ECLI:CZ:US:2006:1.US.695.04
sp. zn. I. ÚS 695/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B.F., zastoupeného advokátem JUDr. Ing. J.M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 851/2004, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 11 To 19/02, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 2 T 52/2000, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas, po odstranění vytknutých vad, řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání jednak trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, dále trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona, a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) trestního zákona, za což byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. První dva trestné činy (bod 1) jsou spatřovány v jednání stěžovatele, kdy dne 11. 4. 1997 neoprávněně vnikl na pozemek a do domu poškozených, odkud odcizil obrazy, sošky, porcelán, historické zbraně a další vesměs starožitné předměty, čímž poškozeným M.H. a R.H. způsobil škodu nejméně 1 519 470,- Kč. Třetí z trestných činů stěžovatele (bod 2) byl spatřován v jednání, kdy si stěžovatel ve vazbě opatřil mobilní telefon, kterým se následně dorozumíval s manželkou I.F. a dalšími osobami, s cílem ovlivnit průběh trestního stíhání ve svůj prospěch. Obžaloby pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona byl stěžovatel zproštěn.
Z podnětu stěžovatelova odvolání byl rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu ve výroku o vině v bodě 2) rozsudku, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a dále v celém výroku o trestu odnětí svobody. Nově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) trestního řádu, za což, a za trestné činy uvedené v nedotčené části rozsudku Krajského soudu v Praze, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Vrchní soud v Praze shledal odvolání stěžovatele po věcné stránce nedůvodné, v právním posouzení skutku pod bodem 2) rozsudku Krajského soudu v Praze však shledal formální pochybení a skutek proto překvalifikoval.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že se odmítá.
V uvedených rozhodnutích stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zaručených v čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 5 odst. 1, odst. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:
Čl. 90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95
(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
(2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Čl. 96
(1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
(2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl. 8
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Čl. 1
Povinnost respektovat lidská práva
Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.
Čl. 5
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
(1) Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;
b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán;
e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;
f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Čl. 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 13
Právo na účinné opravné prostředky
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jednání, které je mu kladeno za vinu, od počátku popírá. V rámci obnovy řízení navíc zjistil, že v rozhodnou dobu byl na jiném místě, tedy že se jednání dopustit nemohl. Stěžovatel se dále domnívá, že nejsou žádné důkazy, které by ho z trestné činnosti usvědčovaly, přičemž výpověď poškozeného nepovažuje za "jednoznačně věrohodnou". Za vymykající se běžné logice považuje stěžovatel závěr soudu na základě výpovědi poškozeného, že stěžovatel poškozeného navštívil již den před spácháním krádeže, neboť by tak pachatel učinil jistým to, že bude po spáchání trestného činu následně odhalen. Takové jednání by podle stěžovatele odporovalo i pudu sebezáchovy, tudíž je stěžovatel považuje ve vztahu ke své osobě za vyloučené. Pokud by závěr soudů měl být pravdivý, musely by, podle stěžovatele, být na místě nalezeny stěžovatelovy otisky, tyto však nalezeny nebyly. Stěžovatel se dále domnívá, že soudy pochybily, když nepředvolaly navrhovaného svědka K.
Dne 11. 11. 2004 stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu spolu s rekapitulací svých námitek, listinu o níž tvrdí, že je nově opatřeným důkazem, který prokazuje jeho nevinu.
V doplnění ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soud dne 7. 12. 2004 stěžovatel navrhuje přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dne 15. 4. 2005 stěžovatel podal návrh na vydání předběžného opatření ve smyslu §80 zákona o Ústavním soudu, kterým by Ústavní soud vyžádal "přednostním způsobem" trestní spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 2 T 52/2000.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení k ústavní stížnosti na výzvu Ústavního soudu uvedl, že nelze uvést jiné skutečnosti, než které jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku, na nějž takto odkázal.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení k ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele byly uplatněny v předchozím řízení a v návrhu na povolení obnovy řízení. S těmito námitkami se Vrchní soud v Praze zcela vyrovnal a ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší soud jako účastník řízení k ústavní stížnosti po rekapitulaci řízení a obsahu dovolání uvedl, že stěžovatelem uplatněné námitky jsou v převážné většině shodné s těmi, které uplatnil v dovolání. Nejvyšší soud zdůraznil, že postupoval ve smyslu trestního řádu a v řízení o dovolání nedošlo k porušení žádného z ustanovení trestního řádu ani ústavního pořádku. Navrhl proto ústavní stížnost zamítnout.
Po důkladném posouzení ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejdříve opakovaně připomíná s odkazem na čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu, že není orgánem "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti. Není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Podstatou stěžovatelovy argumentace je jeho nesouhlas se závěry obecných soudů. Vytýká jim nesprávná skutková zjištění, přičemž zpochybňuje logiku s jakou soudy provedené důkazy hodnotily. Opakuje tak v podstatě námitky uplatněné již v odvolání i dovolání. Ústavnímu soudu předkládá vlastní hodnocení důkazní situace a také listinu, kterou považuje za nový důkaz své neviny.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se i v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Z rozsudků Krajského soudu v Praze ani Vrchního soud v Praze, resp. jejich odůvodnění, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, včetně důkazů nepřímých, nelze rozsudkům obecných soudů vytknout taková pochybení, která by současně znamenala zásah do stěžovatelových základních práv. V souhrnu proto lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Zvláště ke stěžovatelem zpochybňované věrohodnosti výpovědi poškozeného Ústavní soud odkazuje na stranu 10 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kde je mimo jiné konstatováno, že ani odvolací soud nezjistil stěžovatelem namítané "diametrálně" se lišící výpovědi poškozeného, který podle názoru odvolacího soudu vypovídal podrobně a přesvědčivě, a navíc v souladu s výpovědí utajeného svědka "J.N.". K obdobnému závěru o podrobné výpovědi a pozorovacích schopnostech poškozeného došel již Krajský soud v Praze na straně 6 svého rozsudku.
Zjištění nalézacího soudu, že stěžovatel navštívil poškozeného v jeho bydlišti den před spácháním uvedených trestných činů pod záminkou nabídky prodeje starožitnosti, když při této příležitosti stěžovatel získal od poškozeného informace o součástech jeho sbírky a plánu poškozeného druhý den odjet mimo své bydliště, nepovažuje Ústavní soud za nelogické ani za vnitřně rozporné, neboť právě takové informace mohou být pro pachatele trestného činu cenné.
Námitku absence daktyloskopických stop stěžovatele v bytě poškozeného posuzoval již Vrchní soud v Praze na straně 13 svého rozsudku, kdy konstatoval, že tato skutečnost není "přímým důkazem" neviny pachatelů, kteří daktyloskopické stopy na místě činu nezanechají. Ani v případě této námitky neshledává Ústavní soudu důvod k zásahu do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
Dostatečně přesvědčivě a podrobně se odvolací soud vypořádal s námitkou stěžovatele, že nalézací soud v hlavním líčení nevyslechl svědka L.K. na stranách 7 - 8 svého rozsudku. I v tomto se lze se závěry Vrchního soudu v Praze z hlediska ústavněprávního zcela ztotožnit.
V závěrech obecných soudů a v jejich ústavní stížností napadených rozhodnutích proto Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelem výslovně uváděných, ani jiných práv zaručených ústavním pořádkem. Na tomto závěru Ústavního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že se stěžovatel snaží u Ústavního soudu uplatnit nové důkazy své neviny, které obecným soudům v době jejich rozhodování nebyly známy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná princip subsidiarity ústavní stížnosti, neboť stěžovateli nic nebrání nově získané důkazy údajně své neviny uplatnit v jiném příslušném procesním prostředku, kterým je návrh na povolení obnovy řízení, jehož existence si je stěžovatel, jak z ústavní stížnosti vyplývá, zjevně vědom.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v celém rozsahu odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z důvodu své akcesorické povahy sdílí osud ústavní stížnosti jak k ústavní stížnosti připojený návrh na přednostní projednání ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, tak návrh na předběžné opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu, které navíc lze uložit toliko směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu veřejné moci (§80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10.ledna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu