ECLI:CZ:US:2008:2.US.1395.07.1
sp. zn. II. ÚS 1395/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve věci sp. zn. ZN 164/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá vydání nálezu, že postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 tak, jak ve vyrozumění (v záhlaví uvedeném) uvedeno, bylo porušeno jeho právo garantované čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dne 11. 3. 2007 podal stěžovatel trestní oznámení na Ing. J. P., předsedu ČSSD, v němž uvedl, že jsou při uplatňování jeho majetkových práv porušovány závazky České republiky z Trestněprávní úmluvy o korupci publikované pod č. 70/2002 Sb.mez.smluv (dále jen Trestněprávní úmluva), konkrétně čl. 2 a čl. 3 a dále i závazky ze Směrnice č. 2000/35/ES. Stěžovatel se přitom explicitně - jakožto advokát působící ve dvou členských státech EU - dovolává trestněprávní ochrany svých majetkových práv dle komunitárního práva.
Dne 30. 3. 2007 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, ve kterém se uvádí, že v předmětné věci nebyly dány důvody k postupu dle §158 odst. 1 a 3 trestního řádu.
Dle stěžovatele Česká republika nesplnila svůj závazek přijmout legislativní a jiná opatření k tomu, aby články 2 a 3 Trestněprávní úmluvy vymezené trestné činy byly zahrnuty do tuzemské trestněprávní úpravy, neboť §162a odst. 1 trestního zákona dosud vymezuje úplatek nikoli jako nepatřičnou, ale jako neoprávněnou výhodu. Od vstupu Trestněprávní úmluvy v platnost v České republice se nevyskytl jediný případ trestního stíhání veřejného činitele za trestný čin korupce podle vymezení čl. 2 a čl. 3 Trestněprávní úmluvy.
Stěžovatel vytýká orgánům činným v trestním řízení, že nepostupovaly přímo podle Trestněprávní úmluvy, přestože byly povinny tak činit. Obvodní státní zastupitelství postupovalo podle stěžovatele v rozporu s Trestněprávní úmluvou, neboť se žádným v oznámení uváděným skutkem vážně nezabývalo. Postupem obvodního státního zastupitelství byla dle stěžovatele ČSSD, respektive jejímu předsedovi poskytnuta nepatřičná výhoda.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto v dané věci nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda je návrh podán oprávněnou osobou, přičemž dospěl k závěru, že nikoli.
K ústavní stížnosti proti rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci je podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu aktivně legitimována osoba, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, nebo ve kterém mělo k jinému zásahu orgánu veřejné moci dojít. Ustavní soud totiž není superrevizní instancí a nemá proto neomezené právo přezkumu předchozích řízení (Filip. J., Hollander. P., Šimíček. V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK 2001. str. 291. bod 1). Stěžovatelem nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je tedy nezbytnou podmínkou, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení, jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 137/96, In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 6, str. 593 a násl.), nebo ve výjimečném případě, aby se výsledky řízení v materiálním smyslu mohly přímo dotknout jejích základních práv (viz usnesení ze dne 16. 3. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 46/95).
V projednávané věci brojí stěžovatel proti skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení nezahájily na základě jeho trestního oznámení na Ing. J. P. úkony ve smyslu §158 odst. 3 trestního řádu.
Obecně je třeba připomenout, že trestní stíhání pachatele trestného činu je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu žádné základní právo stěžovatele v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá (srov. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 7, str. 343 a násl.). Neexistuje totiž žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, a to ani osoby, která trestní oznámení podala (srov. usnesení ve věci sp. zn. I.ÚS 84/99, In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 14, str. 291 a násl.).
Ústavní soud proto shledal, že v projednávané věci není dán důvod odchýlit se od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 11. 12. 2002 ve věci sp. zn. I. ÚS 533/02 nebo usnesení ze dne 5. 9. 2007 ve věci sp. zn. II. ÚS 2126/07) a že se tak jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Z toho důvodu se Ústavní soud nemohl projednávaným podáním věcně zabývat.
Ústavní soud proto stěžovatelovo podání jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2008
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj