ECLI:CZ:US:2008:1.US.3306.07.1
sp. zn. I. ÚS 3306/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti AHOLD Czech Republic, a. s., se sídlem Brno, Slavíčkova 1a, zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem Brno, Zatloukalova 35, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 2. 2007, čj. 43 Nc 552/2007 - 7, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, čj. 23 Co 178/2007 - 16, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2007, čj. 28 Cdo 3560/2007 - 26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jejich postupem byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože nesprávným způsobem interpretovaly a aplikovaly zákonná ustanovení.
Předmětem sporu bylo zamítnutí návrhu stěžovatelky na nařízení soupisu hmotných věcí žalovaného (JVS Jadran, s. r. o.), umístěných v nebytových prostorách obchodní pasáže obchodního centra hypermarketu Hypernova (obec Čestice). Podáním návrhu stěžovatelka usilovala o zajištění své pohledávky, neboť hrozila důvodná obava, že žalovaný dlužník vyklidí nebytové prostory, aniž by dluh stěžovatelce uhradil. Obvodní soud nezpochybnil faktickou důvodnost návrhu stěžovatelky, ale konstatoval, že právní úprava §672 zákona č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), nedopadá na právní vztah založený smlouvou o podnájmu a návrh stěžovatelky z tohoto důvodu zamítl. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na rovné zacházení a spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem §672 obč. zák. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není výklad podústavních předpisů. To je úkolem obecných soudů. Ústavní soud připustil, že jejich výkladem může dojít k zásahu do ústavně chráněných základních práv jen tehdy, pokud by šlo o výklad, který by byl ve zjevném rozporu s kogentními ustanoveními a šlo by tak o projev libovůle ze strany obecného soudu.
Ani o jeden z těchto případů se nejedná. Právní závěry obecných soudů jsou standardním výkladem práva, který vystihuje podstatu a smysl zákonných ustanovení, která byla v daném případě aplikována. Zásah Ústavního soudu není namístě, protože jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musel) napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovala rysy protiústavnosti (např. pro jejich svévolnost, pro nedostatek odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Ústavní stížnost je jen projevem její nespokojenosti s výsledkem řízení a nedosahuje ústavněprávní roviny.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, neboť jak ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Proto byla její ústavní stížnost odmítnuta, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu