ECLI:CZ:US:2008:1.US.833.08.1
sp. zn. I. ÚS 833/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZT a. s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze, Vápencová 569/13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 14 Cmo 290/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. F 18983/2007, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §38i odst. 1 písm. c) zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka svou ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení ustanovení §38i odst. 1 písm. c) zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen "obchodní zákoník).
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. F 18983/2007, Rg B 1680, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají pro projednávanou věc následující relevantní skutečnosti.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. F 18983/2007, bylo rozhodnuto o uložení pořádkové pokuty stěžovatelce ve výši 5.000,- Kč za nesplnění povinnosti založit do sbírky listin účetní závěrky stěžovatelky. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že povinnost založit účetní závěrky sice vyplývá z §38i obchodního zákoníku, avšak tato povinnost je v rozporu se základními právy a svobodami. Stěžovatelka se proto domáhala, aby Vrchní soud v Praze napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení §38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku a dále §21a zákona č. 563/1991 Sb, o účetnictví, v platném znění. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 14 Cmo 290/2007, bylo o odvolání stěžovatelky rozhodnuto tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je nepřesvědčivé a strohé, neboť z něj není patrné, o jaké závěry se soud při svém rozhodování opíral. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na ustálenou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k odůvodnění soudního rozhodnutí a namítá, že soud pochybil, pokud se spokojil s prostým odkazem na text právní normy. Stěžovatelka má za to, že takové odůvodnění je nedostatečné, neboť je sice vázána právní normou, neznamená to však, že pokud ji považuje za protiústavní, nemůže se ochrany svých práv domáhat. Obecné soudy svým postupem stěžovatelce neumožnily domáhat se ochrany svých práv před orgány soudní moci, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí důvody pro zrušení ustanovení §38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku, které podle ní spočívají v rozporu s právem na ochranu soukromí a s právem na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Zejména se dle stěžovatelky jedná o nepřiměřenost rozsahu osobních údajů zveřejněných v účetní závěrce, které v konečném důsledku mohou znamenat nebezpečí nejen pro osobu, jíž se týkají, ale také pro osoby jí blízké, zejména její rodinu. Jde především o údaje týkající se majetkových poměrů statutárních orgánů obchodních společností, které lze s ohledem na další identifikační údaje zapisované do obchodního rejstříku snadno ztotožnit s konkrétními osobami.
Závěrem stěžovatelka uvádí, že by "měl Ústavní soud ČR přesvědčivě odpovědět na otázku, zda zásah do práv fyzických osob v orgánech společnosti v podobě širokého zveřejnění údajů o jejich osobě a o majetkových poměrech odpovídá naléhavé společenské potřebě, je nezbytný v demokratické společnosti a proporcionální sledovanému zákonnému cíli, kterým je ochrana práv a oprávněných zájmů třetích osob...".
Stěžovatelka současně s odkazem na ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 14 Cmo 290/2007.
Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky namítaným postupem Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že napadené ustanovení obchodního zákoníku je v rozporu s výše citovanými ustanoveními Listiny základních práv a svobod, to je také důvodem, proč se stěžovatelka odmítla tímto ustanovením zákona řídit a domáhala se u obecných soudů toho, aby bylo řízení přerušeno a věc předložena ve smyslu §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavnímu soudu. Ústavní soud na tomto místě upozorňuje, že ve smyslu §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona, tedy spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení pouze tehdy, pokud jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem. V dané věci však stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá obecnou argumentaci o tom, proč je dle jejího názoru ustanovení §38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku protiústavní, aniž by tvrdila, či doložila, že v konkrétní věci došlo aplikací tohoto ustanovení k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, respektive jejích statutární orgánů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že "...napadená část obchodního zákoníku porušuje právo na ochranu soukromí a na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 7 resp. čl. 10 LZPS." Ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena, omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Čl. 10 Listiny základních práv a svobod pak zaručuje každému právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Z charakteru práv chráněných článkem 7 Listiny základních práv a svobod je zřejmé, že se dotýkají fyzických , nikoli právnických osob (viz. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 528/98, dále nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 35/01), v úvahu tedy u stěžovatelky jakožto právnické osoby připadá možnost domáhat se práv zakotvených v čl 10 Listiny základních práv a svobod. Z textu ústavní stížnosti je však zřejmé, že se stěžovatelka domáhá ochrany proti neoprávněnému, resp. nepřiměřenému shromažďování a zveřejňování údajů týkajících se nikoli společnosti jako takové (což také není pojmově vyloučeno), nýbrž jejích statutárních orgánů - fyzických osob. Jak však již bylo výše uvedeno, v ústavní stížnosti stěžovatelka ve vztahu ke konkrétním osobám porušení ústavně zaručených práv nenamítá, není ani konkretizováno, o jaký zásah do práv a svobod by se mělo jednat. Ústava ČR ani zákon o Ústavním soudu přitom neznají v souvislosti s řízením o zrušení právních předpisů tzv. actio popularis - návrh, jímž by se kterýkoli občan mohl domáhat zrušení určitého předpisu ve veřejném zájmu, aniž by sám tvrdil, že byl jeho aplikací v konkrétním případě postižen (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 74/99, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, usnesení č. 34, s. 329 a násl.).
Pokud stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že Vrchní soud v Praze své napadené rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, ani této námitce stěžovatelky Ústavní soud nemohl přisvědčit. Byť je odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze velmi stručné, nelze dovodit, že by bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, jak stěžovatelka uvádí. Ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. umožňuje obecnému soudu řízení přerušit, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním zákonem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ve kterém konstatoval, že "veřejný zájem na publikování významných skutečností o podnikatelích v obchodním rejstříku vyjádřený v ustanovení §38i a §38k obch. zák. vyžaduje, aby byly třetím osobám přístupné všechny relevantní údaje, mezi kterými je účetní závěrka významným zdrojem informací o ekonomických poměrech podnikatele...", je zřejmé, z jakých důvodů soud k tomuto závěru nedospěl. Odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze dle Ústavního soudu odpovídá ryze obecným argumentům stěžovatelky, která stejně jako v ústavní stížnosti, tak i ve svém odvolání ze dne 21. 6. 2007 neuvedla žádné konkrétní důvody a údaje, které by prokazovaly, že došlo k porušení práv zakotvených v čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, a které by mohl obecný soud vzít v úvahu při svém rozhodování a uvést je v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka se ústavní stížností dále domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, zda ustanovení §38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku ve svém důsledku nepředstavuje neodůvodněný zásah do práv fyzických osob - statutárních orgánů obchodních společností. K tomu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka směřuje tento svůj požadavek mimo kompetence Ústavního soudu, které jsou vymezeny článkem 87 Ústavy ČR. Podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Návrh na zrušení právního předpisu může být podán také spolu s ústavní stížností, v tom případě senát dle §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí, to však za předpokladu, že jsou pro postup podle tohoto ustanovení splněny procesní podmínky. Teprve poté, co soudce zpravodaj dospěje k závěru, že ústavní stížnost není zjevně neopodstatněná a že skutečně uplatněním napadeného právního předpisu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, je dán důvod k postupu podle ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, není na místě vyslovovat se k výše uvedeným právním otázkám, takové rozhodnutí náleží pouze plénu Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Z toho důvodu je také bezpředmětný návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
V souvislosti s návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení §38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu