ECLI:CZ:US:2008:1.US.663.08.1
sp. zn. I. ÚS 663/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem v Praze 10, Počernická 3225/2c, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 39 T 76/2006, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 5 To 115/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1267/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 1, 3 písmeno b) tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem a s dohledem na zkušební dobu pěti let. Proti rozsudku se stěžovatel odvolal, odvolání však bylo Městským soudem v Praze zamítnuto. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky obecných soudů a usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva daná čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení uvedených práv spatřuje v tom, že soud prvního stupně odmítl provést jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví a rovněž výslech svědka P. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně opomenutých důkazů a tvrdí, že soud řádně nevyložil, proč navržené důkazy neprovedl. Tím, že soudy navržené důkazy neprovedly, rozhodly prý v rozporu se skutkovým stavem věci. Odvolací soud a dovolací soud se dokazováním nezabývaly vůbec. Stěžovatel je dále přesvědčen, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s jeho právní argumentací a svůj konečný názor řádně neodůvodnily.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 39 T 76/2006, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Zjistil, že rozsudkem ze dne 11. 1. 2007, č. j. 39 T 76/2006-239, byl stěžovatel uznán vinným, že jako jednatel obchodní firmy FRANCOTYP-POSTALIA ČR, s. r. o., objednal u poškozené obchodní firmy XEROX CZECH REPUBLIK, s. r. o., 40 kusů palet xerografického papíru. Na základě požadavku poškozené firmy, aby před dodávkou zboží bylo zaplaceno 50 % jeho ceny, jako důkaz realizace platby zaslal této firmě kopii bezhotovostního příkazu k úhradě prostřednictvím peněžního ústavu ve výši 50 % z ceny zboží, na základě čehož mu poškozená firma zboží dodala, ačkoliv věděl, že takový příkaz k úhradě peněžní ústav nemůže provést, protože na firemním účtu není dostatek prostředků. Přesto informoval poškozenou firmu e-mailem a faxem o provedené platbě a následně objednal dalších 30 kusů palet téhož druhu papíru, které mu poškozená firma dodala. Stěžovatel uhradil za obě dodávky jen část ceny, se zbožím naložil nezjištěným způsobem a poškozené firmě způsobil škodu ve výši 1.065.524,- Kč. Tím spáchal pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na pět let a s dohledem. Poškozená firma byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvodní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatel se k trestnému jednání nedoznal, byl však usvědčen slyšenými svědky ve spojení s provedenými listinnými důkazy. Návrhy na doplnění dokazování výslechem dalších svědků a znaleckým posudkem z oboru ekonomie a účetnictví soud zamítl pro nadbytečnost, protože soud shledal, že by nepřinesly v dané trestní věci žádné nové skutečnosti.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním do výroku o vině. V něm uvedl, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu, neboť šlo o typický případ obchodní. Soud se prý nevypořádal ani se stěžovatelovou argumentací, kterou odůvodňoval, proč nebyl finanční převod představující zálohu na platbu ve výši 50 % realizován. Na účtu sice nebyl dostatek finančních prostředků, ty však byly v hotovosti v pokladně firmy. Finanční hotovost nepřevedl stěžovatel na účet poškozeného proto, že ten nedodal objednané zboží v dohodnutou dobu na dohodnuté místo. V řízení před soudem prvního stupně došlo podle stěžovatele k pochybení i v tom, že stěžovatel sice byl také rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 44 T 58/2006 za jednání z roku 2004 uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců; tento rozsudek však ještě nenabyl právní moci. Stěžovateli proto měl být uložen souhrnný trest a s vyhlášením napadeného rozsudku se mělo počkat, takže rozsudek je předčasný.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 5 To 115/2007-277, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Výkon trestu odložil na zkušební dobu 5 let a vyslovil nad stěžovatelem dohled. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 44 T 58/2006. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že soud prvního stupně co do rozsahu provedeného dokazování postupoval zcela správně. Jestliže odmítl návrhy na doplnění dokazování, učinil tak proto, že měl věc za dostatečně objasněnou. Bylo sice shledáno dílčí pochybení v procesním postupu při provádění výpovědi svědka P., jestliže soud výpověď svědka přečetl, neboť tento byl pro dlouhodobý pobyt v zahraničí nedosažitelný. Výpověď svědka P. je však pro posouzení věci zcela nepodstatná, neboť ten hovoří pouze o tom, že stěžovatel měl dohodnuto zapůjčení prostoru v areálu PVA Letňany. Ani další navrhované důkazy (znalecký posudek a další svědci) nejsou pro posouzení věci podstatné, neboť zásadní věc byla prokázána nad veškerou pochybnost. Skutková zjištění soudu prvního stupně pokládá odvolací soud za zcela správná a odpovídající je i právní kvalifikace. Soud prvního stupně však pochybil v otázce ukládání trestu, byť mu nemohlo být známo, že stěžovatel byl odsouzen pro skutek, který spáchal před vyhlášením posuzovaného rozsudku (stěžovatel se o ní nezmínil a v rejstříku trestů toto odsouzení v době rozhodování před soudem prvního stupně zaznamenáno nebylo). Proto nezbylo než napadený rozsudek zrušit ve výroku o trestu a znovu rozhodnout.
Dovolání stěžovatele podané podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 11. 2007, č. j. 7 Tdo 1267/2007-299, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a zásady "nullum crimen, nulla poena sine lege", přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje v prvé řadě proti tomu, že soudy neprovedly některé jím navržené důkazy. K této námitce Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§125 odst. 1 tr. řádu). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Z toho však nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl.
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel navrhoval jako důkaz mimo jiné znalecký posudek znalce z oboru ekonomika a účetnictví (k prokázání, že se v posuzované věci jedná o běžný obchodní případ a nikoliv o trestní věc), a dále výslech svědků R. a S. k upřesnění sídla společnosti a možnosti skládat zboží v tomto sídle (č.l. 185). Soud tyto důkazní návrhy jako nadbytečné zamítl. Postup soudu lze hodnotit jako ústavně konformní, neboť je zjevné, že znalecký posudek nemůže být proveden k posouzení právní stránky věci; výpovědi navržených svědků se neměly vztahovat ke skutkovému posouzení věci, ale k jiným, z hlediska trestněprávního nepodstatným okolnostem. Pokud jde o výslech svědka P., Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který dostatečně vyložil, proč tento výslech nemohl závěry soudu nijak ovlivnit.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho právní argumentací a že svůj konečný názor řádně neodůvodnily, poukazuje Ústavní soud na to, že stěžovatel sám své tvrzení nijak nezdůvodnil; tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však z hlediska ústavního nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy). To, že se stěžovatel neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, nemůže samo o sobě porušení jím tvrzených ústavních práv či svobod zakládat.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavně právního plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva stěžovatele zjevně porušena nebyla.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu