ECLI:CZ:US:2008:1.US.383.08.1
sp. zn. I. ÚS 383/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem v Opavě, nám. Republiky 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2005, č. j. 11 Co 816/2004-152, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 8. 2004, č. j. 26 C 70/2003-108, spojeného s návrhem na odklad výkonu napadených soudních rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel zapůjčil dne 3. 2. 1997 D. H. částku 2.500.000,- Kč s tím, že mu bude do 3. 9. 2007 vrácena částka 3.250.000,- Kč. (příloha "D" spisu). O sepsání smlouvy byl požádán advokát Mgr. R. S. Ten však neupozornil stěžovatele na skutečnost, že takto sjednaný "úrok" za poskytnutí půjčky zakládá absolutní neplatnost smlouvy o půjčce pro rozpor s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku.
Protože dlužník ve sjednaném termínu půjčku neuhradil, podal stěžovatel proti němu žalobu na úhradu dlužné částky a takto sjednaných úroků z prodlení. Okresní soud v Opavě rozsudkem č. j. 6 C 13/2000-24 ze dne 23. 5. 2000 žalobu stěžovatele zamítl. Rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 3. 2001, č. j. 11 Co 794/2000-60 (dále Nejvyšším soudem i Ústavním soudem).
S ohledem na to podal stěžovatel žalobu proti advokátu Mgr. R. S., ve které se domáhal úroků z uvedené půjčky a smluvní pokuty z titulu náhrady škody. Okresní soud v Opavě žalobu napadeným rozsudkem ze dne 3. 8. 2004, č. j. 26 C 70/2003-108, zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č. j. 11 Co 816/2004-152, potvrdil. Krajský soud rozsudek zdůvodnil tím, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi soupisem smlouvy a způsobenou škodou, a tím, že došlo k promlčení nároku stěžovatele opožděným podáním. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 25 Cdo 1487/2000, odmítl.
Podle stěžovatele bylo uvedenými rozsudky obecných soudů zasaženo do jeho základního práva daného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť předmětným rozhodnutím soudy upřely stěžovateli nárok na náhradu škody. Současně soudy měly porušit čl. 36 a 37 odst. 1 Listiny, neboť nepřihlédly k hmotněprávním aspektům vyplývajícím z ust. §415 a násl. občanského zákoníku. Žalovaný totiž stěžovatele neupozornil na nevhodnost stěžovatelova pokynu týkajícího se výše sjednaných úroků z půjčky (kapitalizovaných v půjčce) a na to, že i sjednaná smluvní pokuta 0,7 % denně je nepřiměřená.
Stěžovatel dále uvedl, že je občanem ve věku 72 let s nejvyšším stupněm zdravotního postižení (průkaz ZTP/P), jeho bydlení je zatíženo zástavním právem Finančního úřadu v Opavě a nemá žádné prostředky. Proto navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 26 C 70/2003, vedený u Okresního soudu v Opavě. Zjistil, že dne 14. 3. 2003 podal stěžovatel žalobu o 2.200.000,- Kč s příslušenstvím proti žalovanému Mgr. R. S., advokátovi v Opavě. Návrh později modifikoval částečným zpětvzetím a požadoval náhradu škody ve výši 1 milionu s 8% úrokem z prodlení (č.l. 102).
Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný v roce 1997 sepsal na popud svého klienta D. H. smlouvu o půjčce mezi D. H. a stěžovatelem a zástavní smlouvu k ní. D. H. svůj dluh nesplatil a protože zástavní smlouva, kterou sepsal žalovaný, byla Okresním soudem v Opavě i Krajským soudem v Ostravě prohlášena za neplatnou, je předmětná pohledávka nedobytná. Žalovaný tedy sepsáním špatné smlouvy porušil ust. §415 obč. zákoníku a způsobil stěžovateli škodu, kterou je povinen nahradit podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 3. 8. 2004, č. j. 26 C 70/2003-108, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný, jako advokát, sepsal na základě požadavků a pokynů D. H. smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu, která ji zajišťovala. Věřitelem ze smlouvy o půjčce a zároveň zástavním věřitelem ze zástavní smlouvy byl stěžovatel, který však nebyl v právním vztahu s žalovaným S. (advokátem). Podle předmětné smlouvy o půjčce měl žalobce půjčit D. H. částku 3.250.000,- Kč, ale ve skutečnosti půjčil žalobce jmenovanému pouze částku 2.500.000,- Kč a částka 750.000,- Kč, kterou měl zaplatit navíc, měla být tzv. provizí, odměnou za poskytnutí půjčky, neboť jinak úroky sjednány nebyly. Dále si strany sjednaly, že v případě prodlení s úhradou jakékoliv konkrétní splátky, je D. H., jako dlužník povinen zaplatit žalobci, jako svému věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,7 % z dlužné částky za každý den prodlení. Tyto smlouvy byly v předchozím jednání u obecných soudů zpochybněny.
V posuzovaném případě dospěl okresní soud k závěru, že mezi stěžovatelem a žalovaným neexistuje žádný závazkový právní vztah, neboť stěžovatel nebyl klientem žalovaného, ale byl jen jednou ze stran smlouvy, kterou žalovaný připravil pro svého klienta D. H. To však nevylučuje možnou odpovědnost žalovaného za případnou škodu, kterou je třeba posuzovat podle občanského zákoníku. K posuzovanému jednání však došlo v březnu 1997, žalovaný vznesl námitku promlčení a nárok stěžovatele je tak ve smyslu §106 odst. 2 obč. zákoníku uplynutím tříleté promlčecí doby promlčen.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č. j. 11 Co 816/2004-152, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobní tvrzení stěžovatele spočívalo v tom, že žalovaný sepsal neplatnou smlouvu, což mělo mít u stěžovatele ten důsledek, že se nedomůže peněžitého plnění po dlužníkovi D. H.; ten totiž nemá finanční prostředky a stěžovatel se nedomůže uspokojení svých práv ani ze sjednané zástavní smlouvy, neboť je neplatná. V průběhu řízení stěžovatel změnil své žalobní tvrzení, domáhal se nižší částky (ve zbytku vzal žalobu zpět), dožadoval se však peněžitého plnění spočívajícího v tom, že žalovaný sepsal smlouvu o půjčce, která byla částečně neplatná, a to jednak v části týkající se ujednání o výši úroku, jednak v části o výši smluvní pokuty. Stěžovatel dovozoval, že pokud by byl žalovaným upozorněn na to, že tato ujednání jsou neplatná, sjednal by úroky i smluvní pokutu tak, aby odpovídaly zákonu. Stěžovatel však nemohl být - podle soudu - se žalobou úspěšný především proto, že žalovaný vznesl námitku promlčení a to důvodně. Stěžovatel však nemohl být se žalobou úspěšný ani tehdy, pokud by právo promlčeno nebylo. Odpovědnost žalovaného vůči stěžovateli totiž nemůže vycházet z odpovědnosti za škodu, kterou upravuje zákon č. 85/1996 Sb., jak stěžovatel namítal, protože tento zákon upravuje výlučně odpovědnost advokáta, kterou má vůči svému klientovi. V daném případě stěžovatel klientem žalovaného nebyl. Navíc z obsahu spisu nelze dovodit příčinou souvislost mezi sepisem oné smlouvy o půjčce a tvrzeným vznikem škody. Ostatně na sepisu smlouvy o půjčce se stejnou měrou podílel také stěžovatel, neboť uzavřená smlouva vyjadřovala také jeho vůli, což znamená, že i stěžovatel se na vzniku tvrzené škody spolupodílel.
Dovolání stěžovatele podané podle §237 odst. 1 písmeno c) o.s.ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2007, č. j. 25 Vdo 1416/2006-260, odmítl, protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
III.
K výzvě Ústavního soudu podaly vyjádření Krajský soud v Ostravě i Okresní soud v Opavě. Oba soudy však jen odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků, Ústavní soud proto tato vyjádření nevzal za základ svého zjištění a rozhodnutí. Toto rozhodnutí není ústavní stížností napadeno.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do té je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu svého vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, tedy že došlo k nesprávnému hodnocení důkazů soudy a tím i k vadnému právnímu posouzení věci. K této otázce Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že rozdílný názor na interpretaci "podústavního" práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení tohoto práva může dojít jen v případě, že by se právní závěry obecného soudu ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, že by byly svévolné nebo vybočující z jejich ustálené judikatury zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem (viz např. nález sp.zn. II. ÚS 596/02, www.judikatura.cz), jestliže se rozhodnutí jeví v daných souvislostech jako svévolné, argumentačně vybudované bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež je objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 686/02, sp.zn. III. ÚS 258/03 a další, dostupné na internetové adrese www.judikatura.cz).
O takový případ aplikace práva se však v projednávané kauze nejedná.
Ústavní soud poukazuje v této souvislosti na obsah spisu uvedený v části II.. Z něho vyplývá, že závěry krajského soudu týkající se promlčení nároku stěžovatele z tvrzeného titulu náhrady škody jsou v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Již z toho důvodu krajský soud požadovanou náhradu škody stěžovateli nepřiznal.
Krajský soud se navíc zabýval i otázkou existence samotného uplatněného nároku na náhradu škody; dospěl k závěru, že neexistoval především proto, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a vznikem škody. Jedním ze základních předpokladů vzniku občanskoprávní odpovědnosti je objektivní existence příčinné souvislosti (causální nexus) mezi porušením právní povinnosti, jako příčinou a škodou, včetně jejího rozsahu, jako následkem. Mezi protiprávním úkonem a škodou musí existovat vztah příčiny a následku, přičemž příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. Současně se musí prokázat, že škoda by nenastala bez této příčiny (tak Švestka, J., Jehlička O., Škárová M., Spáčil J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha : C.H.Beck, 2006, str. 711). Prokazováním relevantních okolností se obecné soudy pečlivě zabývaly a dospěly k závěru (zejména soud krajský), že příčinná souvislost mezi porušením práva na straně žalovaného a vznikem škody na straně stěžovatele prokázána nebyla. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud vyložil na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl.
Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Soudy své rozsudky dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z jejich odůvodnění vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V tom rámci se soudy adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními, jež účastníci řízení uplatnili.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout (§43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1994 Sb., o Ústavním soudu).
Pokud jde o návrh na odklad výkonu napadených rozhodnutí, s ohledem na výsledek řízení je zjevné, že tomuto návrhu nebylo možné vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu