ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.537.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 537/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2007 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4 To 350/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 113/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 T 113/2005, byl obviněný P. B. [v bodě 1)] uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 2. 10. 2004 kolem 08:40 hod. v L., okres M., prostřednictvím svého mobilního telefonu vyhrožoval J. K., jednateli společnosti V. P. s.r.o. M., zabitím, pokud se jako obchodník bude pohybovat v místech, kde sám podniká“.
Dále [v bodě 2)] byl uznán vinný trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 2. 10. 2004 kolem 10:00 hod. v L., okres M., ul. Ch., na staveništi rodinného domu, nejprve pod pohrůžkou zbití požadoval po J. K. blíže neurčenou peněžní částku, poté jej udeřil kamenem do čela, až poškozený upadl na zem, ležícího jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy a kroutil mu levou ruku, znovu požadoval po něm vydání peněz, poškozený ze strachu vydal 150,- Kč, při fyzickém napadení utrpěl poškozený zranění, pohmoždění hlavy v oblasti temenní části hlavy vlevo vzadu a v oblasti spánkové vlevo, dále lehké pohmoždění levého ramena, s následnou dobou léčení v délce nejméně deseti dnů“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Oproti tomu byl obviněný citovaným rozsudkem podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 18. 5. 2005, č. j. 1 Zt 12/2005 – 8, pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „dne 2. 10. 2004 kolem 07.30 hod. v L., okres M., ul. Ž., ze svého vozidla zn. Volkswagen Passat, vyhrožoval kolemjdoucímu Š. H., dealerovi mlékárenského zboží společnosti V. P. s.r.o. M., zbitím, pokud bude jezdit trasou, kudy zaváží zboží do svých obchodů a postará se, aby v souvislosti s obstaráním zboží pro obchod měl problémy“.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4 To 350/2006, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., protože „dne 2. 10. 2004 kolem 10:00 hod. v L., okres M., ul. Ch., na staveništi rodinného domu, nejprve pod pohrůžkou zbití požadoval po J. K. blíže neurčenou peněžní částku, poté jej udeřil kamenem do čela, až poškozený upadl na zem, ležícího jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy a kroutil mu levou ruku, znovu požadoval po něm vydání peněz, poškozený mu ze strachu vydal nejméně 50,- Kč, při fyzickém napadení utrpěl poškozený zranění, pohmoždění hlavy v oblasti temenní části hlavy vlevo vzadu a v oblasti spánkové vlevo, dále lehké pohmoždění levého ramena, s následnou dobou léčení v délce nejméně deseti dnů“. Za tento trestný čin a za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně beze změny, obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., byl nesprávně právně posouzen, neboť ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu není popsáno žádné jednání, kterým by poškozeného k něčemu nutil, a rovněž z popisu skutku nevyplývá cíl, tj. k jakému konání měl poškozeného nutit. V návaznosti na to dovodil, že je namístě, aby dovolací soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků, jakož i předcházejícího řízení.
Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že řízení před soudem prvního stupně bylo účelově vedeno snahou vyhovět podané obžalobě, činnost soudu druhého stupně byla naprosto nedostatečná, alibistická a odporující právu obžalovaného na spravedlivý proces. Odvolací soud též nedostatečným způsobem odůvodnil svoje rozhodnutí a z jeho postupu má obviněný pocit, že tento se celou záležitostí ani jeho námitkami vůbec nezabýval. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že v rámci skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně provedl změnu ve stanovení výše finanční částky, čímž porušil ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., když sám ve věci rozhodl, ačkoli pro to nebyly splněny podmínky. Odvolací soud se totiž odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž by v odvolacím řízení znovu provedl některé, pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly.
Dále obviněný poznamenal, že mu protiprávní jednání uvedená ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku nebyla jednoznačně prokázána, že skutková zjištění, která byla vtělena do skutkových vět odsuzujícího výroku jsou nesprávná, nezákonná, neodůvodněná a nevyplývají z provedeného dokazování a že postup řízení, který předcházel vydání napadených výroků byl nesprávný, přičemž tato nesprávnost měla vliv na správnost a zákonnost výroků. Rozsudek soudu prvního stupně rovněž zhodnotil jako nepřezkoumatelný, protože nalézací soud podle jeho názoru porušil ustanovení §125 odst. 1 věty druhé tr. ř., neboť z odůvodnění rozsudku není patrno, jak se soud vypořádal s jeho obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Jako celek se odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně jeví obviněnému jako rozpačité a nelogické, stejně jako samotné rozhodnutí.
V další části dovolání obviněný uvedl, že v daném řízení došlo k porušení ustanovení §55b tr. ř., kterým se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby, když protokol o hlavním líčení ze dne 30. 11. 2005 nebyl pořízen tak, aby odpovídal pořizovanému zvukovému záznamu, a tedy skutečné výpovědi poškozeného. K jeho opakovaným námitkám v tomto směru nebylo v řízení nijak přihlédnuto, ačkoli výpověď poškozeného J. K. je pro výsledek řízení zcela klíčová. Zdůraznil přitom, že prostřednictvím svého obhájce požádal přípisem ze dne 13. 3. 2006 o přehrání zvukového záznamu o průběhu všech hlavních líčení, avšak soud prvního stupně na jeho žádost reagoval sdělením ze dne 21. 4. 2006, ve kterém uvedl, že trestní řád obhájcům ani obviněným přehrání zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení neumožňuje. Obviněný však v této souvislosti vyjádřil přesvědčení o opaku.
Následně namítl, že stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně je i rozhodnutí odvolacího soudu nejasné, nepřehledné, nesrozumitelné a nepřesvědčivé s tím, že odvolací soud naprosto alibisticky, aniž by se meritem věci sám zabýval, na kontroverzní závěry soudu první instance odkázal.
Dále vyjádřil výhrady vůči rozsahu provedeného dokazování, přičemž zdůraznil, že v proběhlém řízení nebyly vyčerpány všechny dostupné důkazy ke zjištění skutkového stavu věci, a to i přesto, že veškeré dostupné důkazy jím byly navrhovány. Soud je však neprovedl, ale ani nerozhodl podle ustanovení §216 odst. 1 tr. ř. o tom, že se další důkazy nebudou provádět. Dovodil také porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť podle jeho mínění nebyly provedené důkazy zhodnoceny řádným procesně předepsaným postupem. V návaznosti na to uvedl, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil výpověď poškozeného J. K., zatímco výpověď svědka P. B., která jednoznačně podporovala jeho (obviněného) výpověď, prakticky pominul. Poté připomněl podstatu výpovědi posledně jmenovaného svědka a dodal, že se nijak nepromítla do skutkových zjištění soudu, což je podle jeho slov v extrémním nesouladu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces. Upozornil pak ještě na skutečnost, že v řízení bylo soudy obou stupňů porušeno i ustanovení §120 odst. 2 tr. ř., neboť ani v jednom ze soudních rozhodnutí nebyl označen údajem svého zaměstnání.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 350/2006 ze dne 14. 8. 2006 a výrok o vině a trestu rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 3 T 113/2005 ze dne 8. 3. 2006 a vadné předcházející řízení a přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soudu prvního stupně nechť je uloženo, ať napraví procesní vady řízení a ať důkazy hodnotí striktně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.“.
V samotném závěru vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zmínila rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněného, se v obecné rovině vyjádřila k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na to uvedla, že uplatněným námitkám obviněného je třeba přiznat opodstatněnost, přičemž vyjádřila zásadní výhrady vůči úrovni obou shora citovaných rozhodnutí.
Dále státní zástupkyně odcitovala zákonnou dikci skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. s tím, že obviněný měl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu tím, že jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal. Dovodila pak, že skutková věta [viz bod 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně] uvedené variantě jednání obviněného neodpovídá, neboť v ní především není vyjádřeno žádné jednání, ke kterému by obviněný poškozeného nutil, respektive není vyjádřeno žádné jednání, k jehož konání byl právě pod pohrůžkou násilí poškozený nucen.
V další části vyjádření uvedla, že hodnocení důkazů vztahujících se k oběma trestným činům, ke kterému se uchýlil soud prvního stupně a s nímž vyjádřil souhlas i soud odvolací, lze považovat za svévolné, a konstatovala, že v dané věci jde o případ, kdy proti sobě jednoznačně stojí výpověď obviněného P. B. a poškozeného J. K., přičemž žádná z verzí těchto výpovědí, pokud by byly hodnoceny nezávisle na sobě, neobsahuje takové vnitřní rozpory, nesrovnalosti či nelogičnosti, aby bez porovnání s ostatními důkazy mohla být považována za nevěrohodnou, nepravdivou a zavádějící. Za tohoto stavu věci vyvstává potřeba pořízení takových důkazů, které by podpořily nebo vyvrátily, případně zpochybnily některou z uváděných verzí. Výpověď poškozeného nelze upřednostňovat především za situace, pokud z provedeného dokazování jednoznačně vyplývají důkazy, které naopak podporují tvrzení obviněného a není možné za takové situace nevyhovět návrhům na provedení důkazů, které navrhuje obviněný k podpoře své výpovědi, a to zejména, pokud se soud s návrhem na doplnění dokazování zákonným způsobem nevypořádá. V takovém případě se jedná o tzv. opomenuté důkazy.
Státní zástupkyně rovněž poukázala na skutečnost, že pokud obviněnému a jeho obhájci nebylo umožněno právo přehrání zvukového záznamu z jednání soudu, případně poskytnutí kopií zvukového záznamu z hlavního líčení, bylo zásadním způsobem porušeno právo obviněného na obhajobu. Strany řízení totiž musí mít možnost si ověřit, zda obsah protokolu o hlavním líčení není v rozporu s tím, co bylo během hlavního líčení zachyceno nahrávacím zařízením na zvukový záznam. Takové právo vyplývá ze smyslu práva obviněného na obhajobu, které je ústavně zaručeným právem (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jež je v trestním řádu zakotveno v ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. Žádost obviněného nebo jeho obhájce, aby jim bylo umožněno přehrání pořízeného zvukového záznamu za takovým účelem, tedy nemůže být soudem ignorována a bezdůvodně odmítnuta, neboť tímto postupem je v konečném důsledku realizováno právo obviněného na obhajobu.
S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněného rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4 To 350/2006, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 3 T 113/2005 zrušil, a Okresnímu soudu v Mostě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Namítl-li dovolatel, že skutek tak, jak je popsán pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., protože ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu není popsáno žádné jednání, kterým by poškozeného k něčemu nutil a rovněž z popisu skutku nevyplývá cíl, tj. k jakému konání měl poškozeného nutit, pak takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka.
Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. přiměřeně č. 1/1980 Sb. roz. tr.).
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.) (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1389 s.).
Po subjektivní stránce je u trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (§4 písm. a) tr. zák.), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§4 písm. b) tr. zák.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel „… prostřednictvím svého mobilního telefonu vyhrožoval J. K.,… zabitím, pokud se jako obchodník bude pohybovat v místech, kde sám podniká“.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že obviněný tímto svým jednáním „hrubě, drze a razantním způsobem zasáhl do života poškozeného, přičemž motiv jeho jednání byl jednoznačně zištný“. Odvolací soud pak po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně shledal, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná a zcela se s nimi ztotožnil.
Jsou-li popsaná skutková zjištění soudu prvního stupně hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je třeba konstatovat, že nalézací (ani odvolací) soud nepochybil (byť v rozsudku nalézacího soudu nebyla přesně formulována tzv. právní věta, pokud jde o alternativu cíle, k němuž jednání dovolatele směřovalo), dospěl-li k závěru, že dovolatel naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Je totiž zřejmé, že dovolatel jiného (poškozeného J. K.) pohrůžkou násilí (zabití) nutil, aby něco opominul (nevyskytoval se v určitých místech). Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka trestného činu – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, je možné v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností objektivní povahy je pak zřejmé, že obviněný v posuzovaném případě jednal úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Za tohoto stavu věci byly dány důvody pro postup podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné) a nepřicházel v úvahu postup podle §265i odst. 3 tr. ř.
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že zbývající (podstatná) část uplatněných dovolacích námitek směřuje výlučně do oblasti řízení a skutkových zjištění. Dovolatel jimi totiž soudům vytýká vadné řízení (včetně vadné protokolace hlavního líčení), neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění. Ve skutečnosti tak v tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Jak již shora rozvedeno, dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzené nesprávné realizace trestního řízení – především z namítané neúplnosti dokazování – a z pochybení při hodnocení důkazů, resp. vadných skutkových zjištění soudů (včetně nedostatečných rozhodnutí), pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nejsou založeny na výše naznačených, tvrzených vadách (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Zbývající (podstatnou) částí svých dovolacích námitek tedy ve skutečnosti dovolatel nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto taková jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.). Dovolatel totiž své výhrady v dovolání ve skutečnosti zaměřil především proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a proti správnosti jejich hodnocení důkazů a skutkových závěrů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Z těchto stručně (viz ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.) uvedených důvodů Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý