ECLI:CZ:US:2008:2.US.1427.08.1
sp. zn. II. ÚS 1427/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. K. mladšího, bez právního zastoupení, směřující proti výzvě Ústavního soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. I. ÚS 1126/08, spojené s návrhem na zrušení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, a §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým podáním brojí proti dopisu Ústavního soudu ze dne 14. května 2008, jímž byl vyzván k odstranění vad svého podání. Jednalo se zejména o vadu spočívající v nedostatku nutného právního zastoupení. Stěžovatel tuto výzvu a zejména pak podmínku povinného právního zastoupení považuje za stojící v rozporu s Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod, jakož i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podrobně argumentuje, proč se nemusí nechat zastupovat advokátem a v čem uvedená výzva a podmínka povinného zastoupení odporují ústavně zaručeným právům a svobodám.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (dále jen "ústavně zaručené základní právo nebo svoboda"). Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti přípisu Ústavního soudu, jímž byl upozorněn na vady spočívající v nedostatku právního zastoupení a vyzván k jeho zajištění a k sepsání ústavní stížnosti advokátem. Upozornění na vady má formu výzvy, tedy procesního prostředku, který slouží k úpravě postupu v řízení před Ústavním soudem, a jako takové není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejedná se tedy o rozhodnutí, opatření ani jiný zásah orgánu veřejné moci, který by zakládal oprávnění k podání ústavní stížnosti. Nutnost právního zastoupení a v případě jeho nedostatku snaha o jeho zajištění ze strany Ústavního soudu má navíc svůj zákonný podklad [viz §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ostatně k otázce povinného zastoupení, jeho účelu a smyslu se vyjádřil i Ústavní soud ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96 (publ. in: Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 471).
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dále stěžovatele nevyzýval k zajištění právního zastoupení, neboť by takováto výzva postrádala jakýkoliv smysl.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení upravujících povinné zastoupení advokátem, musel se Ústavní soud vypořádat i s tímto návrhem. Podle §74 zákona o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná nebo dokonce nepřípustná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod. Proto byl návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu