ECLI:CZ:US:2008:2.US.1473.08.1
sp. zn. II. ÚS 1473/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008 č. j. 5 Cmo 575/2007-296 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007 č. j. 50 Cm 46/2003-213, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 6. 2008 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 46/2003, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se návrhem ze dne 9. 6. 2003 domáhal na základě směnky vlastní u Městského soudu v Praze vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by byla žalovanému Ing. J. T., DrSc. (dále jen "žalovaný"), uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 646.000,- Kč s 6% úrokem z této částky od 8. 7. 2000 do zaplacení a odměnu ve výši 2.153,- Kč. Směnečným platebním rozkazem ze dne 1. 12. 2003 č. j. 50 Cm 46/2003-17 Městský soud v Praze návrhu vyhověl. Směnečný platební rozkaz byl žalovanému doručován na adresu Popovičky 8, Praha východ, a dle záznamu pošty byl uložen k vyzvednutí pro nepřítomnost adresáta 5. 12. 2003. Podáním ze dne 2. 4. 2003 žalovaný podal námitky. Tvrdil předně, že směnečný platební rozkaz mu nebyl řádně doručen, neboť je od 5. 3. 2003 hlášen na adrese Popovičky 8 a byl zřejmě doručován na adresu předchozího bydliště. Usnesením městského soudu ze dne 16. 4. 2004 č. j. 50 Cm 46/2003-26 byly námitky žalovaného odmítnuty jako pozdě podané. Dne 26. 4. 2004 zaslal žalovaný městskému soudu žádost o doručení směnečného platebního rozkazu, která byla dle svého obsahu městským soudem posouzena jako odvolání proti usnesení o odmítnutí námitek, jež bylo usnesením téhož soudu ze dne 19. 8. 2004 č. j. 50 Cm 46/2003-50 odmítnuto pro jeho opožděnost. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004 č. j. 5 Cmo 529/2004-61 bylo posledně uvedené usnesení soudu prvého stupně změněno tak, že podání žalovaného ze dne 26. 5. 2004 se neodmítá jako odvolání proti usnesení ze dne 16. 4. 2004 č. j. 50 Cm 46/2003-26, protože není odvoláním proti uvedenému usnesení, ale stále jen žádostí o doručení směnečného platebního rozkazu, který žalovaný za doručený nepovažuje, a to přesto, že jeho námitky ze dne 2. 4. 2004 byly pravomocně odmítnuty jako opožděné. Takové podání žalovaného dle vrchního soudu lhůtu stanovenou nemá a nelze je odmítnout. Dne 24. 1. 2005 byl žalovaný soudem prvého stupně vyzván, aby označil všechny důkazy k osvědčení tvrzené skutečnosti, že mu směnečný platební rozkaz nebyl doručen. K uvedenému provedl soud prvého stupně za přítomnosti účastníků dne 20. 4. 2005 a 22. 6. 2005 dokazování výslechem svědků. Dne 27. 7. 2005 byl právnímu zástupce žalovaného doručen směnečný platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný v zákonné lhůtě námitky.
Rozsudkem městského soudu ze dne 10. 1. 2007 č. j. 50 Cm 46/2003-213 byl směnečný platební rozkaz ze dne 1. 12. 2003 č. j. 50 Cm 46/2003-17 v plném rozsahu zrušen. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí soudu prvého stupně rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008 č. j. 5 Cmo 575/2007-296 ve věci samé potvrzeno. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že bylo prokázáno, že v prosinci 2003 nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro náhradní doručení směnečného platebního rozkazu, a proto bylo nutné jej doručit znovu. Pokud jde o včasnou námitku žalovaného, že podpis na předmětné směnce není jeho pravým podpisem, vzaly soudy ze znaleckého posudku Mgr. J. Ž. a z dodatku tohoto posudku, který byl vypracován na žádost stěžovatele po opatření dalších srovnávacích materiálů, za prokázané, že se nejedná o pravý podpis žalovaného na směnce, a tedy shledaly tuto námitku důvodnou. Proto byl uvedený směnečný platební rozkaz zrušen.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti upozorňuje na zjevně účelovou změnu argumentace žalovaného ohledně doručování předmětného směnečného platebního rozkazu. Namítá, že výpovědi svědků, potvrzující pobyt žalovaného v období mezi 1. 12. 2003 a 2. 1. 2004 na chalupě jeho zetě, nelze považovat za věrohodné vzhledem na jím uváděné změny a rozpory v jejich tvrzeních. Dle stěžovatele soudy nepřistoupily k jejich kritickému zkoumání a jejich rozhodnutí ani neobsahují odůvodnění, pro které bylo právě těmto svědkům uvěřeno. Domnívá se, že pro absenci takového odůvodnění neměl ve svém odvolání možnost se k této nejdůležitější okolnosti vyjádřit, neboť je fakticky nepřezkoumatelná. Navíc vůbec nebyly provedeny stěžovatelem navrhované důkazy výpovědí příslušné poštovní doručovatelky a vedoucího doručovací pošty, ani nebyly předloženy navrhované výpisy z bankovních účtů žalovaného za předmětné období.
Z procesního hlediska stěžovatel poukazuje na ustanovení §156 odst. 3 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř., podle nichž je soud svým rozhodnutím vázán, jakmile jej vyhlásí. Předmětný směnečný platební rozkaz je dle přesvědčení stěžovatele zjevně v právní moci, neboť jej již v důsledku uplynutí zákonné lhůty nelze napadnout žádným opravným prostředkem, a soud prvého stupně tedy prováděl úkony, které po pravomocném ukončení prvoinstančního řízení není podle občanského soudního řádu oprávněn činit, když se námitkami žalovaného zabýval. Odvolací soud pak jeho pochybení žádným způsobem nezhojil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel v ní opakuje argumentaci přednesenou před obecnými soudy a před Ústavním soudem se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, tak jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, jak bylo shora uvedeno. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud v prvé řadě zabýval ústavností interpretace použitého ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s doručováním zásilky se směnečným platebním rozkazem a jeho důsledky pro plynutí lhůty pro podání námitek, jejímž marným uplynutím směnečný platební rozkaz nabývá účinků pravomocného rozsudku.
Podle §175 odst. 1 věta druhá o. s. ř. musí být směnečný platební rozkaz doručen do vlastních rukou, přičemž není vyloučeno náhradní doručení. V projednávané věci tedy bylo možné doručit i náhradním postupem podle ustanovení §46 o. s. ř. (v tehdy platném znění) pro doručovaní fyzickým osobám, tj. doručit žalovanému směnečný platební rozkaz uložením na poště, pokud nebyl v místě doručování zastižen, ačkoli se zde zdržuje. Toto ustanovení rovněž stanovilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že se adresát v místě doručení zdržoval, pokud není zjištěn opak. Důsledky nesprávného závěru orgánu provádějícího doručování o tom, že se adresát v místě doručování zdržoval, proto nebyly v projednávané věci neodvratné. Zjistil-li by soud, byť až dodatečně (a to i poté, co již vyznačil u rozhodnutí doložku právní moci), že se adresát v místě doručování v rozhodné době ve skutečnosti nezdržoval, pak platí, že písemnost nebyla řádně doručena. Tato skutečnost má pak v souvislosti s doručováním směnečného platebního rozkazu ty důsledky, že pokud řádně, alespoň náhradně, doručeno nebylo, nemohla počít běžet lhůta tří dnů pro podání námitek, taková lhůta nemohla ovšem ani marně uplynout a směnečný platební rozkaz nemohl nabýt účinků pravomocného rozsudku, jak plyne z ustanovení §175 odst. 3 o. s. ř. a contrario. V projednávané věci soud prvého stupně nemohl jednat jinak než se k žádosti žalovaného splněním podmínek pro náhradní doručení směnečného platebního rozkazu zabývat. Pokud pak žalovaný prokázal svá tvrzení, že účinky doručení dosud nenastaly, byl soud prvého stupně povinen směnečný platební rozkaz žalovanému doručit znovu, aby mohla začít běžet a též skončit lhůta pro podání námitek. V tomto směru lze tedy považovat za zcela vyvrácenou námitku stěžovatele, že soud prvého stupně k takovému postupu nebyl podle občanského soudního řádu zjevně oprávněn. Pokud soud prvého stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny všechny náležitosti, jež vyžaduje §175 odst. 1 o. s. ř., a směnečný platební rozkaz opětovně zaslal žalovanému, jeho postup nutno považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Jako nedůvodná se jeví také námitka stěžovatele, že soud prvého stupně zcela opomenul jeho důkazní návrh svědeckou výpovědí příslušné poštovní doručovatelky, vedoucího doručovací pošty či důkaz výpisy z bankovního účtu žalovaného za rozhodné období. V daném případě Ústavní soud v postupu soudu neshledává pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Ústavní soud je nucen poznamenat, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníkem řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah šetření z jiných podkladů je dostatečný. O vznesených návrzích na doplnění šetření by však měly obecné soudy rozhodnout a - pokud návrhu nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak neučinily. Ústavní soud připouští, že i když soudy shledaly v daném případě stav šetření jako dostačující, a tedy logicky neprovedené návrhy na jeho doplnění nadbytečnými, tento závěr o jeho nadbytečnosti explicite do svých rozhodnutí nevtělily. Z kontextu příslušných rozhodnutí je přesto takový závěr zřejmý. Ústavní soud zejména odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (strana pátá, třetí odstavec), v němž tento uvádí, že neshledal potřebu doplnění důkazního řízení ve smyslu návrhů žalobce a dále podrobně odůvodňuje, proč shledává nadbytečným výslech žalobcem v odvolání navrhovaných svědků, když z provedených důkazů, tj. výpovědi P. J. a výpovědi manželky žalovaného vzal za prokázané, že se žalovaný v době uložení zásilky a v době určené pro její vyzvednutí v místě doručování nezdržoval. Obě výpovědi svědků to dle odvolacího soudu jednoznačně potvrdily a soud neměl důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Ostatně, jak si Ústavní soud ověřil prostudováním spisu, k důkaznímu návrhu stěžovatele (podáním ze dne 26. 4. 2005) svědeckou výpovědí příslušného poštovního doručovatele a vedoucího doručovací pošty, soud prvého stupně učinil dotaz na poštovní úřad v Dobřejovicích a Říčanech (č. l. 85 příslušného spisu), v němž formuloval otázky dle návrhu stěžovatele. S obsahem sdělení poštovních úřadů (č. l. 88 a 90) byl stěžovatel seznámen. Nelze tedy konstatovat, že se soudy důkazním návrhem stěžovatele vůbec nezabývaly. Pochybení obecných soudů spočívající v tom, že výslovně neoznačily důkaz výslechem uvedených svědků a důkaz výpisem z bankovního účtu žalovaného jako nadbytečný, je sice z hlediska ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které tuto povinnost soudu výslovně zakládá, nedostatkem, nikoliv však, s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jako celek, tak zásadním, že by mohl vést k porušení principů spravedlivého procesu u stěžovatele.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší námitky proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním obecných soudů zejména stran věrohodnosti vyslýchaných svědků, považuje ústavní soud za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Ústavní soud zdůrazňuje, že do jeho pravomoci nespadá "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutková zjištění obecných soudů (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud má za to, že v tomto směru nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Skutková zjištění obecných soudů zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy svá rozhodnutí rovněž řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. V tomto směru Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího (strana pátá, třetí odstavec), který se s totožnými námitkami stěžovatele dle Ústavního soudu dostatečně vypořádal.
Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu