ECLI:CZ:US:2008:2.US.1304.07.1
sp. zn. II. ÚS 1304/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) FOIT - kamenictví spol. s r.o., se sídlem Na Zlíchově 228, Praha 5, a 2) P. F., oba zastoupeni Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.9.2005 č.j. 5 Cmo 100/2005-58, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2007 č.j. 29 Odo 1695/2005-78, a o návrhu na zrušení ustanovení §323 odst. 1 a §407 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení §323 odst. 1 a §407 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněních pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a současně zrušil i ust. §323 odst. 1 a §407 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obchodní zákoník").
Ústavní soud ze spisu sp. zn. 7 Cm 63/2003 vedeného u Městského soudu v Praze, jenž si vyžádal k posouzení ústavní stížnosti, zjistil následující skutečnosti:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.12.2004 č. j. 7 Cm 63/2003-33, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 13. 6. 2003, jímž byla stěžovatelům jako žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci částku 189.375,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně po provedeném dokazování konstatoval, že došlo k zániku směnkou zajištěné pohledávky, a to započtením pohledávek, kterými disponovala první stěžovatelka a k jejichž uznání došlo vystavením dobropisů ze dne 31. 7. 1997 a dne 19. 8. 1997. Námitku promlčení uplatněnou žalobcem ve vztahu k těmto pohledávkám shledal soud prvního stupně s odkazem na ust. §358 obchodního zákoníku, nedůvodnou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2005 č.j. 5 Cmo 100/2005-58, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti. Odvolací soud nepřisvědčil prvostupňovému soudu v otázce promlčení započtených pohledávek a naopak námitku žalobce shledal důvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dne 31. 1. 2003, tedy v době, kdy byla žalovaná pohledávka žalobce splatná, a tudíž způsobilá k započtení, byly pohledávky první stěžovatelky z obou dobropisů již promlčeny, neboť k jejich promlčení došlo již v roce 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž rozporovali počátek běhu promlčecí lhůty u předmětných dobropisů. Namítali, že dobropisy jim byly doručeny až v lednu 2001 a od tohoto data pak teprve začala běžet nová promlčecí lhůta, neboť uznání závazku, kterým dobropis nepochybně je, může být vůči věřiteli účinné až ode dne, kdy se o uznání dozví.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 2. 2007 č.j. 29 Odo 1695/2005-78, zamítl dovolání stěžovatelů, přičemž odkázal na odůvodnění svého dřívějšího rozhodnutí ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 29 Odo 1297/2004, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je písemné uznání peněžitého závazku podle ust. §323 odst. 1 obchodního zákoníku jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli. Nová čtyřletá promlčecí doba takto uznaného závazku pak ve smyslu ust. §407 odst. 1 obchodního zákoníku začíná běžet již ode dne, kdy dlužník písemné uznání vyhotovil. Z toho důvodu shledal pro posouzení promlčení pohledávky jako nepodstatné zjištění, kdy byly dobropisy stěžovatelům doručeny.
Stěžovatelé napadli shora uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností, jejímž jádrem je polemika se závěry obecných soudů ohledně výkladu a aplikace ust. §323 odst. 1 a §407 odst. 1 obchodního zákoníku. Stěžovatelé se zejména neztotožňují s výkladem v části týkající se okamžiku, od kterého počíná běžet promlčecí doba v případě písemného uznání závazku. Pod pojem "v době uznání" nelze podle jejich názoru podřadit samotný úkon, kterým dlužník písemně uznává svůj dluh bez toho, aniž by o tom obeznámil věřitele, nýbrž až právě dobu, ve které se věřitel o takovém uznání dozví, ve kterém se stává úkon vůči věřiteli účinným. Seznámit adresáta právního úkonu s jeho obsahem je nutným logickým vyústěním smyslu takového právního úkonu. Nelze požadovat po adresátu takového právního úkonu, aby se jím řídil, když mu není znám jeho obsah, a to z důvodu, že mu nebyl do jeho dispoziční sféry řádným způsobem doručen. Zákonodárce, uvědomujíc si právě tuto skutečnost zvolil proto pojem "v době uznání", nikoliv slovní spojení "v okamžiku uznání".
Takto podaný výklad vyplývá podle stěžovatele i z ust. §407 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku, neboť při placení úroků či částečném plnění závazku dlužníkem se o tom věřitel dozví, je mu doručeno do jeho dispoziční sféry. V případě, kdy by tomu tak nebylo i u písemného uznání závazku, docházelo by k nerovnosti v právech různých osob nacházejících se v podobné právní situaci, a tedy k porušení čl. 1 Listiny.
Další námitka stěžovatelů směřovala do nedostatečného hodnocení důkazů ze strany soudů, kdy nebyla prověřena věrohodnost důkazů předmětnými dobropisy údajně ze dne 31. 7. 1997 a dne 19. 8. 1997, přestože stěžovatelé jejich nevěrohodnost namítali. Na jejich základě pak došlo k vydání rozhodnutí, jež nemají zákonný podklad, a tedy k porušení práv stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za porušení práva na soudní ochranu rovněž považují stěžovatelé to, že soudy na daný případ neaplikovaly ust. §360 obchodního zákoníku.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především poukazuje na svoji konstantní judikaturu, ve které zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud dále podotýká, že pouze obecným soudům, a v konečné fázi především Nejvyššímu soudu, přísluší provádět výklad zákonných norem, tj. interpretaci "jednoduchého" práva.
Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8).
Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení "jednoduchého" práva, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci předpisů hmotného práva, zejména ustanovení §323 odst. 1 a §407 odst. 1 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatelů, pokud jde o interpretaci příslušných ustanovení obchodního zákoníku, se odvolací i dovolací soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí těchto soudů. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se spornými otázkami velmi podrobně zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Jejich právním závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
K námitce stěžovatelů, týkající se neprověření věrohodnosti důkazů předmětnými dobropisy, Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti nevyplývá, jaké konkrétní důkazy mají stěžovatelé na mysli. Ústavní soud s ohledem na tuto skutečnost nemůže tedy posoudit postup obecných soudů v této věci. Nevěrohodnost samotných dobropisů stěžovatelé v řízení nikdy nenamítali, a pokud by se snad mělo jednat o námitky, týkající se nerealizace dobropisů, s těmito se obecné soudy taktéž v průběhu řízení řádně vypořádaly.
Co se týká poslední námitky stěžovatelů, že soudy na daný případ neaplikovaly ust. §360 obchodního zákoníku, stěžovatelé nepředložili žádná relevantní tvrzení, jež namítané porušení práva na soudní ochranu zakládají. Nadto se odvolací soud možnou aplikací daného ustanovení ve svém rozhodnutí zabýval, přičemž konstatoval, že uvedené ustanovení řeší zcela jiné situace a na daný případ je aplikovat nelze.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nevyhověl ani návrhu na zrušení ustanovení §323 odst. 1 a §407 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., neboť stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost citovaných ustanovení, ale naopak brojí pouze proti jejich výkladu. Jejich návrh na zrušení předmětných ustanovení lze tak označit jako neopodstatněný, a proto jej Ústavní soud podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu