ECLI:CZ:US:2008:2.US.137.05.1
sp. zn. II. ÚS 137/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Františka Duchoně o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Mgr. R. Š., zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Praha, Vinohradská 126, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004 č. j. 53 Co 239/2004-213, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, neboť má za to, že postupem Městského soudu v Praze byla porušena její práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, neboť nebyla poskytnuta včasná, nestranná a spravedlivá ochrana jejím právům, zejména právu vlastnickému.
Stěžovatelka je vlastnicí ideální 1/3 nemovitostí - rodinného domu č. p. 837 stojícího na pozemku parc. č. 1475/70, garáže stojící na pozemku par. č. 1475/103 a pozemku parc. č. 1475/42 o výměře 366 m2, vše zapsáno na LV 581 pro obec Prahu a k. ú. Košíře. Vlastnicí zbývajících ideálních 2/3 nemovitostí byla matka stěžovatelky, která povolala stěžovatelku jako testamentární dědičku ideálních 2/3 vlastnického práva ke zmíněným nemovitostem.
Uvedené nemovitosti jsou v současně době předmětem dědického řízení s tím, že je užívá K. B., manžel matky stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že má stěžovatelka za to, že K. B. užívá uvedené nemovitosti protiprávně, podala žalobu na jejich vyklizení a žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dle stěžovatelky dojít právě tím, že nemovitosti jsou užívany bezplatně a bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30. 9. 2003, č. j. 16 C 288/2001-153, stěžovatelce částečně přisoudil nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí K. B. a v části žalobu zamítl. Městský soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení mimo jiné s odůvodněním, že nelze mít za to, že by stěžovatelka byla zcela aktivně legitimována k uplatnění zažalovaného nároku, neboť neprokázala vlastnické právo k uvedeným nemovitostem. Závěť, podle níž je stěžovatelka povolána k dědění ideálních 2/3 vlastnického práva ke shora zmíněným nemovitostem, nelze považovat za nabývací titul. Městský soud má rovněž za to, že se nejvhodnějším v dané situaci jeví, aby soud prvního stupně ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušil řízení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení až pravomocného skončení dědického řízení.
Stěžovatelka se domnívá, že takový postup zasahuje její shora uvedená ústavně zaručená práva, neboť není respektován princip obsažený v §460 občanského zákoníku a jejímu vlastnickému právu není poskytnuta ochrana (přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2501/98, podle jehož právní věty má dědic právo na ochranu vlastnického práva dle §126 občanského zákoníku k věci, byť tato nebyla dosud předmětem řízení o projednání dědictví). Za flagrantní protiústavní zásah považuje, že po více než pět let trvajícím dědickém řízení a stejně dlouho trvajícím řízení na vyklizení nemovitosti nebyla jejím právům poskytnuta ochrana. Ochrany svých práv se mimo jiné domáhala podáním stížnosti na průtahy v dědickém řízení, jež byla shledána nedůvodnou, a podáním trestního oznámení na K. B.
Po posouzení věci Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh není důvodný.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadla svým návrhem toliko rubrikované rozhodnutí, posuzoval Ústavní soud pouze zásahy do ústavně zaručených práv, jež mohly být způsobeny vydáním tohoto rozhodnutí. Jedná se o zrušující rozhodnutí odvolacího soudu založeném na právním názoru o absenci aktivní legitimace stěžovatelky, která je nyní způsobilá pouze prokázat, že jí svědčí dědické právo k id. 2/3 předmětných nemovitostí. Teprve projednáním dědictví a vydáním rozhodnutí ve smyslu §481 a násl. občanského zákoníku je postaveno najisto, kdo z dědiců se stal v souladu s delačním principem ke dni smrti zůstavitele vlastníkem děděných nemovitostí.
Nejedná se tak v této fázi řízení o definitivní posouzení uvedené procesní podmínky (což ostatně vyplývá i z názoru na přerušení řízení, které městský soud považuje za nejvhodnější řešení).
Ze shora popsané procesní situace vyplývá z povahy věci možnost pouze užšího přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí ve vztahu k eventuálnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavně právní roviny by tak mohl dosahovat pouze takový postup soudu, jenž by vykazoval prvky zcela zjevného excesu. Předpokladem je tedy splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu věci a pro jeho právní posouzení esenciální (viz obdobně rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 200/05, IV. ÚS 502/05).
Takovéto intenzivní pochybení, mající za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, však ve věci shledáno nebylo. Stěžovatelka nebyla v odvolacím řízení zkrácena na svých procesních právech (ostatně v tomto směru ani žádné námitky neuváděla), právní závěry městského soudu jsou řádně odůvodněny a nelze je považovat za závěry zjevně racionálně neakceptovatelné.
Ve vztahu k námitce stěžovatelky o neposkytnutí ochrany vlastnickému právu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2501/98 lze nadto uvést, že předmětem posouzení byla poněkud odlišná otázka, a to poskytnutí ochrany vlastnickému právu jako právu věcnému. V řízení, které je předmětem posouzení Ústavním soudem, však měla být poskytnuta ochrana závazkovému právu v podobě tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Domnívá-li se stěžovatelka, že ochrana jejím právům není včasná, nemohl se Ústavní soud zabývat touto námitkou ve vztahu k napadenému rozhodnutí, neboť z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá žádná konkrétní námitka, z níž by bylo možno usuzovat na průtahy v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Co 239/2004 a z obsahu ústavní stížnosti nelze ani dovodit, že by se stěžovatelka v tomto řízení domáhala procesními prostředky ochrany před nečinností. Pokud má stěžovatelka za to, že dochází k zásahu do jejích ústavně zaručených práv existencí neodůvodněných průtahů v dědickém či jiném řízení, má možnost - pokud nebudou tyto průtahy odstraněny jinak - obrátit se na Ústavní soud po vyčerpání všech prostředků nápravy, které jí právo v této oblasti poskytuje.
Ústavní soud tedy konstatuje, že právní závěry, které obecný soud v proběhnutém řízení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti a proti jeho postupu nelze z pohledu zmíněných ústavně zaručených práv nic namítat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a proto nezbylo než návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu