ECLI:CZ:US:2008:1.US.420.07.1
sp. zn. I. ÚS 420/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. M. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Jana Uhra 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2006, č. j. 30 C 46/2002-95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, č. j. 13 Co 192/2006-124, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou dne 13. 2. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla ve věci samé zamítnuta žaloba stěžovatele proti Živnostenské bance, a. s., o zaplacení částky 2.628,88 USD spolu s příslušenstvím a rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, domáhal se svou žalobou náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že banka převedla z účtu stěžovatele žalovanou částku ve prospěch účtu hotelu Dufferin, se sídlem ve Vancouveru, Kanada. Obecné soudy se podle stěžovatele v řízení zaměřily na zodpovězení jediné otázky, a to porušení povinností na straně stěžovatele při nakládání s platební kartou, a dovodily, že to byl stěžovatel, kdo porušil prevenční povinnost podle ust. §415 o. z., neboť sdělil třetí osobě číslo platební karty a dobu její platnosti, a uvedl způsob, jakým je možné prostředky z účtu odčerpat.
Stěžovatel se domnívá, že právní posouzení ze strany obecných soudů je nesprávné a v důsledku zasahuje do základní práv stěžovatele, zejména práva garantovaného čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výklad preventivní povinnosti podle §415 o. z. je dle stěžovatele nepřípustně extenzivní, neboť dovozuje detaily povinnosti nejen nad rámec povinností zákonných, ale i nad rámec povinností, které stěžovatel převzal smluvně. Dovozený rozsah povinností stěžovatele coby držitele platební karty je dokonce v rozporu se způsobem, který banka jako správný způsob manipulace s kartou uváděla v příručce držitele karty. Stěžovatel v této souvislosti odcitoval část textu z příručky držitele platební karty VISA, kterou obdržel společně s kartou a podle které při rezervaci hotelového ubytování držitel karty oznamuje číslo karty, datum konce platnosti, jméno držitele a požadavky na rezervaci. Z toho stěžovatel dovozuje, že jediný údaj, který nebyl oprávněn sdělit, byl údaj o PIN kódu karty, který nikomu nesdělil. Sdělení ostatních údajů nejenže není zapovězeno, ale naopak se při manipulaci s kartou předpokládá.
Stěžovatel upozornil na skutečnost, že je to banka jako specializovaný a vysoce profesionální obchodník, který musí nést kvalifikovanou odpovědnost za úroveň a kvalitu bankovních služeb. Tuto odpovědnost není možno přesouvat na laického klienta, který postupoval v souladu se smlouvou, podmínkami a návodem k užívání platební karty, a jako takový má právo očekávat, že banka provede jeho jménem pouze platby, ke kterým dal souhlas, a naopak ponese odpovědnost za případy opačné. Uvedený princip profesionální odpovědnosti je podle stěžovatele reflektován i v zákoně č. 124/2002 Sb., o platebním styku, který v ust. §18 upravujícím užití elektronického platebního prostředku na dálku stanovuje právo držitele tohoto prostředku požadovat od vydavatele (banky) neprodlené vrácení peněžních prostředků odčerpaných dálkovým užitím elektronického prostředku, jestliže bylo elektronického prostředku užito, aniž byl fyzicky předložen, a prohlásí-li držitel, že tento platební prostředek neužil. Důkazní břemeno je pak přeneseno na banku.
Stěžovatel se dále domnívá, že bylo rovněž porušeno i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To z důvodu, že se obecné soudy výlučně soustředily na porušení povinností ze strany stěžovatele, a nevěnovaly stejnou pozornost zkoumání povinností banky. Stěžovatel namítá, že soudy se námitkami stěžovatele a tvrzeními banky stran dodržení jejích povinností vůbec nezabývaly, a v tomto směru zůstávají jejich rozhodnutí neúplná a nepřezkoumatelná.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že stěžovatel v podstatě polemizuje se zjištěným skutkovým stavem (tj. že stěžovatel sám sdělil hotelu Dufferin v Kanadě číslo své platební karty a že souhlasil s odčerpáním částky, tudíž že platební operace proběhla se souhlasem žalobce bez ingerence banky). Potom úvahy o postavení bank a povaze stěžovatele jako laika jsou scestné. Městský soud v Praze odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém odvolací soud dovodil, že nebyl naplněn předpoklad odpovědnosti za škodu, neboť bylo prokázáno, že sám stěžovatel sdělil číslo platební karty svému smluvnímu partnerovi a souhlasil s tím, že ze stěžovatelova účtu vedeného u žalované banky bude pro rezervaci ubytování odčerpána částka 4.000 CAD, což se ve dnech 21. a 23. 5. 2001 stalo. K odčerpání sporné částky došlo několik měsíců před tím, než měl být pobyt v hotelu stornován. Podle městského soudu z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s posouzením věci, které vyústilo v závěr o nedůvodnosti jeho nároku. Jde tedy spíše o přezkoumání pravomocných rozsudků Ústavním soudem jako další instancí, navíc za situace, kdy neproběhlo dovolací řízení. Městský soud proto navrhl, aby - pokud Ústavní soud stížnost neodmítne jako nepřípustnou - ji zamítl.
Ústavní soud si k posouzení tvrzení stěžovatele vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 46/2002.
Z textu žaloby Ústavní soud zjistil, že stěžovatel prostřednictvím e-mailu rezervoval v hotelu Dufferin, Vancouver, Kanada, 45 pokojů. Na žádost hotelu zaslal číslo platební karty VISA a datum její expirace. Po příjezdu do místa pobytu však rezervaci zástupce stěžovatele zrušil, neboť nebyl s kvalitou ubytovacích služeb spokojen. Teprve z výpisu z bankovního účtu stěžovatel zjistil, že na jeho účtu byla provedena transakce platební kartou, a to dvakrát odepsáním částky ve výši 2.000 CAD, ačkoliv stěžovatel - jak v žalobě tvrdil - neprováděl žádnou bezhotovostní úhradu takových částek prostřednictvím platební karty.
Naopak z vyjádření žalované banky vyplývá, že dne 29. 5. 2001 měla inkasovat The Bank of Nova Scotia z účtu stěžovatele částku 2.000 CAD ve prospěch účtu Dufferin Hotel Vancouver, a stejnou částku tato banka inkasovala dne 23. 5. 2001. Žalovaná banka dále ve svém vyjádření reprodukovala obsahy e-mailů zaslané mezi stěžovatelem a hotelem Dufferin, ze kterých měla být zřejmá domluva mezi stěžovatelem a hotelem na zaplacení částky 4.000 CAD v souvislosti s rezervací 45 pokojů, přičemž inkaso částky bylo rozděleno na dvakrát 2.000 CAD, s čímž měl stěžovatel souhlasit. Z vyjádření žalované banky dále vyplývá, že se pokusila opakovaně částku reklamovat u kanadské banky, avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl schopen předložit tzv. kód zrušení rezervace a tedy neprokázal, že rezervaci stornoval včas, nebyla tato reklamace kanadskou bankou uznána.
Na č. l. 31 - 33 jsou založeny texty e-mailové korespondence mezi stěžovatelem a hotelem Dufferin, psané v angličtině, jejichž úřední překlady jsou založeny v přílohové části spisu. Z nich Ústavní soud zjistil, že z e-mailové adresy stěžovatele bylo dne 26. 4. 2001 sděleno hotelu číslo platební karty a dne 10. 5. 2001 také jméno držitele karty a datum její expirace. Na tuto druhou zprávu reagoval zástupce hotelu tak, že potvrdil obdržení údajů o platební kartě a požádal o sdělení, kdy je možné z karty odčerpat úhradu za první noc a dokonce i další část ubytování ["Sdělte nám prosím, kdy můžeme žádat z Vaší karty VISA o oprávnění na vklad za první noc (od nynějška do sedmi dnů) a na zbývající část, nejméně 30 dní před příjezdem, jelikož pro vás držíme pokoje. Nepřejeme si provést v současné době odčerpání z karty VISA, ale musíme mít od společnosti VISA jasné oprávnění, abychom to mohli udělat, jak bude požadováno. Budete-li si nám přát poslat uvedenou zálohu směnkou a nepoužívat kartu VISA, bude to také možné."]. Na tuto žádost bylo z e-mailové adresy stěžovatele reagováno dne 17. 5. 2001 tak, že byl dán souhlas k okamžitému odčerpání 4.000 CAD z platební karty ("Můžete okamžitě odčerpat zálohu ve výši 4.000 CAD z mé úvěrové karty."). V e-mailových zprávách ze dne 17. 4. 2001 a 19. 4. 2001 sdělil hotel Dufferin stěžovateli, že při pokusu o odčerpání částky, byla karta odmítnuta. Na tyto zprávy bylo reagováno dne 20. 5. 2001 tak, že částka 4.000 CAD překračuje denní limit karty, a bylo navrženo, aby částka byla odebrána ve dvou různých dnech.
Při ústním jednání dne 20. 5. 2004 stěžovatel uvedl, že za účelem rezervace sdělil sám hotelu číslo karty, jméno a její platnost, souhlas k odpočtu částky však nedal. Připustil, že e-mail odeslali jeho zaměstnanci, kteří však nejsou jednatelé (č. l. 51).
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplývá, že nalézací soud hodnotil zjištěný skutkový stav tak, že sám stěžovatel porušil povinnost chránit kartu před neoprávněným zneužitím. To tak, že buď sám (podle soudu patrně v omylu) sdělil hotelu údaje, které mu umožnily odečíst spornou částku, nebo umožnil použití karty třetím osobám, a to navíc k platbám souvisejícím s podnikáním, k čemuž soukromý bankovní účet použít nelze. Stěžovateli se tedy podle nalézacího soudu nepodařilo prokázat, že by to byla žalovaná banka, která zaviněně porušila právní povinnost, když naopak sám stěžovatel sdělil údaje, které umožnily hotelu získat z účtu stěžovatele předmětnou částku.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku k tomu doplnil, že pokud platební operace proběhla za souhlasu stěžovatele a bez jakéhokoliv přispění žalované banky, nemohla případná škoda stěžovateli vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním banky. Podle odvolacího soudu naopak stěžovatel porušil svou prevenční povinnost podle §415 o. z., když sdělil identifikační údaje své karty jinému subjektu.
II.
S ohledem na výslovnou námitku Městského soudu v Praze stran nepřípustnosti ústavní stížnosti, považoval Ústavní soud před tím, než přistoupil k materiálnímu posouzení ústavní stížnosti, za nezbytné se s touto námitkou výslovně vypořádat. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel skutečně neuplatnil proti rozsudku městského soudu dovolání. Přípustnost dovolání by byla v daném případě založena nikoliv ex lege, ale podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by závisela na úvaze Nejvyššího soudu o tom, zda rozsudek městského soudu řeší otázku zásadního právního významu. V takových případech, kdy by připuštění dovolání bylo založeno na úvaze dovolacího soudu a sám stěžovatel dovolání nepodal, není dána nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,). Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako přípustnou.
Po konfrontaci tvrzení stěžovatele se skutečnostmi vyplývajícími ze spisu obecného soudu a z odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již uvedeno, stěžovatel založil svou ústavní stížnost na dvou námitkách, a to na skutečnosti, že obecné soudy vyložily extenzivně preventivní povinnost stěžovatele předcházet škodám, čímž měly konstruovat povinnost stěžovatele mimo meze stanovené zákonem (čl. 4 odst. 1 Listiny), a dále že dokazování a hodnocení důkazů zaměřily pouze tímto směrem v neprospěch stěžovatele, čímž porušily právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud má za to, že stěžovatel v ústavní stížnosti poněkud desinterpretoval výsledek hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a od něj se odvíjející právní závěry. Obecné soudy totiž nepostavily své závěry výlučně na skutečnosti, že stěžovatel předal svému smluvnímu partnerovi, hotelu Dufferin, číslo platební karty, avšak též na tom, že s platební operací prostřednictvím platební karty souhlasil. Tuto skutečnost měly obecné soudy prokázanou z obsahu jednotlivých e-mailových zpráv zaslaných mezi stěžovatelem a hotelem Dufferin, z nichž vyplývá, že hotel po stěžovateli skutečně požadoval zaplacení zálohy. Platební operace tedy proběhla na základě smluvního ujednání mezi stěžovatelem a hotelem, a byl to sám stěžovatel, který s tímto způsobem úhrady souhlasil a poskytl hotelu k tomu svou součinnost.
Pokud by závěry obecných soudů byly založeny pouze na tom, že stěžovatel předal smluvnímu partnerovi číslo platební karty, jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel, jednalo by se jistě o výklad absurdní, neboť - jak ostatně dokládal stěžovatel - sdělení čísla platební karty je podmínkou využití služeb spojených s platební kartou a je běžnou součástí manipulace s platební kartou. Jak uvedeno shora, v daném případě stěžovatel nepředal smluvnímu hotelu pouze číslo karty, ale rovněž dal výslovný souhlas s čerpáním finančních prostředků jejím prostřednictvím.
Pokud stěžovatel před obecnými soudy namítal, že souhlas nedal on osobně, a připustil, že tento souhlas za něj mohl dát některý z jeho zaměstnanců, má Ústavní soud za to, že teprve v této skutečnosti lze spatřovat nedbalost v jednání stěžovatele a porušení jeho preventivní povinnosti, jestliže ponechal přístup ke své e-mailové korespondenci dalším osobám. Ostatně samotná skutečnost, že stěžovatel sděloval údaje o platební kartě a souhlas s čerpáním prostředků přes e-mail, představovala velmi nedbalé zacházení s platební kartou, neboť tato elektronická komunikace, pokud neprobíhá pod elektronickým šifrováním, je zcela nechráněnou a stěžovatel se vystavil i riziku zneužití těchto údajů ze strany třetích subjektů.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily čl. 4 odst. 1 Listiny, tj. vyložily rozsah stěžovatelových povinností při manipulaci s platební kartou nad meze stanovené zákonem.
Pokud jde o námitku týkající se jednostranného vedení dokazování, ani tuto Ústavní soud neakceptoval, neboť jak zjistil ze spisu, vedl nalézací soud dokazování k tvrzení obou stran sporu, a bylo na stěžovateli stejně jako žalované bance, aby k prokázání svých tvrzení navrhovali a předkládali důkazy. Pokud se stěžovatel stran některých tvrzení ocitl v důkazní nouzi (například nebyl schopen relevantně prokázat storno ubytování), nelze tuto skutečnost přičítat k pochybení obecných soudů. Rovněž pak platí, že je na obecných soudech, jakým směrem zaměří dokazování, pokud jsou schopny svůj postup racionálně zdůvodnit. Ústavní soud má za to, že obecné soudy ani v tomto nepochybily, neboť lze akceptovat přesvědčení obecných soudů, že relevantními skutečnostmi byly právě otázky předání údajů o platební kartě hotelu a vyjádření souhlasu s odčerpáním prostředků.
S ohledem na požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek M. a ostatní proti České republice), Ústavní soud výslovně uvádí, že vyjádření obou obecných soudů nezasílal k replice stěžovateli, neboť skutečnosti v nich uvedené netvořily podklad pro rozhodnutí Ústavního soudu, které bylo založeno výlučně na konfrontaci tvrzení stěžovatele s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (srov. obdobný postup například v řízení sp. zn. IV. ÚS 333/06).
Ústavní soud současně považuje za nutné na okraj svého rozhodnutí uvést, že je přesvědčen o tom, že obecně by to měly být banky, které jsou vázány povinností preventivního předcházení škodám. Na jednu stranu rozvoj elektronických platebních prostředků usnadňuje a urychluje platební operace a činí je dostupnější širšímu okruhu laické veřejnosti, na druhou stranu rozvoj elektronické komunikace s sebou přináší řadu právních rizik. Ústavní soud je názoru, že banky by v případě použití těchto prostředků na dálku (tj. v případě, kdy je platební prostředek použit v jiném místě a jeho použití je sjednáváno rovněž na dálku za využití elektronické komunikace), měly postupovat velmi obezřetně a již před vyplacením prostředků požadovat prokázání souhlasu s platební operací ať už kterýmkoliv účastníkem vztahu. V případě, že se ex post prokáže, že souhlas držitel platební karty nedal, vystavuje se banka odpovědnosti tak, jak se jí v tomto případě dovolával stěžovatel. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud na podmínce apriorního zkoumání souhlasu s platební operací netrval, neboť zde se prokázalo alespoň ex post, že souhlas s platební operací byl dán.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2008
Vojen Güttler
předseda senátu