ECLI:CZ:US:2008:1.US.342.08.1
sp. zn. I. ÚS 342/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora, se sídlem Husitská 692/3, 415 01 Teplice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem Husitská 692/3, 415 01 Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 13. 11. 2007, č. j. 10 Co 473/2007-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 13. 11. 2007, č. j. 10 Co 473/2007-25, jímž bylo potvrzeno ve výroku III. usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 2. 2007, č. j. 14 Nc 9635/2005-19, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit stěžovateli náhradu nákladů exekuce ve výši 3.629,50 Kč. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 2. 2007, č. j. 14 Nc 9635/2005-19, byla zastavena exekuce prováděná podle §28 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), jíž byl pověřen stěžovatel. Exekuce byla zastavena proto, že se v průběhu řízení ukázalo, že majetek povinného nepostačuje ani ke krytí nákladů exekuce. Soud prvního stupně rozhodl uvedeným usnesením i o nákladech exekuce, jejichž úhradu uložil povinnému. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl odvoláním, v němž požadoval, aby odvolací soud změnil, popř. zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci náhrady nákladů exekuce tak, aby tato povinnost byla uložena oprávněnému. Odvolací soud však napadeným rozhodnutím výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů exekuce potvrdil. Odvolací soud odkázal na rozhodná ustanovení §87 odst. 3, §89 exekučního řádu a §271 o. s. ř. a dovodil, že pro stěžovatelem otevřenou otázku náhrady nákladů exekuce je rozhodný důvod, pro který k zastavení exekuce došlo; to však stěžovatelem dovolávanou okolnost (nemajetnosti) povinného nezahrnuje, zatímco existenci naopak relevantního procesního zavinění oprávněného (na zastavení exekuce) stěžovatel netvrdí.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces; to zejména tím, že "právní závěr, k němuž odvolací soud ve věci došel, je výsledkem takové interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, která je nejen v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení, nýbrž i se samými základními principy spravedlnosti". Rozhodnutí, jímž je uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce majetkově nedostatečnému povinnému, je podle stěžovatele zcela proti smyslu znění ustanovení §3 exekučního řádu, resp. proti smyslu zásady úplatnosti výkonu exekuční činnosti. Exekutor by v takovém případě prováděl exekuční činnost nikoliv za úplatu, ale zadarmo, a co do hotových výdajů ke své tíži, což by mohlo vést k faktické majetkové likvidaci, popř. i "k úpadku soudních exekutorů, a to zejména v okresech s vysokou nezaměstnaností a problematickou sociální strukturou obyvatelstva". Stěžovatel připomíná, že exekutor je ze zákona povinen exekuci provádět, a to i když lze očekávat, že výtěžek exekuce nepostačí ke krytí jejích nákladů a dojde k zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, jestliže stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Souzená věc přitom navazuje na další obdobná podání stěžovatele, o nichž již Ústavní soud rozhodl ve věci sp. zn. III. ÚS 1298/07, sp. zn. I. ÚS 2035/07, sp. zn. IV. ÚS 2036/07, IV. ÚS 3236/07, sp. zn. I. ÚS 2037/07, sp. zn. I. ÚS 2064/07, sp. zn. I. ÚS 2065/07, sp. zn. I. ÚS 344/08, sp. zn. III. ÚS 2081/07, sp. zn. III. ÚS 2780/07, III. ÚS 345/08, III. ÚS 347/08, IV. ÚS 341/08.
Otázkou náhrady nákladů exekuce se Ústavní soud opakovaně zabýval a své sjednocující stanovisko k uvedené právní problematice vyjádřil ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006, v němž uvedl: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému."
Z odůvodnění citovaného stanoviska vyplývá, že plénum Ústavního soudu považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06 ze dne 14. 4. 2006. Zde Ústavní soud vyložil, že ustanovení §87 až §89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
Za tohoto stavu Ústavní soud, neshledav důvody, které by jej opravňovaly odchýlit se od citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu, konstatuje, že rozhodnutím KS k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu