ECLI:CZ:US:2008:2.US.150.08.1
sp. zn. II. ÚS 150/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. P. a M. P., právně zastoupených JUDr. Marií Vajlíkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 18, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2705/2007, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 15 Co 446/2005 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 7. 2005 sp. zn. 7 C 1514/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
V ústavní stížnosti uvedli, že již od roku 1991 se domáhali vydání nemovitostí. Spor trval 16 let, přičemž zásadní otázkou bylo, zda nemovitosti byly zcela zbořeny či nikoliv. Původním rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 4. 1997 bylo žalobě stěžovatelů vyhověno. Soud vycházel především ze svědeckých výpovědí pamětníků a předložené dokumentace. Posledním rozsudkem okresního soudu však na základě posudku znaleckého ústavu, který tvrdil opak, byla žaloba zamítnuta. Tento posudek byl zhotoven v době, kdy již nebylo co zkoumat, když předešlý soudem ustanovený znalecký ústav odmítl zhotovení posudku s tím, že je téměř neproveditelný. Stěžovatelé jsou toho názoru, že všechny obecné soudy, které ve věci rozhodovaly, rozhodly na základě zcela nevěrohodného posledního posudku, tedy rozhodly nespravedlivě. Stěžovatelé sice mohou žádat o finanční náhradu, avšak jejich záměrem bylo především získat zpět nemovitosti předků, které jim byly neprávem odňaty.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud, který odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, uvedl, že řešil pouze otázku přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Krajský soud v Brně zcela odkázal na obsah odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud také připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Ve věci stěžovatelů se jednalo o dlouhotrvající restituční spor, který pro stěžovatele skončil neúspěšně v tom smyslu, že byla prokázána nemožnost vydání předmětné nemovitosti pro její zánik (demolice). Obecné soudy však oběma stěžovatelům vyložily, že dle §14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. za stavbu, která byla demolována a dle §10 odst. 4 cit. zákona za pozemek, na němž byla umístěna stavba až po převzetí pozemku státem, náleží finanční náhrada.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že se v předmětné věci jedná o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Na druhou stranu je třeba poznamenat, že Ústavní soud plně chápe úsilí stěžovatelů vyvinuté k restituci rodinného majetku, který byl v totalitním režimu právní předchůdkyni stěžovatelů neoprávněně odňat. K nápravě některých majetkových křivd však byly přijaty tzv. restituční zákony, které možnosti jejich nápravy konkretizovaly a dle nichž jsou obecné soudy i v dnešní době povinny postupovat. Pokud obecné soudy vyloží a aplikují příslušná ustanovení restitučních předpisů ústavně konformním způsobem bez prvků svévole, nejedná se z jejich strany o porušení práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatelé v ústavní stížnosti dovolávali.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu