ECLI:CZ:US:2008:1.US.64.08.1
sp. zn. I. ÚS 64/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného Mgr. Ivem Tichovským, advokátem, se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 10 T 78/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 5 To 713/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 659/2007, za účasti Okresního soudu v Karviné, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 10 T 78/2005 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 5 To 713/2006 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jenž v dané věci rozhodoval jakou soud odvolací, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 6 Tdo 659/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost stěžovatele spočívala, stručně shrnuto, v neoprávněném vylákání nemocenských a jiných dávek pomocí fiktivního zaměstnávání pracovníků, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 4.813.665 Kč.
Stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje stanovenou výši škody. Dle jeho přesvědčení protiprávní činností způsobená škoda se nemůže rovnat prostému součtu dávek nemocenského pojištění, popř. sociálního zabezpečení, které byly v důsledku protiprávní činnosti stěžovatele vyplaceny zaměstnancům Občanského sdružení SOLVERE. Pokud by totiž tyto osoby do pracovního poměru u Občanského sdružení SOLVERE nenastoupily a byly i nadále bez zaměstnání, jako tomu bylo do té doby, pak by také zcela nepochybně pobíraly nějaké dávky sociálního zabezpečení, popř. nemocenského pojištění, či hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání, jejichž plátcem by byl opět stát. Tyto osoby se tak v důsledku protiprávní činnosti stěžovatele obohatily nikoliv v rozsahu jim skutečně vyplacených dávek nemocenského pojištění, popř. sociálního zabezpečení, nýbrž toliko v rozsahu rozdílu mezi těmito dávkami a dávkami, na které by tyto osoby měly nárok v případě, že by byly bez zaměstnání, příp. jiného zdroje příjmů. Dále i od takto stanovené výše škody by bylo nutno odečíst sumu zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které by jinak státu za fiktivně uzavírané pracovní poměry se zaměstnanci nenáleželo.
Za druhé stěžovatel tvrdí, že v řízení bylo zapotřebí prokázat dohodu mezi ním a pracovníky, kteří záhy nastupovali do stavu pracovní neschopnosti, a ošetřujícími lékaři těchto pracovníků, bez jejichž rozhodnutí o zdravotním stavu by tito do pracovní neschopnosti nastoupit nemohli. Takováto dohoda však prokázána nebyla.
Závěrem stěžovatel vyjádřil názor, že uložený trest ve výši 4,5 let nepodmíněného odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a to s ohledem na skutečnost, že již dříve byl v jiném trestním řízení odsouzen za obdobnou trestnou činnost k trestu nepodmíněného odnětí svobody ve stejné výši, jeho celkový trest je tedy 9 let. Nezpochybňuje, že existence dvou těchto trestů odpovídá ustanovením trestněprávních předpisů, přesto však zároveň upozorňuje, že nebýt toho, že trestnou činnost páchal i několik měsíců po vyhlášení rozsudku ve dřívější věci, byl by ukládán trest souhrnný. V takovém případě by sice soud vycházel z trestní sazby 5-12 let, avšak stěžovatel si myslí, že lze předpokládat, že by mu byl uložen trest nižší, než 9 let.
S odkazem na čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud, Okresní státní zastupitelství v Karviné a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě uvedlo, že odsouzený byl uznán vinným ze spáchání skutku právně kvalifikovaného jako trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a při respektováni odpovídajícího rozpětí sazby odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem dle §39a odst. 3 trestního zákona. Zaujímá názor, že základní práva odsouzeného nebyla v rámci trestního řízení žádným způsobem dotčena a že zde nejsou dány podmínky ani pro částečné vyhovění ústavní stížnosti.
Krajský soud vyjádřil názor, že na výši škody, kterou je v daném případě újma majetkové povahy, jež byla způsobena v důsledku podvodného jednání, kterého se dopustil stěžovatel R. L. v součinnosti s dalšími osobami, nemůže mít vliv skutečnost, že těmto dalším osobám mohly být případně vypláceny sociální dávky, pokud by na ně měly nárok. Škoda způsobená trestným činem, a to i z hlediska stanovení její výše, nijak nesouvisí s případným nárokem na vyplacení sociálních dávek, které v daném případě ani přiznány či vyplaceny nebyly. Stěžovatel tedy požaduje zohlednění těchto případných dávek při stanovení výše škody nedůvodně, a stejně tak nedůvodně požaduje odečtení sumy pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za situace, kdy v rámci uzavřených fiktivních pracovních poměrů jediným příjmem těchto dalších osob byly vyplacené nemocenské dávky.
Možno dále uvést, že smyslem veškerých aktivit, které stěžovatel prováděl v rámci občanského sdružení SOLVERE, bylo uzavírat fiktivní pracovní smlouvy se záměrem dosáhnout vyplacení co nejvyšších nemocenských dávek poté, co jeho tzv. zaměstnanci nastoupí do pracovní neschopnosti. Stěžovatel si tedy byl vědom toho, že podkladem pro takto neoprávněně vyplacené dávky byly shora uvedené fiktivní pracovní smlouvy, které obsahovaly fiktivní pracovní zařazení s neúměrně navýšeným platem se zjevnou snahou takto dosáhnout vyplacení co nejvyšších dávek. Jednalo se z jeho strany o podvodné jednání se záměrem takto uvést v omyl OSSZ v Karviné a Úřad práce v Karviné, kdy tyto správní orgány na podkladě fingovaných pracovních poměrů neoprávněně vyplatily dávky ve výši, jak byla doložena listinnými doklady založenými ve spise. S ohledem na výše uvedené by na posouzení viny stěžovatele nemohl nic změnit ani fakt, že dle výpovědi slyšených svědků, a to i příslušných lékařů, jednotliví zaměstnanci občanského sdružení SOLVERE nastoupili na nemocenskou z objektivních důvodů, když i za této situace byly pokladem pro neoprávněně získané dávky shora uvedené fiktivní pracovní smlouvy.
K námitkám stěžovatele týkajícím se výroku o trestu je třeba uvést, že při úvaze o jeho výměře bylo nutno vyhodnotit jako přitěžující okolnost výši způsobené škody, která v daném případě představuje částku 4.813.665,- Kč. Stěžovateli zároveň přitěžovalo, že v páchání předmětné trestné činnosti pokračoval po delší dobu, a to v době, kdy proti němu bylo v jiné trestní věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin stejné povahy. Jednání stěžovatele, které bylo předmětem řízení v této trestní věci, přitom navazovalo na obdobnou dřívější trestnou činnost podvodného charakteru, kterou stěžovatel páchal v době od 5. 5. 2000 do 2. 4. 2001, kdy v tomto předchozím případě způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 944.676,- Kč. Se zřetelem k výše uvedenému se uložený trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců nejeví jako nepřiměřeně přísný ani z hlediska jeho výměry, pokud byl stěžovateli uložen ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, která představuje rozpětí od dvou roků do osmi let, a to při současném zohlednění skutečnosti, že stěžovatel začne tento trest odnětí svobody vykonávat až po výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, uloženého v jeho předchozí trestní věci. Za tohoto stavu, kdy obecné soudy při úvaze o výměře tohoto trestu dostatečně přihlédly i k délce dříve uloženého trestu odnětí svobody, přičemž zde nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu ve vztahu k tomuto dřívějšímu odsouzení, pak nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatele, podle níž v případě uložení souhrnného trestu by měl být tento trest nižší než celková výměra obou výše uvedených trestů.
Se zřetelem k výše uvedenému má krajský soud za to, že stěžovatel nebyl rozhodnutími obecných soudů poškozen na svých právech daných Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinnou a navrhuje, aby byla podaná ústavní stížnost zamítnuta.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že v něm podrobně rozvedl důvody, na základě nichž bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") a vyjádřil se i k právním otázkám souvisejícím se závěrem soudů o vině stěžovatele trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) trestního zákona. Považuje též za vhodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu či. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v posuzovaném trestním řízení nebyly porušeny žádné v České republice účinné normy, zejména pak ne Listina či Ústavy. Ústavní stížnost proto navrhuje odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten na výzvu k replice reagoval sdělením, že na podané ústavní stížnosti trvá a odkazuje na odůvodnění ústavní stížnosti.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 10 T 78/2005 (dále jen "spis 10 T 78/2005"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týče stěžovatelových námitek proti způsobu stanovení výše škody, Ústavní soud má za to, že výklad pojmu škoda a posouzení obdobných otázek je plně na obecných soudech. Ústavní soud ustáleně judikuje, že mu zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva, pokud tak před ním mohl a měl v řízení o dovolání učinit Nejvyšší soud. Teprve pokud by výklad přijatý Nejvyšším soudem porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele proti stanovené škodě řádně vypořádal (viz str. 8-10 jeho usnesení).
Ke stěžovatelovým skutkovým námitkám Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Co se týče stěžovatelova přesvědčení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, Ústavní soud konstatuje, že v této souvislosti neuplatnil jakoukoliv ústavněprávně relevantní argumentaci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu