ECLI:CZ:US:2008:2.US.1441.08.1
sp. zn. II. ÚS 1441/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti G. K., zastoupeného JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem, se sídlem v Novém Bydžově, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 113/2008-32 ze dne 3. dubna 2008, a usnesení Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 25 Nt 2338/2007 ze dne 4. března 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a 2) Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. června 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, z nichž usnesením soudu prvého stupně byla zamítnuta jeho žádost o přeřazení z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou, a usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Je přesvědčen, že oběma rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně tvrdí, že oba soudy neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť nikdy práci neodmítal a od 30. dubna 2008 řádně pracuje jako dělník. V průběhu výkonu trestu z vlastní iniciativy absolvoval dva kurzy, a to malířský a knihařský, které úspěšně dokončil. Absolvuje další kurz, a to počítačový. Soudy neměly vůbec zájem tyto skutečnosti hlouběji prověřovat, ačkoliv to bylo šetřením na oddělení prevence zcela snadné. Žádost o přeřazení podával již v říjnu 2007, přesto první veřejné zasedání bylo až 4. března 2008, přičemž jeho první žádost z října 2006 byla rovněž zamítnuta.
3. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
4. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti vyzdvihuje význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí a upozorňuje na protiústavní charakter těch z nich, která jen povšechně citují text příslušných zákonných ustanovení. Povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit patří k základním prvkům práva na řádný proces, vylučujícím libovůli při rozhodování (srov. např. sp. zn. III. ÚS 271/1996, N 24/7 SbNU 153; sp. zn. IV. ÚS 649/2000, N 48/21 SbNU 423).
5. Ve stěžovatelem napadených rozhodnutích však Ústavní soud neshledal vady, které by zakládaly rozpor s ústavně zaručenými právy a svobodami stěžovatele. Nelze přisvědčit výtce stěžovatele, že by obecné soudy nezjistily skutkový stav úplně, resp. že by podstatné skutečnosti neprověřovaly dostatečně hluboko. Ve skutečnosti totiž oba soudy vycházely ze skutečností uváděných stěžovatelem v rámci argumentace obsažené v ústavní stížnosti, tedy s výjimkou pracovního zařazení, k němuž došlo až po vynesení druhostupňového usnesení, a proto je i pro rozhodnutí o ústavní stížnosti bez významu. Oba soudy pozitivně vyhodnotily stávající dobré chování stěžovatele ovšem s tím, že toto dobré chování trvá vzhledem k celkové době trvání trestu (devět let) krátce a s ohledem na konkrétně uvedené vady v plnění programu, zacházení a absenci kázeňských odměn tedy nedostatečně, a že tak doposud nebyly vyčerpány všechny možnosti daného typu věznice. Z toho oba soudy učinily závěr (soud druhého stupně výslovně), že by přeřazení nepřispělo k dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody. Z odůvodnění obou napadených usnesení je tedy patrné, že se obecné soudy na rozdíl od stěžovatele zaměřily nejen na chování stěžovatele, ale rovněž i na otázku, zda přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu, coby druhé ze dvou podmínek obsažených v §39b) odst. 2 trestního zákona. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu se svými kompetencemi založenými Ústavou, a že neexistuje prostor pro zásah Ústavního soudu, protože argumentace obsažená v Ústavní stížnosti nedosahuje ústavněprávní relevance.
6. Protože Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu