ECLI:CZ:US:2008:2.US.1437.07.1
sp. zn. II. ÚS 1437/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 9. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 ve věci ústavní stížnosti K. Ž. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005 č. j. 23 Co 354/2005-119 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. 5. 2005 sp. zn. 7 C 157/2004, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení vlastnického práva.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005 č. j. 23 Co 354/2005-119 a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. 5. 2005 č. j. 7 C 157/2004-85 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatel s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal určení, že je vlastníkem jedné ideální poloviny v žalobě specifikovaných nemovitostí. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2044/2006 odmítnuto jako nepřípustné.
Z obsahu připojeného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že dne 10. 3. 1998 uzavřel stěžovatel (v řízení u obecných soudů v postavení žalobce) jako dárce se svým zemřelým synem K. Ž. ml. (právním předchůdcem žalovaných) jako obdarovaným darovací smlouvu o převodu jedné ideální poloviny uvedených nemovitostí a smlouvu o zřízení věcného břemene.
Stěžovatel v řízení u obecných soudů tvrdil, že se jednalo o zastřenou kupní smlouvu smlouvou darovací, přičemž účastníci smlouvy se dohodli, že hodnota převáděné poloviny nemovitostí bude zaplacena do pěti let. K úhradě však nedošlo a po smrti K. Ž. ml. stěžovatel od smlouvy odstoupil. Darovací smlouvu považoval za neplatnou pro nedostatek vůle k jejímu uzavření. Fakticky uzavřená kupní smlouva je rovněž neplatná, protože byla uzavřena pouze ústně, dále pro její neurčitost a nesrozumitelnost a neplatný je i vklad této smlouvy do katastru nemovitostí, neboť návrh na vklad neměl potřebné náležitosti.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu jako platně uzavřenou smlouvu darovací a smlouvu o zřízení věcného břemene, která je určitá a srozumitelná. V dané věci se ani nejedná o disimulaci kupní smlouvy simulovanou darovací smlouvou, neboť stěžovatel přes poučení soudu podle §119a občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") neoznačil žádné důkazy prokazující jeho tvrzení. Navrhovaný důkaz dopisem advokáta JUDr. S. ze dne 10. 6. 2004, jenž sepisoval smlouvu, ani jeho výslech jako svědka soud nepřipustil, neboť dospěl k názoru, že poskytl právní služby oběma účastníkům smlouvy, přičemž zemřelý K. Ž. ml. a ani jeho právní nástupci (žalovaní) jej nezprostili mlčenlivosti.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními, včetně výslovně nevyjádřeného názoru, že žalobce má ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Shodně tedy dovodil, že uzavřená darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene je platná, neboť ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku je určitá a srozumitelná, takže není pochyb o jejím předmětu ani o obsahu ujednání obou smluvních stran, přičemž obsah zcela koresponduje s označením smlouvy. Z přednesu stěžovatele před odvolacím soudem vyplynulo, že "hlavní pohnutkou ze strany účastníků smlouvy o převodu nemovitostí bylo docílit toho, aby se převáděný nemovitý majetek nestal součástí společného jmění manželů - K. Ž. ml. a jeho manželky, čehož mělo být dosaženo uzavřením smlouvy darovací namísto původně zamýšlené smlouvy kupní". Dovozování disimulace právního úkonu z takto vylíčeného skutkového stavu se jeví jako účelové dodatečné zpochybňování platného právního úkonu. Soud prvního stupně tudíž nepochybil, pokud k prokázání tvrzené disimulace právního úkonu neprováděl navrhované dokazování.
Stěžovatel spatřuje pochybení soudu zejména v odmítnutí provést jím navrhované důkazy, tj. listinný důkaz dopisem JUDr. S. ze dne 10. 6. 2004 a důkaz jeho výslechem jako svědka s odůvodněním, že nebyl zbaven mlčenlivosti druhým z účastníků předmětné smlouvy, resp. jeho dědici, ačkoliv z listinného důkazu jednoznačně vyplývá, že JUDr. S. byl zmocněn k sepisu předmětné smlouvy pouze stěžovatelem, který jej mlčenlivosti zprostil.
Soud dokonce nepřipustil ani provedení důkazu výslechem JUDr. S. pouze k otázce, kdo u něho objednal předmětné služby, přičemž s důvody neprovedení důkazů se nijak nevypořádal. Prvoinstanční soud učinil své závěry o tom, kdo má zprostit JUDr. S. mlčenlivosti, jen na základě dopisu žalované, přičemž tento důkaz nebyl proveden, stěžovatel s ním nebyl vůbec seznámen, nemohl se k němu vyjádřit a o jeho existenci se dozvěděl až po jednání při nahlížení do spisu. Stěžovateli dále nebyla dána možnost prokázat jeho skutková tvrzení účastnickou výpovědí a důkazem založeným ve spisu vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 40/2004 a důkazem tzv. druhou verzí smlouvy, svědčící o skutečnosti, že k disimulaci právního úkonu skutečně došlo. O neprovedení uvedených důkazů soud nerozhodl a jejich neprovedení nezdůvodnil. Odvolací soud namítané vady řízení neodstranil. Své závěry ohledně okolností převodu nemovitosti podepřel volnou úvahou, která není podepřena žádným důkazem a postrádá logiku (stěžovatel totiž pro skutečné darování bez jakékoliv kompenzace vůči druhému synovi neměl žádný důvod, zatímco jím zvoleným postupem vyřešil jak přání prvního syna, aby vlastnil celý dům a přitom majetek nepatřil do společného jmění manželů, tak i vypořádání druhého syna, kterému měla kupní cena připadnout jako vyrovnání majetku po otci).
Dle stěžovatele není možné ani tolerovat nezákonně provedený vklad do katastru nemovitostí, který pro absenci hmotněprávního obsahu neměl být proveden. Okolnost, že nezákonnost vkladu byla objevena až po uplynutí lhůty pro podání opravných prostředků ve správním soudnictví, nemůže nezákonný zápis legalizovat. Nesouhlasí s tím, že tato otázka by neměla být řešena v rámci občanskoprávního řízení o určení vlastnictví.
Vydáním napadených rozhodnutí došlo k poškození práv stěžovatele a v jejich důsledku k nedozírnému dopadu do života stěžovatele i jeho manželky, pro kterou nebylo zřízeno věcné břemeno, a to zjevně v důsledku formální úpravy, kdy původně byla uzavírána kupní smlouva (u které se věcné břemeno nezřizuje pro nikoho) a teprve přepisem na smlouvu darovací, u které se věcné břemeno zřizuje často, došlo k chybě, jež byla v rozporu s vůlí účastníků.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vycházel z tvrzení stěžovatele uvedeného v odvolacím řízení, dle něhož hlavním účelem bylo nabytí nemovitostí do výlučného vlastnictví, což by v případě kupní smlouvy nebylo s ohledem na §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku možné. Provádění dalších důkazů proto považoval za nadbytečné.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti, neboť soudy jednaly plně v mezích své pravomoci a námitka ohledně porušení základních práv nemá opodstatnění.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od toho jednání očekávat další objasnění věcí. Vzhledem k tomu, že obě podmínky citovaného ustanovení byly naplněny, Ústavní soud od ústního jednání v předmětné věci upustil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky týkající se nedostatku dokazování, který měl za následek nedostatečně zjištěný skutkový stav, vedoucí k nesprávným skutkovým závěrům. Ústavní soud se proto zaměřil na zjištění, zda v procesu dokazování nedošlo k pochybení způsobilému zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
Z hlediska argumentace ústavní stížnosti bylo pro posouzení její důvodnosti podstatné, zda nedošlo k tzv. opomenutí důkazů a eventuálně svévolnému hodnocení důkazů.
Mezi opomenuté důkazy lze zahrnout jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně, či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.
Mezi případy svévolného hodnocení provedených důkazů patří vady důkazního řízení, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
V projednávané věci byl stěžejním důkazem předkládaným stěžovatelem návrh na výslech svědka, a to advokáta, který sepisoval darovací smlouvu (dle stěžovatele i původní kupní smlouvu). Dle tvrzení stěžovatele byl jmenovaný advokát podrobně seznámen s celou situací a ke změně původního záměru uzavřít kupní smlouvu došlo s ohledem na rodinné poměry stěžovatele na jeho radu tak, aby převod vlastnictví byl uskutečněn pro stěžovatele a oba jeho syny nejvýhodnějším způsobem.
Nalézací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů závisí na okolnosti, zda JUDr. S. poskytl služby oběma smluvním stranám. Dospěl přitom k názoru, že ze znění darovací smlouvy, ve které je uvedeno, že smluvní strany zmocňují JUDr. S. ke všem úkonům potřebným ve věci řízení o vkladu do katastru nemovitostí, vyplývá, že tomu tak je. S přihlédnutím k tomu, že K. Ž. ml. ani jeho právní nástupci advokáta mlčenlivosti nezprostili, považoval jeho výslech za nepřípustný podle §124 o. s. ř. a odvolací soud jeho postup shledal jako správný.
Stěžovatel však trval na provedení výslechu jmenovaného advokáta i za účelem zjištění, zda svědek skutečně zastupoval obě smluvní strany či pouze stěžovatele, kdy zproštění mlčenlivosti ze strany druhého účastníka smlouvy by nebylo nutné. Z obsahu spisu je sice zřejmé, že stěžovatel provedení tohoto důkazu výslovně specifikoval až poté, co byl poučen ve smyslu ustanovení §119a o. s. ř., a opětovně ve svém odvolání, nicméně dle názoru Ústavního soudu požadavek na provedení důkazu i v tomto smyslu jednoznačně vyplývá z průběhu řízení, které bylo prozatím vedeno pouze k otázce, zda uvedený svědek zastupoval obě smluvní strany a zda jej lze k meritu věci vůbec vyslechnout. Na výslechu advokáta přitom stěžovatel trval i v závěrečné řeči. K návrhu na výslech JUDr. S. pouze k otázce, zda zastupoval oba účastníky, se soudy nevyjádřily.
Vzhledem k tomu, že účastníkem smlouvy, ohledně níž bylo vedeno dokazování, byl pouze stěžovatel a jeho zemřelý syn, přičemž jeho právní nástupci nemají zájem na zjištění, zda je advokát skutečně vázán mlčenlivostí ohledně stěžovatelem uváděných skutečností, bylo třeba dát stěžovateli základní možnost, aby mohl svá tvrzení prokázat. Návrh na provedení důkazu výslechem svědka obecné soudy zamítly a v plném rozsahu neodůvodnily, navíc za situace, kdy kromě dopisu advokáta, který dle jejich názoru rovněž nemohl být jako důkaz použit, měly na podporu tvrzení stěžovatele k dispozici i návrh na vklad darovací smlouvy do katastru nemovitostí, v němž je uvedeno, že jako příloha je předávána kupní smlouva a účastníci smlouvy navrhují vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy (tedy podání nasvědčující pravdivosti popisu děje uváděného stěžovatelem). Závěr o nemožnosti provést důkaz výslechem advokáta, neboť nebyl zproštěn povinnosti mlčenlivosti, soudy učinily, přestože jmenovaný advokát na výslovnou otázku formulovanou v písemném dotazu soudu ze dne 8. 3. 2005, zda poskytoval právní služby oběma účastníkům, v této části dotazu neodpověděl (důkaz založený na č. l. 57 a 58 soudy ani neprovedly). Svůj závěr, že advokát zastupoval oba účastníky, tak soudy dovodily jen na základě ujednání obsaženého v darovací smlouvě ohledně návrhu na provedení vkladu, z něhož však okolnost, že advokát zastupoval při uzavírání předmětné smlouvy obě strany, jednoznačně nevyplývá.
Dle názoru Ústavního soudu v projednávané věci s přihlédnutím k okolnostem a s ohledem na názor soudů, dle nichž advokáta nelze k meritu věci vyslechnout z důvodu vázanosti mlčenlivostí, má provedení výslechu advokáta alespoň za účelem jednoznačného zjištění, zda je mlčenlivostí skutečně vázán, podstatný význam nejen pro stěžovatele, ale i z obecného hlediska kladeného na správnost a spravedlnost občanskoprávního řízení.
Soudy však odmítly i provedení dalších důkazů výslechem manželky stěžovatele, jeho druhého syna a švagrové s tím, že jmenovaní by se dle právní zástupkyně žalovaných mohli vyjádřit pouze k rodinným poměrům K. Ž. ml., nikoliv k okolnostem významným pro posouzení vlastnických poměrů. Z obsahu žaloby je ale zřejmé, že stěžovatel navrhoval jejich výslech, neboť uvedení svědci byli seznámeni se zamýšlenou disimulací, která měla zajistit i finanční vyplacení druhého syna stěžovatele. Obecné soudy přitom nijak neodůvodnily, proč se shodně jako právní zástupkyně žalovaných domnívaly, že svědci by se nemohli vyjádřit k podstatě věci, ale pouze k otázce rodinných poměrů K. Ž. ml. Jejich právní závěr tak zůstal v rovině domněnky o možném obsahu výpovědi svědků, podložené pouze představou druhé strany sporu.
Námitky stěžovatele ohledně neprovedení dalších důkazů odvolací soud pominul s odkazem na to, že soud prvního stupně nepochybil, pokud je neprovedl.
Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale především v ústavním rámci (jehož součástí je i právo na spravedlivý proces), který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. Z ustanovení §120 o. s. ř. sice vyplývá, že soud není povinen vyhovět všem návrhům na provedení dokazování, nicméně uvedené ustanovení nelze vykládat natolik extenzivně, aby znemožnilo účastníkovi řízení se stanoveným postupem jeho (tvrzeného) práva domáhat. Pokud soud provedení důkazu odmítne, je nezbytné odmítnutí návrhu na provedení důkazu důsledně odůvodnit, v odůvodnění reagovat na námitky uplatněné účastníkem řízení i ve vazbě na ostatní skutečnosti, které vyšly najevo, a rovněž pochyby nevyvolávajícím způsobem zdůvodnit závěry učiněné na základě skutkového stavu zjištěného bez provedení odmítnutých důkazů. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2), a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V projednávané věci uvedené platí tím spíše, že je stěžovateli vytýkáno neunesení důkazního břemene, přičemž s ohledem na specifikum případu je zřejmé, že stěžovateli v důsledku postupu soudů tato možnost ani v plném rozsahu dána nebyla.
Nelze tak přehlédnout, že obecné soudy na jedné straně jednoznačně dospěly k závěru, že stěžovatel má naléhavý zájem na určovací žalobě a jednou z klíčových otázek v projednávané věci je, zda se v případě darovací smlouvy jednalo o disimulovaný právní úkon a jaká byla skutečná vůle účastníků, přičemž na druhé straně v podstatě s formálním odůvodněním stěžovateli neumožnily v tomto směru jeho tvrzení prokázat.
Ústavní soud, aniž by jakkoliv předjímal výsledky řízení, tedy konstatuje, že pokud obecné soudy odmítly provedení důkazu výslechem advokáta se stručným odůvodněním, že nebyl zproštěn mlčenlivosti druhou stranou smluvního vztahu, a výslechy dalších svědků pouze s odkazem na názor protistrany, přičemž své závěry v návaznosti na ostatní zjištěné skutečnosti řádně neodůvodnily, došlo v procesu dokazování k vadám spočívajícím v opomenutí důkazů a svévolnému hodnocení důkazů, které ve svém důsledku vedly k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že ve věci nebylo provedeno řádné a úplné dokazování v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, dosud nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a obecné soudy budou muset věc opětovně projednat, se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatele nezabýval.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nenapadl v ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu, nicméně tato okolnost nebrání kasačnímu nálezu Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, neboť dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné (nebyly shledány podmínky přípustnosti podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.), nebylo o něm tedy meritorně rozhodováno (uvedené rozhodnutí o dovolání je individuálním deklaratorním aktem, jenž nezasáhl do právní sféry stěžovatele).
Za dané situace Ústavní soud napadené rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005 č. j. 23 Co 354/2005-119 a Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. 5. 2005 č. j. 7 C 157/2004-85 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavní soud nemohl vyhovět, neboť rozsudky, kterými není uložena povinnost k plnění, jsou vykonatelné, jakmile nabudou právní moci (§161 odst. 2 o. s. ř.).