ECLI:CZ:US:2008:2.US.1497.08.1
sp. zn. II. ÚS 1497/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. F.N., zastoupeného Mgr. Kateřinou Mayerovou Bitterovou, advokátkou, se sídlem v Teplicích, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 Tmo 5/2008-78 ze dne 26. února 2008, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. června 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Děčíně č. j. 5 Tm 92/2005-71 ze dne 19. října 2007, jímž mu byla jako ustanovenému obhájci přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4.261,40 Kč, a ve zbytku (požadoval celkem 4.826,70 Kč) byl jeho návrh zamítnut. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel konkrétně uvádí, že se jedná o případ obdobný případu řešenému pod sp. zn. III. ÚS 553/06 (ze dne 15. března 2007 in http://nalus.usoud.cz). Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že za účast na výslechu mladistvého dne 22. listopadu 2005, který se nekonal, neboť se mladistvý nedostavil, přísluší stěžovateli náhrada promeškaného času podle §14 odst. 3 advokátního tarifu (tedy 50 Kč), a nikoliv dle §14 odst. 2 advokátního tarifu (tj. ve výši poloviny mimosmluvní odměny ve výši 450 Kč, a režijního paušálu ve výši 75 Kč, jak účtoval). Uvádí, že pokud advokát v rámci výkonu obhajoby vykonává cestu z místa výkonu advokacie do místa procesního úkonu, zcela přirozeně počítá s určitou dobou, po kterou bude obhajobu v rámci tohoto úkonu vykonávat. Musí si podle toho upravit svůj denní program, mnohdy žádat klienty o změnu termínu schůzky nebo dojednat substituční zastoupení jiným kolegou v právních věcech, kde se vyskytne časová kolize. Nehledě na tyto skutečnosti, vykonává-!i obhájce obhajobu svědomitě, musí určitou dobu věnovat přípravě úkonu. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že za ztrátu času přísluší obhájci náhrada ve výši 50 Kč, porušily jeho legitimní očekávání zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu. Není podle něj myslitelné předpokládat, že by obhájce vykonal cestu automobilem zhruba 2 x 30 km, pokud by předpokládal, že v případě zmařeného úkonu obdrží částku 50 Kč. Takto zaplacený čas nepokryje ani nejzákladnější náklady na provoz kanceláře jako je nájemné, elektřina, voda nebo odvoz odpadků. Důvodnost očekávání vyplývala z publikovaných rozhodnutí, na která poukazoval ve své stížnosti. Rozdílné rozhodování o obdobné věci podlamuje očekávání veřejnosti v určité jednání orgánů veřejné moci a tím v právní stát. Stěžovatel si uvědomuje, že vyšší odměna pro něj znamená vyšší výdaj pro jeho klienta, ale ten má právo stížnosti proti rozhodnutí o přiznání odměny. Nelze ani opomenout, že advokát při výkonu trestní obhajoby zajišťuje ústavní práva obviněného. Aby je mohl nerušené a kvalitně hájit, musí být zajištěna jeho nezávislost, a to nejen profesní (zajištěná existencí advokátní komory) ale i ekonomická. Má-li advokát předpokládat, že při nekonání úkonu obdrží 50 Kč, lze také předpokládat přizpůsobení stylu obhajoby, tedy snahu o přesunutí veškerého dokazování před soud, což trestní řízení zbytečně prodlouží a prodraží. V tomto konkrétním případě sice nedošlo k ohrožení ekonomické nezávislosti stěžovatele, ale obecně by podle s ohledem na úvahu soud v jiném případě dojít mohlo.
3. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že od stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471) došlo k podstatné změně právní úpravy v odměňování advokátů. Tehdy na rozdíl od nynějška nebyl vůbec upraven případ, kdy se advokát dostavil k úkonu, který se nekonal. Spornou otázku navíc řešily v obdobných věcech obecné soudy nyní ve prospěch advokátů (např. usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 27/2005 ze dne 20. ledna 2005 in BA 2006, 1: 45; usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 610/97 ze dne 9. prosince1997 in BA 1998, 9: 62).
4. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, jímž také není instančně nadřízen a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je možný pouze za situace, kdy jejich postupem dochází současně i k porušení základních práv a svobod. V daném případě tak bylo třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí se dotklo základních práv a svobod.
5. Předně je třeba odmítnout argument stěžovatele, že by se v jeho případě jednalo o věc podobnou té, která byla rozhodována pod sp. zn. III. ÚS 553/06. Nejde jen o to, že se v posledně uvedeném případě jednalo o odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta coby ustanoveného opatrovníka osobě neznámého pobytu, zatímco v nyní posuzovaném případě se jedná o odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta coby ustanoveného obhájce. Především jde o to, že v uváděném případě nebyla odměna a náhrada přiznána advokátovi paušálně, tedy vůbec, zatímco v tomto případě stěžovateli byla až na dvě položky přiznána celá jím požadovaná odměna a náhrada hotových výdajů. Konkrétně nebylo přiznáno cca 11% uplatněného nároku (525 Kč). Již jen pro tento poměr k celkovému nároku stěžovatele a skutečnou výší nároku, o který v ústavní stížnosti jde, se jeví celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny, a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421).
6. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny advokátovi coby soudem ustanovenému obhájci, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96, ačkoliv od jeho přijetí doznala právní úprava podústavního práva i rozhodovací činnost obecných soudů dalšího vývoje, jak stěžovatel uvádí. Ústavní soud v něm mj. uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavněprávního pohledu rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Na tomto právním náhledu nemíní Ústavní soud nic měnit ani v nyní posuzovaném případě. Je z něj přitom možné vyjít i ohledně stěžovatelem namítaného porušení legitimního očekávání rozmnožení majetku v důsledku činnosti, jejíž vykonání bylo stěžovateli uloženo soudem, tj. orgánem veřejné moci.
7. Uvažováno tedy z uvedeného ústavněprávního pohledu, práva stěžovatele v projednávaném případě byla respektována již tím, že k přiznání odměny (v částce 4.261,40 Kč) - i když nikoliv ve výši, jež dle něj odpovídá správnému výkladu advokátního tarifu - došlo. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, nedošlo (srov. sp. zn. U 40/34 SbNU 403).
8. Je možné souhlasit se stěžovatelem v tom, že výklad §14 advokátního tarifu provedený obecným soudem je v evidentním rozporu s tím, jak tatáž ustanovení vyložily jiné obecné soudy, na jejichž rozhodnutí odkazuje. Nicméně z napadeného usnesení je zřejmé, že obsah uvedených rozhodnutí byl obecnému soudu znám, a že se vůči nim vymezil. Lze považovat za ještě souladný s ústavním pořádkem jeho závěr, že názory obsaženými v uváděných rozhodnutích není vázán. To je dáno povahou hierarchie soudního systému a dále tím, že je to podle §14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích pouze Nejvyšší soud, kdo má v důsledku sledování a vyhodnocování pravomocných rozhodnutí soudů v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímat stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Nicméně na soudní soustavu je v otázce jednotnosti jejich rozhodovací činnosti možno nahlížet jako na jednotně odpovědný celek. Proto lze vyžadovat iniciativu ke sjednocujícím rozhodnutím především od těch soudců, kteří se dozvědí o existenci pravomocných rozhodnutí obsahujících právní názor odlišující se od toho, který hodlají vyslovit ve svém rozhodnutí. Dlouhodobé ignorování nejednotnosti rozhodovací činnosti i v bagatelních věcech by totiž ve svém důsledku představovalo porušení principů právního státu. V nyní posuzovaném případě však o nic takového prozatím nejde.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu