ECLI:CZ:US:2008:1.US.844.08.1
sp. zn. I. ÚS 844/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Miroslavou Ohlídalovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Žižkovo nám. 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1423/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 8 To 69/2007, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 12. 2006, čj. 1 T 257/2006 - 330, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se Ing. J. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Prostějově (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost projednal přednostně podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako naléhavou. Současně navrhl, aby náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem hradil stát.
Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl jako nedůvodné dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), který spáchal tím, že se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, v rozporu se svojí pracovní náplní, spočívající v zadávání příkazů k hrazení závazků svého zaměstnavatele T. K. (dále jen "poškozený") prostřednictvím internetového bankovnictví, v období od 8. 2. 2005 do 26. 5. 2006 zadával příkazy k platbám ze zaměstnavatelova účtu na účet svůj a účty svých dvou dcer. Tím způsobil poškozenému škodu ve výši 860.140,80 Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání pěti let a byla mu uložena povinnost zaplatit poškozenému trestným činem způsobenou škodu.
Stěžovatel opětovně tvrdil, že všechny částky, poukazované na jeho účet, byly mimořádnými odměnami, které poškozený schválil. Orgánům činným v trestním řízení vytkl, že zamítly všechny jeho návrhy na doplnění dokazování a nezajistily jím navrhované důkazy, mezi nimi i doklad, ve kterém poškozený souhlasil s vyplácením mimořádných odměn. Vycházely jen z výpovědi poškozeného a částečně z výslechu svědkyně L. K. Obecné soudy nevzaly v úvahu, že bez podpisu poškozeného neproběhla žádná platba přes internet.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud, který neshledal ústavní stížnost důvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud k tomuto vyjádření při svém rozhodování nepřihlížel, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti nebo důkazy.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést, aniž by byly v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného, a jak tyto důkazy hodnotit. Na obecných soudech leží úkol důkazy provést, ve veřejném líčení za přítomnosti obžalovaného, za účelem jejich kontradiktorního projednání, jednotlivé důkazy zhodnotit, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci, v procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")] a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k odůvodněnému závěru, následně potvrzenému i odvolacím soudem, že stěžovatel svým jednáním (neoprávněnými finančními převody z bankovního účtu poškozeného na bankovní účet svůj a svých dvou dcer) naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Přesvědčivě zhodnotil, v čem spatřoval věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž respektoval právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, a uvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ).
V souvislosti s námitkami stěžovatele, kdy je obecným soudům vytýkáno, že neprovedly obhajobou navržené důkazy, je nutno opětovně připomenout, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Z této zásady mimo jiné vyplývá, že obecné soudy zvažují, v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jako tomu bylo v dané věci (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, C. H. Beck, 2005, str. 99). Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. Tyto zásady se vztahují k soudnímu procesu jako takovému, tzn. zda soudní řízení bylo spravedlivé jako celek, neboť ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05). I Evropský soud pro lidská práva ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. Neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messsegué a Tabardo, 1988).
Této povinnosti obecné soudy dostály. V odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč bylo stěžovatelem navrhované doplnění dokazování posouzeno jako nadbytečné (str. 3 rozsudku a str. 2 usnesení odvolacího soudu). Současně bylo vyvráceno i tvrzení stěžovatele, že poškozený musel odsouhlasit jednotlivě uskutečněné bankovní operace. Jak vyplývá z výslechu svědkyně L. K., jediný, kdo měl přístup k internetovému bankovnictví, byl stěžovatel, který pod svým kódem zadával příkazy k úhradám a poškozený měl pouze denní přehled o konečném stavu účtu, ale nikoli o jednotlivých transakcích. Nelze mj. pominout ani tu skutečnost, že finanční prostředky z účtu poškozeného stěžovatel posílal nejen na účet svůj, ale také na účet svých dvou dcer, které určitě neměly právo na mimořádné odměny od poškozeného.
Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu a obecným soudům umožnily učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem je patrna logická vazba, a nikoli extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní. Ústavní soud považuje za nadbytečné znovu opakovat, na základě jakých částí svědeckých výpovědí obecné soudy konstruovaly skutková zjištění a právní závěr o spáchání trestného činu stěžovatelem, neboť tyto skutečnosti byly sumarizovány v rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu a opětovně i v rozhodnutí Nejvyššího soudu a zcela na ně odkazuje.
V dané věci byl stěžovatel, ve spravedlivě vedeném trestním řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny), odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud neshledal důvody pro projednání věci jako naléhavé podle §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud od samého počátku postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána v nejkratším možném termínu. Proto posouzení návrhu stěžovatele na projednání jeho věci mimo pořadí pozbylo rozumného smyslu a nebylo v tomto směru přijato žádné usnesení, a to i z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Z téhož důvodu odpadla i podmínka pro rozhodování Ústavního soudu o návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu