ECLI:CZ:US:2008:1.US.36.08.1
sp. zn. I. ÚS 36/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 25. srpna 2008 sp. zn. I. ÚS 36/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B. proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 3 T 113/2005, jímž byl stěžovatel shledán vinným trestným činem loupeže a trestným činem vydírání, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2006 sp. zn. 4 To 350/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 6 Tdo 537/2007 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, za účasti Okresního soudu v Mostě, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2006 sp. zn. 4 To 350/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 6 Tdo 537/2007 se ruší pro porušení stěžovatelova práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 3 T 113/2005 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 8. 2006 sp. zn. 4 To 350/2006 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jejž taktéž napadá, shledán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 6 Tdo 537/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.
2. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy. Konkrétně nezjistil, zda jsou proti poškozenému J. K. vedena jiná trestní řízení, a nevyžádal si úřední záznam o tom, kolikrát tento poškozený podal v posledních třech letech trestní oznámení. Stejně tak se nevypořádal s jeho návrhem ze dne "12. 9. 2006" (správně zřejmě 12. 9. 2005 - pozn. Ústavního soudu) na doplnění dokazování výpisy volání.
3. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou v dané věci v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Byla opomenuta skutečnost, že poškozený J. K. již byl pravomocně odsouzen za trestný čin, což má samo o sobě značný negativní dopad na jeho věrohodnost; nebylo hodnoceno zjištění, že tento poškozený je kontroverzní a konfliktní osobou. Negativně pro poškozeného vyznívá i závěr znalce o zbytečně dlouhém a nepřiměřeném léčení. Soudy při svém rozhodováni nepochopitelně přehlédly stěžovatelem a svědkem P. B. uváděnou skutečnost, že celý incident vyvolal poškozený J. K. Bylo konstatováno, že výpověď svědka P. B. je výpovědí toliko okrajovou, ač tento svědek zřejmě jediný na vlastní oči viděl počátek konfliktu, přičemž uvedl, že pan J. K. přistoupil ke stěžovateli a kopl ho do nohy. Soud prvního stupně uzavřel, že s výpovědí poškozeného J. K. korespondují i výpovědi dalších slyšených svědků, minimálně v naznačeném případě je však evidentní, že tento závěr je nesprávný. Soud prvního stupně přiřkl značný význam vypracovanému znaleckému posudku, avšak sám znalec výslovně připustil více možností vzniku zranění. Soud obžalovanému připsal úder kamenem do čela, tedy variantu pro něj jednoznačně nejhorší, bez jakéhokoli důvodu. Vzhledem k těmto skutečnostem je stěžovatel přesvědčen, že z provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy není možno při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit závěr, že se předmětných jednání dopustil.
4. Dále tvrdí, že protokol o hlavním líčení ze dne 30. 11. 2005 nebyl pořízen tak, aby odpovídal zvukovému záznamu, totiž skutečné výpovědi poškozeného. V tomto směru uplatnil námitky, jež byly usnesením ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 3 T 113/2005 zamítnuty. Prostřednictvím svého obhájce také požádal přípisem ze dne 13. 3. 2006 o přehrání zvukového záznamu o průběhu všech hlavních líčení. Soud prvního stupně však na tuto žádost reagoval nezákonným sdělením ze dne 21. 4. 2006, ve kterém uvedl, že trestní řád neumožňuje obhájcům ani obžalovaným přehrání zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení. Stěžovatel je však toho názoru, že strany řízení musí mít možnost si ověřit, zda obsah protokolu o hlavním líčení není v rozporu s tím, co bylo během hlavního líčení zachyceno nahrávacím zařízením na zvukový záznam. Má za to, že se jedná o vadu s ústavněprávním přesahem. Není-li totiž obžalovanému či jeho obhájci na základě žádosti soudem umožněno zkonfrontovat zvukový záznam s jeho přepisem v protokolu, je obhajobě znemožněno vznést proti protokolaci konkrétní námitky či kvalifikovaně brojit proti výpovědím osob vypovídajících během hlavního líčení, čehož důsledkem je porušení ústavně garantovaného základního práva na spravedlivý proces, jehož podstatnou součástí je právo na obhajobu.
5. Je přesvědčen, že byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně práva garantovaná čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
7. Okresní soud a krajský soud pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
8. Okresní státní zastupitelství v Mostě a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
9. Nejvyšší soud uvedl, že důvody, na základě nichž bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako zjevně neopodstatněné, rozvedl v odůvodnění svého usnesení. Je přesvědčen, že tímto rozhodnutím nebyly porušeny žádné v České republice účinné normy a že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
10. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
11. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten však pouze sdělil, že vše podstatné je již uvedeno v ústavní stížnosti.
III.
12. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 113/2005 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv došlo.
13. Vyhovět ústavní stížnosti nelze na základě stěžovatelovy námitky proti správnosti protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 11. 2005, kdy žádal (č. l. 146 spisu) "o ověření protokolace s pořízeným zvukovým záznamem a o případné provedení oprav" (tehdy tedy ještě nikoliv o přímý přístup k nějakému zvukovému záznamu). Její uplatnění není přípustné. O citované žádosti stěžovatele bylo rozhodnuto usnesením ze dne 26. 1. 2006 č. j. 3 T 113/2005-151, proti kterému bylo možno podat stížnost ke krajskému soudu. Pokud této možnosti, jak vyplývá ze spisu, nevyužil (opak ostatně ani netvrdí), nyní tuto námitku vzhledem k zásadě subsidiarity v řízení před Ústavním soudem uplatňovat nemůže.
14. Jinou situaci však Ústavní soud shledává v případě přípisu ze dne 13. 3. 2006, kterým stěžovatel soud prvního stupně požádal o přehrání zvukového záznamu o průběhu všech hlavních líčení. Ústavnímu soudu nezbývá, než zopakovat to, co již uvedl ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 388/06 ze dne 17. 4. 2007 (N 67/45 SbNU 99).
15. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje nezávislost obecných soudů a opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Rozhodování obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny); v rámci tohoto práva musí být vyloučena libovůle v rozhodování a musí také být zajištěna pro každého obviněného právně účinná ochrana, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na obhajobu. V tomto ústavním rámci se Ústavní soud námitkou stěžovatele, že mu soudy neumožnily přístup ke zvukovým záznamům o průběhu hlavních líčení, zabýval, přičemž ji shledal důvodnou.
16. Podle ustanovení §65 odst. 1 trestního řádu má obviněný a jeho obhájce - mimo jiné - právo nahlížet do spisu (s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka vyslýchaného ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu) a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Obhájce obviněného má dále podle ustanovení §41 odst. 6 trestního řádu právo ve všech stadiích trestního řízení vyžádat si předem kopii nebo průpis protokolu o každém úkonu trestního řízení. Tato obecná úprava se však na protokolaci v řízení před soudem nevztahuje v plném rozsahu. Je-li o průběhu hlavního líčení pořizován zvukový záznam, některá specifika takovéto protokolace upravuje ustanovení §55b trestního řádu. Z jeho odstavce 7 vyplývá, že zvukový záznam není součástí spisu, neboť stanoví, že "zvukový záznam se uchová na nosiči informací spolu se spisem, a není-li jeho připojení ke spisu možné, poznamená se do protokolu nebo stručného záznamu místo jeho uložení". Není-li nosič informací součástí spisu, oprávnění obviněného, respektive jeho obhájce pořídit si kopie tohoto nosiče nelze z ustanovení §65 odst. 1 trestního řádu přímo vyvodit. Rovněž tak nelze učinit z §41 odst. 6 trestního řádu. Povinnost soudu poskytnout obžalovanému kopie zvukových záznamů o průběhu hlavního líčení tedy výslovně z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá.
17. Nicméně, byl-li o průběhu úkonu před soudem pořízen zvukový záznam a je-li třeba vyhotovit písemný protokol, zaznamená se podle ustanovení §55b odst. 5 trestního řádu do protokolu "podstatný obsah" úkonu, což znamená, že v protokolu o hlavním líčení nemusí být zapsáno vše, co bylo zachyceno na zvukovém záznamu. Vzhledem k této úpravě nelze vyloučit, že obžalovaný či jeho obhájce mohou mít na úplnost protokolu z hlediska zaznamenání podstatného obsahu úkonu jiný názor než protokolující osoba. Rovněž nelze vyloučit, že obhajoba může nabýt přesvědčení, že protokol o hlavním líčení neodpovídá tomu, co bylo vyslýchanými osobami v hlavním líčení tvrzeno a co bylo zachyceno na zvukový záznam. Má-li obviněný oprávnění vznést ve smyslu ustanovení §57 odst. 1 trestního řádu námitky proti protokolaci, musí mít možnost ověřit si, zda obsah protokolu o hlavním líčení není v rozporu s tím, co bylo v průběhu hlavního líčení zachyceno nahrávacím zařízením na zvukový záznam. Právo na toto ověření sice není stranám řízení trestním řádem výslovně stanoveno, ale vyplývá ze smyslu ústavně garantovaného práva na obhajobu. Není-li obžalovanému či jeho obhájci na základě žádosti soudem umožněno zkonfrontovat zvukový záznam s jeho přepisem v protokolu, ať již tím, že je mu umožněn poslech záznamu, nebo tím, že mu je poskytnuta jeho kopie, je obhajobě znemožněno vznést proti protokolaci konkrétní námitky, kvalifikovaně brojit proti výpovědím osob vypovídajících během hlavního líčení atd. K takovému závěru ostatně dospěla i judikatura obecných soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005 sp. zn. 4 Tz 167/2005 [in http://www.nsoud.cz]).
18. V posuzované věci stěžovatel po soudu prvního stupně požadoval přehrání záznamu o průběhu všech hlavních líčení v předmětné věci. Uvedený soud však reagoval sdělením, že "trestní řád neumožňuje obhájcům ani obžalovaným přehrání zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení.". Proti tomuto postupu stěžovatel brojil i v podaném odvolání, avšak odvolací soud na tuto část jeho argumentace nereagoval žádným způsobem.
19. Za dané situace Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že obecné soudy uvedeným procesním postupem porušily stěžovatelovo ústavně garantované základní právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny.
20. Naproti tomu co se týče stěžovatelova tvrzení, že byly opomenuty některé jeho důkazní návrhy, Ústavní soud pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal, přičemž konstatuje, že je třeba rozlišovat situaci, kdy by opomenutým důkazem byl takový důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba obviněného a bez důvodných pochybností tak zjištěn skutkový stav v dané věci [jako tomu bylo např. ve věci sp. zn. II. ÚS 418/03 - nález ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)] od důkazních návrhů stěžovatelových, v jejichž případě se nejeví, že by mohly přinést jakékoliv zásadní informace důležité pro posouzení věci.
21. Pokud se jedná o stěžovatelovy námitky proti hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud považuje za předčasné se jimi zabývat, neboť nemůže předjímat, zda náprava zjištěného procesního pochybení nebude mít posléze za následek i změnu tohoto hodnocení.
22. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho kasační rozhodnutí se upíná výlučně k procesnímu pochybení obecných soudů. Ústavní soud se jím nevyslovuje k tomu, zda tento vadný procesní postup soudů ovlivnil výrok o vině a následně v konečném důsledku i výrok o trestu.
23. V rámci minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, pokud jde o rozsudek krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu. Nezrušil však rozsudek okresního soudu, neboť postačí, pokud odvolací soud poté, kdy umožní stěžovateli poslech zvukových záznamů nebo mu poskytne kopie nahrávek, bude znovu rozhodovat o odvolání stěžovatele.
IV.
24. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, okresní soud, krajský soud a Nejvyšší soud dali souhlas s upuštěním od ústního jednání a Okresní státní zastupitelství v Mostě a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ač byla poučena, že pokud tak neučiní, bude jejich souhlas ve smyslu §101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, předpokládán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
25. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti zčásti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a zčásti ji podle §43 odst. 1 písm. e) stejného právního předpisu odmítl jako nepřípustnou.