ECLI:CZ:US:2008:1.US.593.05.1
sp. zn. I. ÚS 593/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti obchodní společnosti Víceúčelové komerční zařízení, v.o.s., IČO 135 85 282, se sídlem Sloupno 21, 503 53 Sloupno, a K. P., sen., zastoupených Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem Sloupno 13, proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 17. 8. 2005, č. j. 72/2004-150-STK3/9, proti rozhodnutí Krajského úřadu Hradec Králové ze dne 21. 3. 2005, č. j. 29105/DS/04/VV/1, a proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 15. 10. 2004, č. j. 72/2004-150-STK-3/3, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §54 odst. 3, odst. 4 v části "je-li splněna podmínka podle odstavce 3," a odst. 6 v části "způsob a rozsah pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly" zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doplněné na výzvu Ústavního soudu podáním ze dne 28. 7. 2006, brojí stěžovatelé proti rozhodnutím orgánů veřejné moci specifikovaným v záhlaví tohoto usnesení.
Stěžovatelé úvodem prohlásili, že věc se týká správního řízení ohledně jejich žádosti o udělení oprávnění k provádění technických prohlídek a měření emisí motorových vozidel.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě uvedli, že podávají ústavní stížnost, ačkoliv "dosud nebylo rozhodnuto o podaném mimořádném opravném prostředku". Mají za to, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka rozhodnutí o "podaném mimořádném opravném prostředku a že dospěje k závěru, že stížnost svým významem podstatně převyšuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť dosavadním průběhem správního řízení jsou ohrožovány základní principy demokratického státu, právní jistoty, rychlost a hospodárnost řízení a předvídatelnost rozhodnutí, přičemž zároveň opakovanými vadami správního řízení dochází ke značným průtahům...".
Stěžovatelé dále poukázali na podrobný průběh jednotlivých fází správního řízení a řízení o přezkoumání předcházejících rozhodnutí správních orgánů správním soudem. Ve vztahu k rozhodnutí Krajského úřadu Hradec Králové (dále jen "KÚ") ze dne 21. 3. 2005, č. j. 29105/DS/04/VV/1, uvedli, že toto rozhodnutí vychází z nesprávného právního závěru odvolacího orgánu a navíc neřeší závazný právní závěr Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"); nepřispívá ke spolehlivému a úplnému objasnění věci samé a zabývá se pouze úvahami dle §54 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 56/2001 Sb."). Stěžovatelé ve vztahu k potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího orgánu, tj. Ministerstva dopravy ČR (dále jen "MD") ze dne 17. 8. 2005, č.j. 72/2004-150-STK3/9, uvedli, že se snaží obšírně odůvodnit postup dle nové právní úpravy. MD své závěry k právnímu názoru NSS "fabuluje skutečnostmi převzatými z předchozích rozhodnutí původního správního orgánu 1. stupně, aniž by tyto byly náležitě objasněny a prokázány". Stěžovatelé současně vyslovili domněnku, že vadami týkajícími se nekompetentnosti prvostupňového orgánu věc rozhodnout a nesprávného použití nové právní úpravy [Poznámka: která k rozhodnutí o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly (dále jen "STK") již nevyžaduje stanovisko obce ani Obecního úřadu] trpí již prvé rozhodnutí odvolacího orgánu, tj. rozhodnutí MD ze dne 15. 10. 2004, č. j. 72/2004-150-STK-3/3.
Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že citovanými rozhodnutími KÚ a MD, byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2 , čl. 4 odst. 3 a odst. 4 a čl. 26 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, že se rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 17. 8. 2005, č. j. 72/2004-150-STK3/9, rozhodnutí Krajského úřadu Hradec Králové ze dne 21. 3. 2005, č. j. 29105/DS/04/VV/1, a rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 15. 10. 2004, č. j. 72/2004-150-STK-3/3, zrušují.
Stěžovatelé mají dále za to, že části zákona č. 56/2001 Sb. (které byly novelizovány zákonem č. 103/2004 Sb.), tj. ustanovení §54 odst. 3 a odst. 4 v části "je-li splněna podmínka podle odstavce 3," a odst. 6 v části "způsob a rozsah pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly", jsou zcela nekonformní s ústavním pořádkem a přímo porušují Ústavu ČR v čl. 1 (tj. úctu k právům a svobodám člověka a občana), dále Listinu v čl. 1 (dle kterého jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a základní práva a svobody jsou nezcizitelné a nezrušitelné) a v čl. 26 odst. 1, dle kterého každý má právo na svobodnou volbu povolání, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Stěžovatelé tvrdí, že novelizace zákona č. 56/2001 Sb. je zcela nesystematická, lze ji pokládat za šikanu, pokud v §55 odst. 2 ukládá žadateli doložit k žádosti značně časově i nákladově náročné přílohy a že napadené ustanovení §54 odst. 3 citovaného zákona bylo do něj vloženo zcela účelově. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud ustanovení §54 odst. 3, odst. 4 v části "je-li splněna podmínka podle odstavce 3," a odst. 6 v části "způsob a rozsah pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly" zákona č. 56/2001 Sb, zrušil "současně s vyslovením pozbytí platnosti příslušných prováděcích předpisů".
II.
Ústavní soud, dříve než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.]. To platí za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana základních práv a svobod není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných/správních soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech procesních prostředků ostatních. V neposlední řadě odráží zásada subsidiarity i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79).
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má totiž jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatelé napadli ústavní stížností rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 17. 8. 2005, č. j. 72/2004-150-STK3/9, rozhodnutí Krajského úřadu Hradec Králové ze dne 21. 3. 2005, č. j. 29105/DS/04/VV/1, a rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 15. 10. 2004, č. j. 72/2004-150-STK-3/3. Současně však podali v souzené věci správní žalobu k Městskému soudu v Praze, kde je vedena pod sp. zn. 11 Ca 88/2007 a řízení v této věci nebylo dosud skončeno. Proto Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelé zatím nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Pokud stěžovatelé tvrdili, že ústavní stížnost podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy a namítali průtahy ve věci, mířili k použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) i písm. b) zákona o Ústavním soudu. K tomu Ústavní soud uvádí, že důvody k postupu podle uvedeného ustanovení v daném případě neshledal. V tomto směru odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž k využití tohoto ustanovení dochází pouze ve výjimečných případech; přitom přihlíží i k tomu, že výklad podústavního práva spadá prioritně do kompetence správních soudů a úkolem Ústavního soudu je jeho korekce toliko v případě jeho ústavní diformity. Prostor pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu před rozhodnutím správních soudů nevytváří v dané věci tedy ani ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť tam zakotvenou výjimku přijetí ústavní stížnosti nutno interpretovat přísně restriktivně a stěžovatelé - objektivně vzato - měli možnost správní žalobu uplatnit, což nakonec také učinili.
Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou (§72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení napadených zákonných ustanovení, neboť jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Za tohoto stavu - kdy je ústavní stížnost odmítnuta z důvodů procesních (formálních) - Ústavní soud z vyjádření MD k ústavní stížnosti nevycházel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2008
Vojen Gűttler v.r.
soudce zpravodaj