a ačkoliv věděly, že probíhá řízení o změně vlastnického práva k předmětné nemovitosti a že žalobkyně již není vlastníkem těchto nemovitostí, meritorně rozhodly i o jejích právech a povinnostech.
Stěžovatel rovněž namítá, že žalovaná nikdy nebyla nájemcem předmětného bytu, protože rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 1. 8. 1976 vydal k tomu zjevně nepříslušný orgán a Městský úřad v Hrušovanech nad Jevišovkou vydal dne 8. 12. 1997 rozhodnutí č. j. Výst. 2382/97, jímž rozhodl o vyklizení bytu.
Podle stěžovatele je možné, že napadená rozhodnutí nalézacích soudů jsou v rámci odmítání práva soudní ochrany absolutního vlastnického práva ... běžná, je však možné, že se jedná pouze o podjatost vůči vlastníkovi či proti osobě stěžovatele; námitku podjatosti však nevznáší, protože se domnívá, že v případě podjatosti by sám soudce měl postupovat podle §14 a násl. o. s. ř. Navrhuje, aby si Ústavní soud vyžádal seznam všech právních věcí, které jsou projednávány u Okresního soudu ve Znojmě, v nichž je stěžovatel a jeho manželka H. Š. účastníkem s podáním krátké řešerše o stavu věci. Stejně tak navrhuje vyžádat od Krajského soudu v Brně seznam odvolání ve všech právních věcech, která jsou projednávána v odvolacím řízení, v nichž je stěžovatel a jeho manželka účastníkem řízení, proti rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě. Provedením těchto důkazů stěžovatel hodlá prokázat, že Krajský soud v Brně svou nečinností a nerespektováním jeho ústavních práv mu znemožňuje soudní ochranu vlastnického práva a vyřešení citlivé bytové otázky smírem - dohodou mezi majitelem a uživatelem.
Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Okresní soud ve Znojmě ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že usnesením zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Podle jeho názoru nebyl stěžovatel nijak zkrácen na svých právech. Stejně se vyjádřil i Krajský soud v Brně, který navíc uvedl, že námitky týkající se věci samé považuje za irelevantní, neboť věcí samou se soud dosud nezabýval. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádřením ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli k případné replice nezasílal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 88/2007 vedený u Okresního soudu ve Znojmě. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce (původně se spolužalobkyní H. Š.) domáhal, aby soud "určil, že žalovaná je povinna hradit za užívání bytu, který se nachází v prvním nadzemním podlaží vlevo a sestává z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím v domě Borotice čp. 16, měsíčně 4.000,- Kč splatných do konce daného měsíce, pro případ prodlení s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile za každý den prodlení do zaplacení, vše na adresu žalobců". Usnesením č. j. 5 C 88/2007-6 ze dne 16. 5. 2007 vyzval Okresní soud ve Znojmě žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 9.600,- Kč podle položky 1b) Sazebníku soudních poplatků. K tomuto usnesení sdělil stěžovatel podáním ze dne 18. 5. 2007, že se domnívá, že v daném případě se jedná o určovací žalobu, ku níž je soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Tento poplatek také kolkovou známkou zaplatil. Následně Okresní soud ve Znojmě usnesením č. j. 5 C 88/2007-13 ze dne 9. 7. 2007 řízení zastavil a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000,- Kč. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel žádal vůči žalované opětující plnění do budoucna (na dobu neurčitou), tj. placení úhrad za užívání bytu v částce 4.000,- Kč měsíčně. Dále s odvoláním na §6 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") uvedl, že jde-li o opětující se plnění, je základem procesního poplatku cena odpovídající součtu všech opětujících se plnění. Jde-li o plnění na dobu neurčitou, včetně plnění požadovaného do okamžiku zaplacení jiného peněžitého plnění, na dobu života nebo na dobu delší než 5 let, je základem poplatku pětinásobek ceny ročního plnění. Soud provedl přesný výpočet poplatku a vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě poplatek nebyl uhrazen, řízení zastavil.
Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž zopakoval, že podle jeho názoru se jedná o návrh žaloby na určení, u níž soudní poplatek činí 1.000,- Kč. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 17 Co 277/2007-20 ze dne 30. 8. 2007 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že z obsahu předmětné žaloby nelze dovodit, že by se stěžovatel domáhal určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, tedy, že jde o žalobu na určení. Skutečnost, že jde o žalobu na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nelze dovodit pouze z toho, že žalobní petit je uvozen slovy "určuje se ". Z žaloby je zřejmé, že podle tvrzení stěžovatele žalovaná neplatí nájemné, které by platit měla - podle stěžovatele ve výši 4.000,- Kč měsíčně, a proto se žalobci domáhají jeho zaplacení, byť výše nájmu je sporná. Žalobci se domáhají toho, aby žalovaná plnila svou povinnost vyplývající z nájemního vztahu, a to povinnost platit nájemné, takže jde nepochybně o žalobu na plnění ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. Těmto úvahám jednoznačně nasvědčuje i navrhovaný žalobní petit, jímž se žalobci domáhají toho, aby soud stanovil žalované povinnost platit jim za užívání bytu částku 4.000,- Kč měsíčně.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle názoru Ústavního soudu, jestliže obecné soudy vyhodnotily předmětnou žalobu jako žalobu na plnění a nikoliv žalobu určovací, postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. ve vazbě na zákon o soudních poplatcích a jejich rozhodnutí nelze hodnotit jako protiústavní. K stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení sp. zn. II. ÚS 3144/07 ze dne 30. 1. 2008, kterým rozhodl o obdobné ústavní stížnosti téhož stěžovatele. První senát Ústavního soudu nemá důvod ani v této projednávané věci se od závěrů druhého senátu odchýlit.
Povinnost platit úhradu za užívání - nájem bytu nebo nebytových prostor ve vlastnictví pronajímatele - vyplývá přímo ze zákona a není nutné ji nad rámec stanovené zákonné povinnosti obecně určovat rozhodnutím soudu. V dané soudní věci se tedy nejednalo o určení existence či neexistence právního vztahu, ale o rozhodnutí o povinnosti z právního vztahu nesporně vyplývající, byť konkrétní výše úhrady byla sporná. Jestliže tedy obecné soudy za takového stavu věci rozhodly o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve výši, která byla stanovena ve vazbě na skutečné plnění požadované v žalobním petitu, rozhodly po právu a na základě posouzení procesního úkonu podle obsahu podání a nikoliv jen podle jeho označení.
Ústavní soud v této souvislosti dodává, že je právem účastníka řízení zvolit si procesní prostředek k uplatnění svého tvrzeného nároku a jeho formu, která - podle jeho přesvědčení - nejlépe odpovídá dosažení zamýšleného cíle v konkrétním soudním řízení. To však nutně neznamená, že právní názor účastníka řízení o charakteru jím uplatněných nároků musí být správný. Zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku nebyl stěžovateli odepřen přístup k soudu, neboť v případě, že ze strany nájemkyně jeho nemovitosti nebude nájem hrazen, má stěžovatel možnost obrátit se se žalobou na obecný soud.
Poukaz na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 a sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 je pro posuzování předmětné ústavní stížnosti nepřípadný, protože se vztahují na jiné právní otázky, než byly řešeny v tomto řízení. Stejně tak se Ústavní soud nemohl zabývat námitkami stěžovatele, které se týkají meritorních otázek. Obecné soudy - vzhledem k tomu, že řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku - se meritorně předmětem sporu nezabývaly. Pokud by se Ústavní soud bez vazby na dřívější rozhodování obecných soudů začal zabývat věcnými námitkami stěžovatele, postavil by se do role obecného soudu, což mu - jak je výše uvedeno - nepřísluší.
Pokud jde o návrh stěžovatele, aby si Ústavní soud vyžádal u obecných soudů (Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně) seznam všech jeho právních věcí, které byly a jsou projednávány s požadavkem krátké rešerše, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, protože mezi jeho kompetence (čl. 83, čl. 87 Ústavy ČR) nespadá výkon přezkumného dohledu či všeobecného dozoru nad obecnými soudy.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnického práva zjevně porušeno nebylo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 8. dubna 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu