ECLI:CZ:US:2008:2.US.1208.08.1
sp. zn. II. ÚS 1208/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Malvazinky 24, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008 č. j. 1 Afs 10/2008-64 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2007 č. j. 31 Ca 72/2007-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2008 a doplněnou podáním ze dne 16. 5. 2008, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil z přiložených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové ("žalovaný") ze dne 7. 5. 2007 č. j. 3997/07/1500-602525. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolaní stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 13. 12. 2006 č. j. 218932/06/248940/3411 o udělení příklepu podle §73 odst. 7 daňového řádu, kterým byl udělen příklep vydražiteli v daňové exekuci vedené na základě exekučního příkazu na majetek stěžovatele jako daňového dlužníka. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 9. 2007 č. j. 31 Ca 72/2007-37 uvedenou žalobu stěžovatele zamítl poté, co dospěl k závěru, že není důvodná. Předně konstatoval, že žalovaný se bezvýhradně vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele a jeho právní hodnocení jsou zákonná. K námitce stěžovatele ohledně nesprávné formulace poučení uvedl, že daňový řád jako procesní předpis pro daňové řízení nezavazuje autora rozhodnutí povinností informovat odvolatele o jeho procesních právech, která jsou mu zaručena dalšími právními předpisy, jako např. soudní řád správní. Daňové, popř. exekuční řízení, se sestává vždy z několika fází, přičemž každá je ukončena vydáním rozhodnutí. Jestliže je daňovým řádem příjemci rozhodnutí připuštěn opravný prostředek, je mu současně dána lhůta k jeho uplatnění. V případě, že jej ve lhůtě nepodá, pozbývá tím i právo vydané rozhodnutí v dalších fázích daňového řízení zpochybňovat. To se týká rovněž námitky stěžovatele, jíž směřuje proti chybnému označení parcely v rozhodnutí o určení výsledné ceny nemovitosti, jímž je ostatně omyl v psaní, který mohl vyvolat pouze nepatrnou nejistotu. Nezákonnost rozhodnutí žalovaného nelze spatřovat ani v tom, že žalovaný neseznámil stěžovatele s vyjádřením vydražitele k jeho odvolání. Pokud v něm vydražitel uvedl, že před konáním dražby ani v jejím průběhu nebyl nikým uveden v omyl a skutečnosti, že vydražovaná nemovitost se nachází na pozemku jiného vlastníka, si byl vědom, nezpůsobilo to žádnou změnu v hodnocení důkazů daňového řízení, a nebyl tím tudíž dán důvod seznámit s obsahem vyjádření ani stěžovatele. K namítanému zásahu do práv vlastníka nemovitosti, na níž se vydražovaná nemovitost nachází, krajský soud zdůraznil, že žádný právní předpis správci daně neukládá zkoumat při exekuci stavby, zda tato stavba stojí na cizím pozemku. Mimo to, stavba není součástí pozemku, a proto s ní lze samostatně nakládat, bez ohledu na vlastníka pozemku.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008 č. j. 1 Afs 10/2008-64 zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší správní soud na úvod odůvodnění svého rozhodnutí předeslal, že pokud stěžovatel pouze typově a obecně odkazuje na důvody jím podané žaloby, resp. na všechny důkazy, a soud vyzývá, aby je znovu provedl a posoudil, není kasační stížnost stěžovatele, jak vyplývá i z judikatury, v této části přezkoumatelná, neboť z ní není vůbec patrné, jaké okolnosti stěžovatel považuje za základ jím tvrzené nezákonnosti. Dále Nejvyšší správní soud s odkazem na ustálený právní názor uvedl, že se plně ztotožnil s právním názorem krajského soudu i žalovaného ohledně námitky chybného uvedení parcelního čísla pozemku v rozhodnutí o určení výsledné ceny nemovitosti. Je-li totiž označení nemovité věci v jednom údaji nepřesné, avšak interpretací lze z celého textu rozhodnutí stejně jako ze souvisejících rozhodnutí a souvisejícího exekučního řízení zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností usoudit na to, co je nemovitou věcí, která je předmětem exekuce, neodpovídalo by smyslu ustanovení §73 odst. 7 daňového řádu ani §336a o. s. ř., aby bylo dané rozhodnutí s ohledem na tuto zřejmou nesprávnost považováno za neplatné (nebo dokonce nicotné). Rovněž s další námitkou stěžovatele, že "je nesprávný výklad, podle něhož žádný předpis neumožňuje finančnímu orgánu státu realizovat nedoplatky daní formou přímého prodeje, neboť podle stěžovatele skutečnost je taková, že mu to ani nezakazuje", se Nejvyšší správní soud neztotožnil. Tato námitka je dle něj v zásadním rozporu se základním principem ústavního pořádku, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy).
Projednávanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti nevstřícnému postupu finančních orgánů i orgánů správního soudnictví v jeho věci vůči návrhu stěžovatelova bratra M. V. na přímý prodej nemovitosti, jež je předmětem probíhající exekuce, mimo veřejnou dražbu. Nesouhlasí se shora uvedenými rozhodnutími a je toho názoru, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, resp. i do práv jeho bratra. Nejvyššímu správnímu soudu pak vytýká, že se vyhnul zaujetí jasného stanoviska k názoru finančních orgánů, že nemohly postupovat jinak než formou veřejné dražby. Stěžovatel zároveň upozorňuje, že rozhodování v tomto případě má zásadní význam, protože jeho důsledky by byly pokračováním křivd z padesátých let minulého století vůči jejich rodině.
Po zvážení argumentů stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že není, jak ustáleně judikuje, další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů; přirozeně je povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud do takto vymezené pravomoci vstupuje - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že není podložena jakoukoli relevantní ústavně právní argumentací. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil holý nesouhlas s napadenými rozhodnutími a do posuzované věci nepřinesl nic nového. Po Ústavním soudu požaduje, aby přehodnotil právní zjištění, k nimž soudy dospěly ve svých rozhodnutích, jakož i řízení, která jim předcházela, čímž postavil Ústavní soud do role další instance, která mu ovšem nepřísluší, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu.
Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy se veškerými námitkami stěžovatele podrobně zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. V předmětné věci se jedná o výklad a aplikaci běžného práva, které obecné soudy opřely o ustálenou judikaturu, týkající se dané problematiky. Ústavnímu soudu nezbývá než se plně ztotožnit s právními závěry obecných soudů tak, jak byly shora uvedeny. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná. Stěžovatel měl možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, ještě nelze spatřovat porušení stěžovatelem namítaných práv. Ani právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé řízení podle soudního řádu správního, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se z tohoto důvodu ani nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. usnesení IV. ÚS 209/94).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu