ECLI:CZ:US:2008:1.US.505.08.1
sp. zn. I. ÚS 505/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti B. F., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Spálená 10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. 11 To 116/2007, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. Nt 28/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 2. 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci původního řízení sp. zn. 2 T 52/2000, v němž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze pak byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, nesouhlasil a nesouhlasí se závěry soudů o jeho vině, k nimž obecné soudy dospěly pouze na základě nepřímých důkazů. Hlavním svědkem obžaloby byl podle stěžovatele v původním řízení poškozený M. H., který tvrdil a tvrdí, že jej měl stěžovatel navštívit den před spácháním tvrzeného skutku u něj doma, a to pod záminkou nabídky prodeje starožitnosti. Přitom měl poškozený stěžovateli předvést svou sbírku starožitných předmětů, přičemž následujícího dne měl stěžovatel tyto věci odcizit a následně rozprodávat.
Stěžovatel se domnívá, že v návrhu na povolení obnovy řízení předložil obecným soudům nové důkazy, kterými se však soudy dostatečně nezabývaly. Mělo jít jednak o potvrzení P. D. ze dne 12. 4. 1997 o koupi starožitností, které mělo prokazovat, že stěžovatel část předmětů náležejících do sbírky poškozeného koupil od této osoby, dále se mělo jednat o zprávu detektivní agentury P. P. ze dne 10. 6. 2004, zprávu Policie ČR - Obvodního oddělení Čechtice a spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 20 C 136/2002, v němž je zachyceno soukromoprávní řízení, ve kterém se poškozený domáhá po stěžovateli náhrady škody za odcizené předměty. Zejména z posledně jmenovaného důkazu mají vyplývat nová tvrzení poškozeného ohledně okolností nabytí starožitných předmětů a jeho tvrzeného podnikání v oboru nákup a prodej starožitných předmětů, která se rozcházejí s tím, co poškozený tvrdil v původním trestním řízení. Tyto skutečnosti podle stěžovatele osobu poškozeného zásadním způsobem znevěrohodňují. Znevěrohodnění dalšího klíčového svědka obžaloby v původním trestním řízení, a to L. K., v jehož nemovitosti byl nalezen předmět pocházející ze sbírky poškozeného a který v původním řízení vypověděl, že po tomto předmětu pátrala manželka stěžovatele, která jej zde pravděpodobně uschovala, pak má vyplývat ze spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 3 T 238/2002. V tomto řízení bylo totiž soudy explicitně konstatováno, že tento svědek je nevěrohodný.
Stěžovatel proto nesouhlasí s tvrzením obsaženým v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze, že jediným novým důkazem mělo být potvrzení o koupi starožitností od P. D., neboť stěžovatel předkládal celý "kopec" nových skutečností, které by měly zásadním způsobem změnit důkazní situaci. Stěžovatel je přesvědčen, že ani v původním řízení se nepodařilo sestavit uzavřený řetězec nepřímých důkazů; tento řetězec je po předložení shora uvedených nových důkazů narušen zcela.
Stěžovatel dále poukázal na fakt, že sám Ústavní soud v usnesení ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 695/04, v němž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v původním trestním řízení, stěžovateli sdělil, že existuje institut obnovy řízení a pokud má k dispozici nové důkazy, je třeba se s návrhem na povolení obnovy obrátit na obecné soudy.
Stěžovatel se s ohledem na shora uvedené skutečnosti domnívá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod (stěžovatel zde má zřejmě na mysli čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních) a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Listiny (i zde má stěžovatel jistě na mysli čl. 13 Úmluvy). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud konfrontoval tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti nejen s odůvodněními napadených rozhodnutí, ale též s odůvodněními rozhodnutí vydaných v původním trestním řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel v podstatě polemizuje s tím, jak obecné soudy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení hodnotily stěžovatelem nově předložené důkazy, přičemž tuto polemiku stěžovatel bez dalšího ústavněprávního zdůvodnění podřadil pod základní právo na spravedlivý proces a účinné opravné prostředky. Jinak řečeno, Ústavní soud v ústavní stížnosti postrádal jakékoliv zdůvodnění toho, proč stěžovatel konkrétní hodnocení důkazů ze strany obecných soudů považuje za porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv.
Za této situace považuje Ústavní soud za nutné uvést, že k posouzení toho, zda hodnocením důkazů skutečně došlo ze strany obecných soudů k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, přistupuje pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Ústavní soud se domnívá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích velmi zevrubně zdůvodnily, z jakých důvodů nepovažují nově předložené důkazy stěžovatele za takové skutečnosti, které by byly způsobilé zvrátit zjištěné skutkové okolnosti v původním řízení. Zejména Krajský soud v Praze se velmi detailně (str. 4 - 11 napadeného usnesení) zabýval všemi důkazy navrženými stěžovatelem, a to jak samostatně, tak především v kontextu důkazů provedených v původním řízení. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelově námitce, že se obecné soudy věnovaly pouze potvrzení P. D.; v odůvodnění napadeného usnesení je podrobně rozebírán též obsah spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 3 T 238/2002, spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 20 C 296/2002, resp. sp. zn. 20 C 136/2005, a tyto skutečnosti jsou až nebývale podrobně konfrontovány s důkazy provedenými v původním řízení.
Po seznámení se s hodnocením obecných soudů musí Ústavní soud konstatovat, že toto hodnocení je zcela logické a lze se s ním i ztotožnit (s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu považuje Ústavní soud za nadbytečné tyto skutečnosti znovu opakovat; ostatně rekapitulaci hodnocení považoval za nadbytečnou již i Vrchní soud v Praze). Konstatování obecných soudů o tom, že zde existuje pouze jediný nový důkaz, a to potvrzení P. D., bylo tedy stěžovatelem v ústavní stížnosti zcela vytrženo z velmi obsáhlého a podrobného odůvodnění, v němž se krajský soud vyjadřoval ke všem navrženým důkazům, které stěžovatel v ústavní stížnosti znovu vypočetl.
Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obecné soudy napadenými usneseními rozhodovaly již o v pořadí druhém návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, přičemž v každém z těchto návrhů stěžovatel předkládal jiné důkazy, z nichž některé (například potvrzení P. D.) musel stěžovatel mít k dispozici ne-li v původním trestním řízení, tak jistě v řízení o prvním návrhu na povolení obnovy.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Pokud jde o poznámku stěžovatele stran "pobídky" Ústavního soudu v usnesení sp. zn. I. ÚS 695/04 k tomu, aby stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, je třeba uvést, že Ústavní soud v tomto usnesení pouze reagoval na tvrzení samotného stěžovatele, že má k dispozici nové důkazy, které předkládal Ústavnímu soudu. Ústavní soud se v tehdejším řízení k těmto důkazům nijak blíže nevyjadřoval a odkaz Ústavního soudu na existenci mimořádného opravného prostředku neznamenal prejudikaci rozhodnutí ze strany obecných soudů, ani nemohl ve stěžovateli vyvolat legitimní očekávání, že na základě těchto důkazů bude obnova řízení skutečně povolena.
V samotném neúspěchu stěžovatelova návrhu pak nelze shledávat ani porušení práva na účinný opravný prostředek, jak v ústavní stížnosti stěžovatel dovozoval.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Vojen Güttler
předseda senátu