ECLI:CZ:US:2008:2.US.1368.08.1
sp. zn. II. ÚS 1368/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TAMDA a. s., se sídlem Brno, Hudcova 70a/504, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005 č. j. 39 Cm 1/2001-147, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. 12 Cmo 244/2006-182, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008 č. j. 32 Cdo 862/2007-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z rozhodnutí obecných soudů a obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č.j. 12 Cmo 244/2006-182, byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2005, č.j. 39 Cm 1/2001-147, o zamítnutí žaloby stěžovatelky na zaplacení částky 168 782,80 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně učinil právní závěr, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro přiznání nároku na úrok z prodlení podle §369 obchodního zákoníku za opožděnou úhradu jednotlivých v žalobě označených faktur, jestliže neprokázala, kdy došlo k doručení předmětných faktur jako výzev žalované k placení a nebyla prokázána sjednaná splatnost faktur vystavených za dodávku léků a zdravotnického materiálu v roce 1996 až 1999 podle ústně uzavřených kupních smluv ve smyslu §409 a násl. obchodního zákoníku. Odmítl tvrzení stěžovatelky, že dohoda o datu splatnosti a datum doručení faktur byla prokázána slyšením svědka Ing. Š. a jejího statutárního orgánu, neboť tyto výpovědi se týkaly jen obecného způsobu spolupráce žalobkyně jako prodávající s žalovanou jako kupující, ale nevypovídaly o stanovení doby splatnosti a doručení jednotlivých daňových dokladů jako výzev k zaplacení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, konkrétně stěžovatelka má za to, že v řízení prokázala existenci dohody mezi ní a žalovanou o splatnosti kupních cen jednotlivých v žalobě určených faktur a prokázala doručení v žalobě určených faktur žalované včetně prokázání dat jejích doručení.
Stěžovatelka se dožadovala, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci provedených důkazů, nicméně její ústavní stížnost byla prostá jakékoliv ústavněprávní argumentace. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jestliže ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obecných soudů, a to zpravidla ve shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názory, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 63, str. 481 a násl.). Stěžovatelka přitom pouze zopakovala (a o něco málo rozvedla) argumenty, s nimiž se již obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně a důsledně vypořádaly, čímž v jejich postupu absentuje protiústavnost.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy své skutkové závěry opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly soudy k závěrům, prostých zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatelka nedoložila. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelčině věci vydaly.
Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Pokud stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, z ústavní stížnosti není patrno, jakého konkrétního pochybení se měl dopustit, když její dovolání odmítl jako nepřípustné. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že byla otázce přípustnosti dovolání věnována náležitá pozornost. Pokud by snad stěžovatelka namítala, že se dovolací soud cítil vázán při posuzování předmětné otázky z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkovými zjištěními odvolacího soudu, resp. že skutková zjištění přezkoumávat nemůže, nelze než s jeho názorem vyslovit souhlas.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Nykodým,
předseda senátu