ECLI:CZ:US:2008:1.US.721.08.1
sp. zn. I. ÚS 721/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. E. G., zast. Mgr. Milanem Smolkou, advokátem, sídlem V Korunce 18, Ostrava-Heřmanice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2007, č.j.28 Cdo 1996/2007-593, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.11.2006, č.j. 56 Co 3/2006-546, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ing. M. H. a O. H., zast. JUDr. Helenou Strachotovou, advokátkou, sídlem Matiční 730/3, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel stručnou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a domáhal se jejich zrušení. V návrhu uvedl, že se u obecných soudů domáhal obnovení svého vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem v kat. úz. Hlučín, soudy mu toto právo odepřely s různým odůvodněním týkajícím se toliko formální stránky věci, jakože nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, nebo že jeho určení spadá pod speciální zákon o rehabilitacích. Je nesporné, že byl vlastníkem předmětných nemovitostí, že podepsal tzv. renunciační prohlášení s odkládací podmínkou, avšak okolnosti, za nichž tak učinil, vylučují, aby šlo o projev svobodné vůle svého majetku se zbavit. Protože mu soudy upřely svým rozhodnutím právo na určení jeho vlastnického práva, došlo jejich rozhodnutím k porušení Ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces, práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. K ústavní stížnosti připojil stěžovatel v prosté kopii pětistránkovou přílohu, zjevně nesepsanou právním zástupcem, byť jím signovanou, s podrobnějším popisem průběhu sporu před obecnými soudy. Kromě jiného, popíral v ní, že by v této věci mělo jít o obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství, protože on byl občanem SRN (občanství ČSR před vystěhováním "nevlastnil"), upozorňoval, že rozsudek krajského soudu mu nebyl zaslán, ani jeho advokátovi, a je přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu a odporují řadě ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dodatkového protokolu k této Úmluvě, Listiny základních práv a svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (bez bližšího zdůvodnění).
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícího právo na spravedlivý proces, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jehož porušení namítá stěžovatel v samotné ústavní stížnosti je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Nejvyšší soud stěžovatelův názor o nepoužitelnosti právních závěrů ze stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 21/05 nesdílí, má za to, že uvedený právní závěr se vztahuje i na tuto právní věc a pokládá proto ústavní stížnost za neopodstatněnou.
Krajský soud nejprve připomenul, že stěžovatelovu žádost o odročení jednání vyhodnotil jako nedůvodnou, což podrobněji vyložil v odůvodnění. Zamítavý výrok okresního soudu o určení vlastnického práva ke dvěma pozemkům potvrdil se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu, protože žalobce byl v době rozhodování zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí. Ve věci vzájemné žaloby vedlejších účastníků uzavřel, že ti mají naléhavý zájem na určení. V této souvislosti konstatoval, že stát získal vlastnictví k nemovitostem na podkladě renunciačního prohlášení a žalovaní nabyli vlastnické právo k tomu kupní smlouvou ze dne 6.5.1988 a vlastnické právo k pozemkům transformací práva osobního užívání ke dni 1.1.1992. Z těchto důvodů považoval rozsudek okresního soudu, jímž byl vyhověno vzájemné žalobě o určení, že nemovitosti náležejí do společného jmění vedlejších účastníků, a o povinnosti stěžovatele tyto nemovitosti vyklidit, jako věcně správný, proto navrhl, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta.
Vedlejší účastníci se ztotožnili se závěry krajského soudu i Nejvyššího soudu a zdůraznili, že tzv. renunciační prohlášení je projevem vůle vzdát se vlastnického práva, přičemž zánik vlastnického práva je vázán na podmínku, že vlastník se vystěhuje do zahraničí. Podle jejich názoru je zřejmé, že vlastník činil toto prohlášení pod vlivem okolnosti, že bez něj by mu nebylo umožněno vystěhovat do zahraničí, šlo tudíž o křivdu učiněnou vlastníkovi v rozporu se zásadami demokratické společnosti, a právě proto přiznal zákon o mimosoudních rehabilitacích v §6 odst. 1 písm. b) původnímu vlastníkovi nárok na vydání věci. Na základě uvedených skutečností navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.
Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případné replice stěžovateli.
Ze spisu Okresního soudu v Opavě sp.zn. 12 C 35/2004 (původně sp.zn. 12 C 50/95) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal vůči vedlejším účastníkům dne 21.2.1995 žalobu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem v kat. úz. Hlučín. Uvedl, že společně s rodiči a bratrem se opakovaně pokoušel získal povolení k vystěhování do SRN, vystěhování mu nakonec bylo povoleno, avšak byl nucen podepsat písemnost označenou jako "Prohlášení a smlouva o postoupení pohledávek pro případ vystěhování". Namítal, že z jeho strany nešlo o svobodný projev vůle, nebyl míněn vážně, tudíž prohlášení je neplatné. Z těchto důvodů nemohl stát nabýt vlastnické právo a od nevlastníka nemohli vlastnictví platně nabýt žalovaní. Vedlejší účastníci požadovali zamítnutí žaloby, byť připouštěli, že renunciační prohlášení byla projevem nesvobodné a nevážné vůle, ovšem v tomto případě jsou oprávněnými osobami podle zák. č. 87/1991 Sb. pouze občané České republiky. Po obsáhlém dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 6.2.1998, č.j. 12 C 50/95-69, žalobě (stejně jako žalobnímu návrhu stěžovatelova bratra, protože v mezidobí došlo ke spojení dvou řízení), vyhověl, kdy renunciační prohlášení nepovažoval za právní úkon ve smyslu §34 a násl. obč. zákoníku, ale za právní úkon neexistující, proto vlastnické právo žalobců zůstalo zachováno. Vedlejší účastníci podali proti tomuto rozsudku odvolání, krajský soud ho usnesením ze dne 9.7.1999, č.j. 13 Co 885/98-153, zrušil, shledav důvodnost odvolání. Po doplnění dokazování zaměřeném na zjištění, zda žalobcům byla poskytnuta náhrada v SRN, okresní soud rozsudkem ze dne 13.3.2001, č.j. 12 C 50/95-236, žalobě opětovně vyhověl, neboť setrval na stanovisku, že vlastnické právo žalobců zůstalo zachováno a vedlejší účastníci vlastnictví nenabyli. Spornou věc znovu rozhodoval krajský soud, který rozsudkem ze dne 12.6.2002, č.j. 13 Co 836/2001-290, potvrdil prvostupňový rozsudek. Rozsudek odvolacího soudu byl na základě podaného dovolání zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2004, č.j. 22 Cdo 375/2003-376. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud vyslovil názor, že renunciační prohlášení je projevem vůle vzdát se vlastnického práva, přičemž zánik vlastnictví je vázán na podmínku, že vlastník se vystěhuje do zahraničí. Připustil, že vlastník činil takové prohlášení pod vlivem okolnosti, že bez něj by mu nebylo umožněno vystěhovat se do zahraničí; šlo tudíž o křivdu učiněnou v rozporu se zásadami demokratické společnosti, a proto přiznal zákon o mimosoudních rehabilitacích původnímu vlastníkovi nárok na vydání věci, která připadla státu, tedy na obnovení jeho vlastnického práva. Z tohoto důvodu bylo možné domáhat se obnovení vlastnického práva v dané věci jen způsobem upraveným v zákoně o mimosoudních rehabilitacích a za podmínek v něm stanovených, které však žalobci - s ohledem na to, že pro nedostatek státního občanství nemají postavení oprávněných osob - nesplňují. V další fázi došlo k vyloučení řízení o věci stěžovatelova bratra k samostatnému řízení a vedlejší účastníci podali proti stěžovateli vzájemný návrh na určení, že předmětné nemovitosti jsou v jejich společném jmění (s odůvodněním, že v mezidobí byl stěžovatel zapsán do katastru nemovitostí jako jejich vlastník), současně se domáhali uložení povinnosti nemovitosti vyklidit. Okresní soud rozsudkem ze dne 9.6.2005, č.j. 12 C 35/2004-435, stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok I.), určil, že nemovitosti jsou ve společném jmění vedlejších účastníků (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost nemovitosti vyklidit a vyklizené předat vedlejším účastníkům (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Meritorní výroky vycházely ze zjištění, že na základě renunciačního prohlášení došlo k zániku stěžovatelova práva k předmětným nemovitostem a že vedlejší účastníci dům koupili, pozemky jim byly přiděleny do osobního užívání, které se transformovalo na právo vlastnické. V této fázi předložil stěžovatel Listinu o propuštění ze státního svazku ČSR ze dne 14.1.1987 a proti rozsudku soudu I. stupně se odvolal. Také odvolal plnou moc právnímu zástupci, požádal o odročení jednání u odvolacího soudu a udělil plnou moc obecnému zmocněnci k podání žádosti o odročení jednání a ke komunikaci se soudem s touto věcí související. Krajský soud rozsudkem ze dne 16.11.2006, č.j. 56 Co 3/2006-546, rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. a v části výroku III. potvrdil, část výroku III. změnil tak, že žalobu o povinnosti předat vyklizené nemovitosti zamítl. V odůvodnění odkázal sice i na stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05, avšak za zásadní považoval právní názor Nejvyššího soudu ohledně právního charakteru renunciačního prohlášení a okolnost, že stěžovatel nesplnil podmínku státního občanství požadovanou zákonem č. 87/1991 Sb. Stěžovatelovo následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 13.12.2007, č.j. 28 Cdo 1996/2007-593, jako nepřípustné odmítl.
III.
Po seznámení s předloženými podklady a spisem obvodního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, tj. práva na spravedlivý proces, nebylo zjištěno. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k takovému následku došlo teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala, obecné soudy se všemi hmotně právními i procesně právními námitkami stěžovatele zevrubně zabývaly a vypořádaly se s nimi adekvátním a ústavně konformním způsobem. Podstata ústavní stížnosti tkví v údajné ochraně vlastnického práva stěžovatele a aplikace příslušných právních prostředků k této ochraně využitelných. Je přitom všeobecně známé, že křivdy způsobené ztrátou vlastnického práva na základě tzv. renunciačního prohlášení se tehdejší československý zákonodárný spor rozhodl napravit v rámci restitučního zákonodárství a tím - za splnění zákonem stanovených podmínek - obnovit původní vlastnické právo. Zákonné podmínky byly obsaženy jak v restitučních důvodech, tak i vymezením okruhu povinných a množiny oprávněných osob. U oprávněných osob příslušné předpisy, tedy i zák. č. 87/1991 Sb., vyžadovaly trvalý pobyt a státní občanství ČSFR. Vymezením těchto podmínek se Ústavní soud zabýval ve věci sp.zn. Pl. ÚS 3/94. Konstatoval, že zúžení okruhu oprávněných osob vyplývá z §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., podle něhož byla oprávněnou osobou pouze fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území, a že po celou dobu aplikace těchto předpisů byla vedena odborná diskuse o souladu tohoto zákonného řešení s mezinárodními zásadami obsaženými v Listině základních práv a svobod, zejména s ohledem na možnost porušení principu rovnosti, konkrétně principu rovnosti v přístupu k majetku odňatému v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) způsoby popsanými v zákoně. Ústavní soud považoval za nesporné, že i v procesech restituce vlastnictví je nezbytné posuzovat zásadu rovnosti před zákonem v souvislosti se specifiky oblasti, v níž má nalézt své naplnění.
Je třeba uvážit, zda za existence pouze relativní rovnosti potencionálně zainteresovaných fyzických osob může ústavněprávní koncepce základních práv České republiky tolerovat existenci zužujícího ustanovení co do okruhu subjektů práva podle kritéria trvalého pobytu na území České republiky. V prvé řadě se zabýval posouzením interpretačního významu samotné preambule zákona č. 87/1991 Sb., z níž vyplývá, že cílem právní úpravy je "snaha zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd", k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Jde tedy o vymezení obsahu pojmu "některých" majetkových a jiných křivd a vzniká otázka, zda lze tento pojem chápat nejen ve vztahu k okruhu a intenzitě majetkových zásahů zejména do vlastnictví občanů v rozhodném období, či zda je možné v něm spatřovat i zákonný prostor pro zúžení okruhu oprávněných subjektů s ohledem na to, zda mají trvalý pobyt v ČSFR (od 1.1.1993 v České republice). Na tuto otázku odpověděl záporně, a proto podmínku trvalého pobytu zrušil. Současně však konstatoval, že omezení nabývání určitých věcí do vlastnictví pouze některými subjekty obsahuje čl. 11 odst. 2 Listiny, který uvádí, že "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (od 1.1.1993 v České republice); ve vazbě na čl. 42 odst. 1 Listiny pod pojmem "občan" se rozumí státní občan ČSFR (ČR). Na tento závěr Ústavní soud navázal v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 33/96 a zdůraznil, že právě tento článek Listiny vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství. Výslovně zdůraznil, že Mezinárodní pakt o občanských a politických právech princip rovnosti upravuje v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má povahu akcesorickou, čili vztahuje se pouze na rovnost v paktem zakotvených právech, přičemž právo vlastnické mezi ně zařazeno není. Čl. 26 zakotvuje jednak rovnost před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním výčtu důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není obsaženo státní občanství. Přitom Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučení libovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Za takové považuje Ústavní soud důsledky, plynoucí z čl. 11 odst. 2 Listiny, jakož i cíle restitučního zákonodárství a konečně právní úpravu státního občanství dle čl. II zákona č. 88/1990 Sb.
Při posuzování merita stěžovatelovy ústavní stížnosti se Ústavní soud neodchýlil od výše citovaných právních závěrů a považuje - ve shodě s obecnými soudy - jeho nárok za nárok upravený restitučním předpisem, jehož podmínkám však stěžovatel nevyhověl. Za této situace nelze přisvědčit jeho názoru, že by se mohl ochrany domáhat s využitím obecných předpisů, typicky vlastnických žalob; takový postup by byl popřením účelu a smyslu restitučního zákonodárství. Dlužno i připomenout, že restituční zákonodárství se primárně vztahuje na případy, kdy oprávněné subjekty své vlastnické právo pozbyly; toliko ve vztahu k případům, kdy je nepozbyly (což není stěžovatelova situace), působí jen doplňkově, jen tehdy zůstává otevřena cesta aplikace vlastnické žaloby.
Ohledně stěžovatelova tvrzení týkajícího se nesprávného postupu při doručování rozsudku krajského soudu, Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší se jimi zabývat, pokud i sám stěžovatel vychází z faktu, že tato rozhodnutí nabylo právní moci (v opačném případě by byla ústavní stížnost nepřípustná). V případě pravdivosti jeho tvrzení je však třeba, aby se ochrany domáhal s použitím adekvátních procesních prostředků.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu