ECLI:CZ:US:2008:1.US.549.08.1
sp. zn. I. ÚS 549/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. V. K., zastoupené JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem Praha 5, Ostrovského 253/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 7. 2005, čj. 5 C 112/2004 - 35, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, čj. 19 Co 130/2006 - 73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud"), jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi dané stěžovatelce dopisem ze dne 23. 3. 2004, pro závažné porušení pracovní kázně tím, že dne 24. 2. 2004 fyzicky napadla žáka J. C. Navrhla rovněž zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, čj. 19 Co 130/2006 - 73, kterým byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2007, čj. 21 Cdo 405/2007 - 109, bylo její dovolání odmítnuto.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále v čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Podle stěžovatelky se obecné soudy náležitě nevypořádaly s její právní argumentací a svůj právní závěr řádně nezdůvodnily. Obvodní soud argumentaci stěžovatelky zcela ignoroval. Stěžovatelka je přesvědčena, že oba obecné soudy svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily, čímž porušily její právo na spravedlivý proces. Odkázala na judikaturu Ústavního soudu, podle níž jsou obecné soudu povinny rozhodnutí řádně odůvodnit a z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stěžovatelka dále namítala, že jí bylo odepřeno právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a že nebyl zpracován znalecký posudek. Nemohla tak nepravdivá tvrzení svědků, zejména o napadení žáka J. C., vyvrátit. Tím byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny.
Právní závěry obecných soudů jsou v tak extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, že tím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Toto pochybení spatřuje stěžovatelka jednak v tom, že obecné soudy dospěly k závěru, že napadení žáka J. C. byla přítomna svědkyně M., přestože z provedených důkazů vyplývá, že údajné napadení uvedeného žáka neviděla. Viděla pouze, že žák J. C. byl vyhozen ze šatny, celý incident si tudíž vymyslela. Soudy rovněž přijaly jako důkaz listiny, na kterých bylo přepisováno datum a považovaly je za věrohodné. Podle názoru stěžovatelky nebylo možné zjistit, kdy a za jakých okolností byly skutečně sepsány a podepsány, takže jsou jako důkaz nevěrohodné. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že obecné soudy zcela pominuly skutečnost, že výpovědní důvody se v řízení před soudy nepotvrdily.
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu sp. zn. 5 C 112/2004 Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Tuto výpověď stěžovatelka obdržela od svého zaměstnavatele - Základní školy Praha 10, s rozšířenou výukou jazyků (dále jen "žalovaná") podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro závažné porušení pracovní kázně, jehož se dopustila tím, že dne 24. 2. 2004 fyzicky napadla žáka J. C. z 1. A, a tím, že dne 25. 11. 2003 dala facku žákovi M. K. Stěžovatelka tvrdila, že se uvedeného jednání nedopustila. Po rozsáhlém dokazování a s ohledem na zjištěné skutečnosti vzal obvodní soud za prokázáno, že k oběma napadením došlo. K napadení žáka J. C. v šatně došlo za přítomnosti svědkyně M. Soud poukázal na to, že "Ročním plánem školní družiny na školní rok 2003/2004" bylo stanoveno, že hlavními zásadami výchovy ve školní družině je vytvářet vztahy tolerance, porozumění a vstřícného chování, aby se z dětské skupiny nevytrácel smích a pohoda. Tím se stěžovatelka dopustila závažného porušení pracovní kázně, kterým je zaviněné porušení povinností, vyplývajících z vnitřního předpisu žalované.
Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Po doplnění dokazování konstatoval, že fyzické napadení žáka M. K. bylo jako výpovědní důvod uplatněno opožděně, neboť stěžovatelka svůj incident s tímto žákem oznámila hned poté své nadřízené, vedoucí školní družiny. Z hlediska vnitřní hierarchie bylo povinností vedoucí školní družiny informovat ředitele školy, což neučinila, takže dvouměsíční zákonná lhůta daná žalované zaměstnavateli marně uplynula.
Odvolací soud se však ztotožnil s obvodním soudem v tom, že byl naplněn další výpovědní důvod, a to incident s žákem J. C. Shrnul, že stěžovatelka se skutečně dopustila jak fyzického napadení tohoto žáka, tak i následného psychického nátlaku na něj, spočívajícího v tom, aby říkal, že si vše vymyslel. Není relevantní, zda ke všem okolnostem obou skutků došlo přesně v takových časových souvislostech, jak jsou uvedeny v zápise, sepsaném ředitelem školy s paní C., popřípadě tak, jak svědkyně vypovídala před odvolacím soudem, neboť pro výpověď z pracovního poměru je podstatná skutečnost, že k uvedeným deliktům stěžovatelky vůči žáku J. C. skutečně došlo. I když bezprostředně přítomna napadení žáka J. C. byla pouze svědkyně M. a ostatní svědci měli pouze zprostředkované informace, základní aspekty celého incidentu byly ostatními svědky před obvodním soudem popsány shodně a věrohodnost jejich výpovědí žádná námitka stěžovatelky nezpochybnila. Ani nesrovnalosti v datech na různých listinách nejsou způsobilé vyvrátit závěr soudu o tom, že se stěžovatelka dopustila protiprávního jednání vůči žáku J. C.
Odvolací soud uzavřel, že intenzita prokázaného porušení pracovní kázně stěžovatelkou je zvyšována tím, že se fyzického napadení dopustila vůči žáku první třídy, tj. proti dítěti útlého věku. Nejen samotným fyzickým napadením, ale i následným ovlivňováním dítěte, aby změnilo svoji výpověď o celé události, zneužila svého postavení vychovatele. Pro naplnění skutkové podstaty výpovědi podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce je prokázaný skutek vůči žáku C. dostatečným důvodem, pro který žalovaná mohla dát stěžovatelce výpověď.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ, jelikož v dovolání byly uplatněny pouze důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 OSŘ. Zde odkázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi svědkyň M., D. a B. a se skutkovými závěry z těchto důkazů. Polemizuje se skutkovými i právními závěry obecných soudů a podává svoji vlastní verzi incidentu s žákem J. C. a prosazuje svůj vlastní právní názor jako jedině správný.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základním právům a svobodám, zakotveným v Ústavě ČR, v Listině základních práv a svobod a mezinárodních dokumentech. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu dochází tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Obecné soudy náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu §132 OSŘ, na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Pokud rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy zkoumal, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky a dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Postavení stěžovatelky, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno. Soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že k fyzickému i psychickému napadení žáka J. C. skutečně došlo, a tudíž byl dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Závěr krajského soudu v tom, že nesrovnalosti v datech na předmětných listinách nejsou podstatné, rovněž nevybočuje z mezí ústavnosti. Pokud se soud prvního stupně dopustil určitých procesních pochybení, jejich intenzita nedosahuje ústavněprávního rozměru, neboť tato pochybení neovlivnila zjištění skutkového stavu ani právní posouzení věci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu