ECLI:CZ:US:2008:1.US.55.08.1
sp. zn. I. ÚS 55/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. V., zastoupeného JUDr. Marcelou Cellerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Radlická 34/764, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2006 sp. zn. 16 C 21/2006 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2007 sp. zn. 1 Co 69/2007 spolu s návrhem na zrušení věty druhé ustanovení §420 odst. 2 OZ "Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají, jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel shledává napadená rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na soudní ochranu zaručenou čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy na ochranu lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a navrhl jejich zrušení. S ústavní stížností podal návrh na zrušení věty druhé ustanovení §420 odst. 2 OZ "Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají, jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.".
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatel tvrdil - stručně řečeno, že k porušení jeho práva došlo tím, že obecný soud v řízení o ochraně osobnosti z důvodu nedostatku pasivní legitimace zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému J. Š. (zaměstnanec obchodního domu Carrefour) zaslat stěžovateli písemnou omluvu v uvedeném znění a zaplatit mu 250.000,- Kč. Stěžovatel nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhu oproti vedlejšímu účastníkovi, neboť je nesporné, že stěžovatel byl zadržen J. Š., pracovníkem obchodního domu Carrefour, po fyzickém napadení bez zákonného důvodu zbaven osobní svobody. Stěžovatel poukázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu, která opakovaně dovodila ve věcech ochrany osobnosti možnost aplikace ustanovení §420 odst. 2 OZ (30 Cdo 1293/2007-262), tímto je vyloučeno užití např. §424 OZ. Stěžovatel s výsledkem dovolacího řízení k návrhu zaměstnavatele vedlejšího účastníka (obchodní dům Carrefour) nesouhlasil, ale nemohl mu odporovat, neboť nebyl v procesním postavení dovolatele.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy byly povinny v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve věci řízení o ochraně osobnosti přednostně aplikovat čl. 5 odst. 1 a 5, čl. 3, čl. 13 Úmluvy před vnitrostátním právním řádem (stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04). Dále poukázal na navazující obecné zásady rozhodování Evropského soudu pro lidská práva a zahraniční právní úpravu. V případě nedbalostního deliktu zodpovědnost zaměstnavatele nevylučuje zodpovědnost zaměstnance a je pouze věcí oběti, zda vyžaduje satisfakci od zaměstnavatele nebo zaměstnance, nebo obou.
Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně nesprávně dovodila ve věcech ochrany osobnosti, že odpovědnost za škodu je stanovena organizaci nikoliv zaměstnanci. Stěžovatel požadoval po vedlejším účastníkovi mimosoudně pouhou omluvu, ani tato triviální satisfakce nikdy nebyla stěžovateli poskytnuta. Vyjmutí škůdce, v případě jeho úmyslné trestné činnosti, z odpovědnosti dané ochranou osobnostní, je nepatřičné, navozuje zásadní znerovnoprávnění oběti v případě úmyslné trestné činnosti páchané pod ochranou organizace.
Stěžovatel v ústavní stížnosti svoji argumentaci rozvedl polemikou se závěry obecných soudů uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že tato rozhodnutí představují pro něj vážné vykročení ze zásad spravedlivého procesu, proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů a zrušil i větu druhou §420 odst. 2 OZ.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V posuzovaném případě je zřejmé, že argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr, a aby tento právní závěr aplikoval odlišně, než jak učinily obecné soudy. Obecné soudy dospěly na základě svého uvážení k závěru, že předmětným jednáním došlo k neoprávněnému zásahu stěžovatele do práv stěžovatele chráněných ustanovením §11 a §13 OZ.
Dle ustanovení §11 OZ fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Předpokladem vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 OZ musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a vzniklou újmou na osobnostních práv postižené fyzické osoby.
Neoprávněný zásah do osobnosti byl způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby, kdy určujícím je existence místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti takové osoby, pak v těchto případech občanskoprávní sankce podle §13 OZ postihují samotnou právnickou osobu ve smyslu analogie §420 odst. 2 OZ ve spojení s §853 OZ. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tato zásada byla podkladem napadeného rozhodnutí, když faktické seznání místního, časového a věcného vztahu jednání J. Š. i když neadekvátního (Okresním soudem v Hradci Králové byl pravomocně odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví), směřovalo k plnění činnosti právnické osoby a odůvodnilo její odpovědnost za zásah do osobnostních práv stěžovatele. Podstatou závěrů obecných soudů je zjištění, že jednání J. Š. jako zaměstnance obchodního domu Carrefour, při němž došlo k napadení stěžovatele, mělo vymezenou souvislost s její činností. Soud druhého stupně správně dovodil, že zásah do osobnostních práv stěžovatele je důvodné spojovat s popsaným fyzickým napadením jeho osoby a při stanovení výše nemajetkové újmy v penězích dle §13 odst. 2 OZ přihlédl i k podílu stěžovatele na průběhu dotčeného incidentu.
Z odůvodnění rozsudků obecných soudů vyplývá, že soudy se vznesenými námitkami stěžovatele i návrhy na provedení důkazů podrobně zabývaly. Jak bylo ověřeno, soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že obecnými soudy podaný výklad ustanovení §11 a §13 OZ nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy právní normy svévolně aplikovaly bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, ani neshledal, že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ústavní soud uzavírá, že ve věci samé se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatel pochybení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry náležité odůvodnil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007 (30 Cdo 2625/2007-260) přezkoumal napadený rozsudek soudu druhého stupně v dovoláním dotčeném výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba v této části považovat za správné (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), proto dovolání stěžovatele jako nedůvodné v uvedeném rozsahu zamítl. Stěžovatel svým dovoláním napadl též výrok rozsudku soudu druhého stupně, jímž byla žaloba zamítnuta v části požadující, aby žalovaná v omluvě stěžovateli uvedla slova " ... a následného zadržování na očích veřejnosti". Nejvyšší soud dovolání proti uvedenému výroku rozsudku jako nepřípustné odmítl dle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. a náležitě odůvodnil proč není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odůvodnění napadených rozhodnutí shledal Ústavní soud zcela v souladu s dikcí ustanovení §157 a §167 o. s. ř. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné již uvedenou argumentaci opakovat a postačí na ni toliko odkázat.
Stěžovateli se nepodařilo překročit rovinu polemiky se závěry obsaženými v napadených rozhodnutích a tím Ústavní soud staví do role čtvrté instance obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje dodržení zásady spravedlivého procesu jako nedílné součásti práva na soudní ochranu, Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
S ohledem na to, že stěžovatelem zpochybněný výklad aplikovaných ustanovení OZ není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu či Evropského soudu, není vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelem zpochybněného namístě. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu s čl. 5 odst. 1 a 5, čl. 3, čl. 13 Úmluvy, rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť Ústavní soud nezjistil, že by v posuzovaném případě obecné soudy porušily obecné procesní předpisy či zásady vyjádřené v hlavě páté Listiny.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení napadených ustanovení §420 odst. 2 OZ "Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají, jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.", neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. března 2008
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu