ECLI:CZ:US:2008:1.US.613.06.1
sp. zn. I. ÚS 613/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) F. Š. a 2) H. Š. zastoupených JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 17 Co 143/2005, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 1. 2005, čj. 9 C 231/2001 - 317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení dlužného nájemného. Mají za to, že nemovitost, za jejíž užívání toto dlužné nájemné vymáhali, nabyli do společného jmění manželů. Krajský soud, jako soud odvolací, pochybil, pokud konstatoval, že výlučným vlastníkem nemovitosti je pouze stěžovatel. Svým rozhodnutím tak stěžovatelku zbavil vlastnictví k předmětné nemovitosti a provedl vyvlastnění ve prospěch stěžovatele.
V dalších argumentech stěžovatelé zpochybnili jednak oprávnění znalkyně JUDr. D. K. k vypracování znaleckého posudku, jednak věcnou správnost dalších znaleckých posudků o výpočtu dlužného nájemného. Odvolacímu soudu vytkli, že neprovedl jimi nově navržené důkazy ve věci, čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, princip rovnosti účastníků a v konečném důsledku i jejich vlastnické právo.
Stěžovatelé se rovněž dovolávají rozhodnutí Ústavního soudu ve věci deregulace nájemného a tvrdí, že obecné soudy jim nezajistily ani ochranu státem regulovaného nájemného. Výše zmíněnými rozhodnutími tak byla porušena jejich práva, vyplývající z čl. 3 odst. 1, čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 14 této Úmluvy.
II.
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 9 C 231/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") žalobu na zaplacení dlužného nájemného po nájemnících, obývajících byt v označeném domě stěžovatele, na základě dohody o užívání družstevního bytu se stavebním bytovým družstvem Znojemčan. Toto družstvo hospodářskou smlouvou převedlo zmíněný bytový dům na Státní statek, n. p. Znojmo. Poté, na základě aktualizovaného privatizačního projektu, převedl Pozemkový fond ČR, k 31. 12. 1994, tento dům na stěžovatele. Okresní soud žalobě částečně vyhověl (uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovatelům 6 222,60 Kč s přísl.), ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o zamítnutí části žalované částky a ve zbytku jej změnil tak, že žalobu stěžovatelky proti žalovaným v celém rozsahu zamítl pro nedostatek její aktivní legitimace, neboť vzal za prokázáno, že vlastníkem předmětného objektu je pouze stěžovatel.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tj. zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, porušit základní práva a svobody stěžovatelů. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jak tyto soudy činí v odvolacím, případně dovolacím řízení. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv (srov. sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98). Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. K tomu však v případě stěžovatelů nedošlo.
Podstata argumentace ústavní stížnosti spočívá v tom, že obecné soudy, závěrem o výlučném vlastnictví bytového domu stěžovatelem, provedly "vyvlastnění stěžovatelky ve prospěch stěžovatele", neprovedením revizního znaleckého posudku porušily výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatelů a nezajistily ochranu "státem regulovaného" nájemného.
Z obsahu připojeného spisu okresního soudu vyplývá, že skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že stěžovatel je výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, je věcně správné. Stěžovatel totiž zmíněný obytný dům nabyl, dne 9. 4. 1997, smlouvou o prodeji podniku č. 691/96, uzavřenou s Pozemkovým fondem ČR. Tvrzení stěžovatelů, že došlo k vyvlastnění stěžovatelky ve prospěch stěžovatele, tak postrádá logické opodstatnění, neboť stěžovatelce toto vlastnické právo nikdy nesvědčilo. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nelze vytýkat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Další námitky stěžovatelů směřovaly proti průběhu a výsledkům dokazování v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že k posouzení, zda hodnocením důkazů obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, přistupuje pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a jeho právním závěrem, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutková zjištění obecných soudů (srov. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 575/2000). Takový zřejmý nesoulad ale Ústavní soud v provedeném dokazování neshledal.
Především je nutno konstatovat, že oprávnění JUDr. D. K. k vypracování znaleckého posudku bylo v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně náležitě doloženo. Stěžovatelé kvalifikaci znalkyně zpochybňovali i v podaném odvolání a odvolací soud se s jejich námitkami náležitě a srozumitelně vypořádal.
Ústavní soud má za to, že ve věci stěžovatelů nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo zásah do jejich základních práv. Jejich skutková zjištění mají zcela zjevně oporu v provedeném dokazování a námitka nezajištění ochrany "státem regulovaného nájemného" není důvodná. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v této věci nerespektovaly jeho ustálenou judikaturu, týkající se nájemného. Právní závěry, k nimž ve věci obecné soudy dospěly, jsou výsledkem aplikace a interpretace práva provedené v mezích ústavnosti. Obecné soudy svá rozhodnutí rovněž řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Právo na soudní ochranu nelze přirozeně vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu