ECLI:CZ:US:2008:1.US.3250.07.1
sp. zn. I. ÚS 3250/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. S., zastoupené JUDr. Lenkou Pavlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 8, Sokolovská 42, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2007, čj. 35 Co 420/2007 - 1885, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 7. 2007, čj. P 163/2005 - 1602, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též "obvodní soud"). Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla omezena osobní svoboda její nezletilé dcery a její právo na svobodu pobytu a pohybu, protože byla odňata z péče matky výlučně za účelem změny svého postoje k otci. Uvedla, že v právním státě nelze umísťovat svobodné občany, pokud odmítají jiného dospělého, do speciálních zařízení, ve kterých by mělo dojít ke změnám jejich postojů. Zájem nezletilého dítěte je vyšší než zájem rodiče. Navíc městský soud, podle stěžovatelky, rozhodoval bez její přítomnosti, byla porušena dvojinstančnost řízení, došlo tak k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí soudů porušují princip zákazu libovůle, jsou nesrozumitelná, neobsahují konkrétní důkazy. Soudce prvostupňového soudu poskytováním informací médiím porušil právo nezletilé dcery stěžovatelky na ochranu jejího soukromí. V tomto případě tedy došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 7, čl. 8, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 8, ve věci péče o nezletilou T. S., vydal dne 3. 7. 2007 pod čj. P 163/2005 - 1602, usnesení (nikoli rozsudek, jak nesprávně uvádí stěžovatelka), kterým ve výroku I. zrušil předběžné opatření ze dne 18. 6. 2007, ve výroku II. nařídil předběžné opatření, kterým nezletilou umístil do péče Olivovy dětské léčebny. Ve výroku III. zprostil znalkyni povinnosti podat znalecký posudek, ve výroku IV. ustanovil znalce, ve výroku V. uložil znalci, aby spolu s dalším, již ustanoveným znalcem, podal znalecký posudek a ve výroku VI. uložil rodičům nezletilé, aby spolupracovali se znalci. Toto usnesení zrušil týž soud dne 4. 9. 2007 usnesením čj. P 163/2005 - 1865.
Městský soud usnesením ze dne 21. 9. 2007, čj. 35 Co 420/2007 - 1885, odvolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení obvodního soudu odmítl.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Stěžovatelka ve své stížnosti namítá především zásah do práv své nezletilé dcery. Takové námitky ale může vznést pouze samotná nezletilá, jejíž práva mohla být porušena - tedy ve smyslu ust. §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Stěžovatelka jako matka nezletilé patrně vychází z dikce §36 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle nějž rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé. Opomíjí ale následující ustanovení §37 odst. 1 zákona o rodině, který stanoví, že žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Ostatně proto byl také nezletilé v řízení před obecnými soudy stanoven kolizní opatrovník - Městská část Praha 8. Ten však k podobnému závěru jako stěžovatelka nedospěl a ústavní stížnost za nezletilou T. nepodal. Shora uvedené námitky stěžovatelky jsou pak v podstatě stížnostními námitkami podanými osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, které Ústavní soud může jedině odmítnout.
Pokud jde o samotnou stěžovatelku, její tvrzení o tom, že bylo rozhodováno v její nepřítomnosti, že byla porušena dvojinstančnost řízení, že rozhodnutí soudů porušují princip zákazu libovůle, jsou nesrozumitelná a neobsahují konkrétní důkazy, považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněné. Obvodní soud ve svém usnesení pečlivě, dostatečně srozumitelně a konkrétně uvedl, z jakých důvodů přijal své rozhodnutí, prvky libovůle v jeho rozhodnutí Ústavní soud rozhodně neshledal.
Ústavnímu soudu není zřejmé a ze samotné stížnosti také nevyplývá, jak městský soud mohl porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces rozhodnutím, kterým odmítl její odvolání proti výroku I. usnesení obvodního soudu jako podané osobou neoprávněnou (návrhu matky jím totiž bylo vyhověno), proti výrokům III. až VI. jako nepřípustné; meritorně rozhodoval pouze o odvolání proti výroku II. Odvolání proti němu odmítl jako nedůvodné, protože v mezidobí obvodní soud zrušil rozhodnutí o umístění nezletilé do Olivovy dětské léčebny.
K porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky tedy nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedenému odmítl Ústavní soud, ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost v části jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost ve zbývající části podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu