ECLI:CZ:US:2008:1.US.931.07.1
sp. zn. I. ÚS 931/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 875/275, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 7 Afs 93/2006-55, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2005, č. j. 22 Ca 281/2005-18, a 22 Ca 281/2005-21, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 4. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a stěžovatelem předložených napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25. 7. 2005, č. j. 9236/150/2003, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava II ze dne 30. 5. 2003, č. j. 81271/03/389960/3609 o opravě zřejmé chyby v psaní (předčíslí DIČ z chybného 363 na správné 389) u platebního výměru téhož finančního úřadu ze dne 15. 4. 2003, č. j. 64568/03/389960/3609. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 25. 7. 2005, č. j. 13878/150/2003, pak bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava II ze dne 15. 4. 2003, č. j. 64574/03/389960/3609, kterým správce daně vyzval stěžovatele k zaplacení nedoplatku na dani z nemovitosti v náhradní lhůtě podle ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Tato rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 9. 2005, č. j. 22 Ca 281/2005 - 21 odmítl. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností podle ustanovení §56 zákona o správě daní a poplatků, kterým byl opraven pouze údaj o předčíslí DIČ, není rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Je tomu tak proto, že tímto rozhodnutím nedošlo k žádné změně výše vyměřené daňové povinnosti. Rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. není ani výzva k zaplacení nedoplatku na dani z nemovitosti v náhradní lhůtě podle ustanovení §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, která je jen úkonem, jímž se upravuje vedení řízení. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítal, že krajský soud v rozporu se zákonem žalobu nepřezkoumal z věcného hlediska, nesprávně posoudil právní otázky žaloby a nezabýval se ani nezbytným dokazováním s ohledem na důkazy obsaženými v žalobě. Jednoznačné je i to, že finanční ředitelství nebylo oprávněno obě žalobou napadená rozhodnutí vůbec vydat, a to z důvodů uvedených v ustanovení §26 odst. 5, 6 zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud však ani na tuto skutečnost odpovídajícím způsobem nereagoval. Konkrétně jde o to, že se tento soud nezabýval základní otázkou spočívající v tom, že již v podání ze dne 18. 6. 2003, doplněném dne 24. 8. 2003, namítal stěžovatel podjatost všech zaměstnanců finančního úřadu a finančního ředitelství. Finanční ředitelství nedoložilo, jak se s námitkou podjatosti vypořádalo, a proto nebylo oprávněno v řízení pokračovat a vydávat jakákoliv rozhodnutí. Nelze také přijmout, že jako podjatý musí být označen jen konkrétní zaměstnanec a nikoliv všichni zaměstnanci finančního ředitelství, ačkoliv měli příkaz postupovat proti stěžovateli a nerespektovat pravomocná soudní rozhodnutí. Z těchto důvodů se stěžovatel domáhal, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že od správního soudu prvního stupně očekával, že se bude jeho věcí věcně zabývat, což však soud neučinil, aniž se přitom zabýval všemi žalobními námitkami. Krajský soud zejména pominul námitku podjatosti správce daně a dále skutečnost, zda a jak bylo vyřízeno odvolání stěžovatele ze dne 1. 10. 1997 ve věci daně z nemovitosti. Krajský soud se také nevypořádal se skutečností, proč Finanční ředitelství v Ostravě dosud nerespektovalo pravomocné rozsudky Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 246/94, 22 Ca 247/94 a 22 Ca 78/2003. Stěžovatel dále namítá, že jej krajský soud nevyzval k doplnění žaloby, ač tak měl učinit, a rovněž pominul některé listinné důkazy. Dle stěžovatele tak krajský soud při svém rozhodování nevycházel z obsahu a smyslu žaloby, kterou se stěžovatel domáhal řádné a zákonné správy daní. Pochybení Nejvyššího správního soudu spatřuje stěžovatel v tom, že se vůbec nezabýval důvody kasační stížnosti ani vadami předcházejícího řízení. Závěry Nejvyššího správního soudu jsou proto v rozporu s účelem a cílem soudního řízení, neboť meritem sporu nebyla výzva, ale konkrétní rozhodnutí, kterým byly stěžovateli nezákonně stanoveny povinnosti, nadto podjatým správcem daně. V této skutečnosti spatřuje stěžovatel porušení svého práva zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před Nejvyšším správním soudem rozhodovala ve věci zjevně podjatá předsedkyně senátu, která již dříve, před nástupem k Nejvyššímu správnímu soudu, rozhodovala ve věcech stěžovatele vedených u Krajského soudu v Ostravě a zamítla stěžovateli téměř 40 žalob proti Finančnímu ředitelství v Ostravě.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníka řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud předně k stěžovatelem uplatněným námitkám ohledně výkladu a aplikace"jednoduchého" práva zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, jen tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Pochybení takového rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Krajský soud v Ostravě a posléze pak Nejvyšší správní soud se věcně nezabývaly námitkami stěžovatele uvedenými ve správní žalobě a v kasační stížnosti, neboť dospěly k závěru, že stěžovatelem napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími, které přezkoumávají soudy ve správním soudnictví. Ústavní soud v tomto závěru, který vychází ze znění ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s ve spojení s §70 s. ř. s., nespatřuje nic protiústavního. Podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle ustanovení §70 s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny mimo jiné úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími, a úkony, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. O takové úkony se přitom jednalo ve věci stěžovatele, neboť, jak stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil Nejvyšší správní soud, výzvou vydanou podle ustanovení §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků správce daně pouze vyzývá daňový subjekt ke splnění povinnosti zaplatit daňový nedoplatek, a to v náhradní lhůtě, neboť daň byla již vyměřena, tzn. že daňová povinnost již existuje. Výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle ustanovení §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tedy má povahu pouhého procesního úkonu a při jejím zaslání se vychází z toho, že daňový subjekt je již v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností. Doručením výzvy se tak práva či povinnosti daňového subjektu nemění, a tím méně zakládají. Stejně tak Nejvyšší správní soud řádně odůvodnil svůj závěr, že rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávnosti, kterým byl v rozhodnutí o daňové povinnosti (platební výměr Finančního úřadu Ostrava II ze dne 15. 4. 2003, č. j. 64568/03/389960/3609) opraven pouze údaj o předčíslí DIČ z chybného 363 na správné 389, není vzhledem ke skutečnosti, že uvedeným rozhodnutím o opravě zřejmých omylů a nesprávností nedošlo ke změně výše vyměřené daňové povinnosti, rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. a nepodléhá soudnímu přezkoumání [§70 písm. a) s.ř s.].
Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se s v kasační stížnosti uvedenou námitkou stěžovatele vztahující se k meritornímu nepřezkoumání žaloby krajským soudem vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení daňového řádu byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu vztahující se k charakteru výzvy dle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků (např. v rozhodnutích ve věci sp. zn. I. ÚS 445/2000 publik. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, nález č. 33 str. 265, nálezu sp. zn. I. ÚS 446/2000 publik. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 138 str. 313, nálezu sp. zn. I. ÚS 447/2000 publik. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 139 str. 319, a nálezu sp. zn. I. ÚS 448/2000 publik. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, nález č. 34 str. 269 a další). Pokud jsou přitom samotná rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelná ve správním soudnictví, nelze namítat v řízením před správním soudem vady řízení, které vyústilo ve vydání těchto rozhodnutí.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že v řízení před Nejvyšším správním soudem rozhodovala v jeho věci zjevně podjatá předsedkyně senátu JUDr. Eliška Cihlářová. Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu, stěžovatel byl se složením senátu, ve kterém byla jeho věc podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu rozhodována, předem přípisem ze dne 9. 5. 2006 seznámen a současně byl dotázán, zda nenamítá podjatost některého z jmenovaných soudců. Stěžovatel na tuto výzvu, která byla doručena jeho právnímu zástupci dne 17. 5. 2006, nereagoval, proto nemůže vznášet námitku podjatosti v řízení před Ústavním soudem, pokud tak neučinil dříve před Nejvyšším správním soudem, který, jak byl stěžovatel poučen, by o takové námitce v jiném senátě rozhodoval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení svých práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu