ECLI:CZ:US:2008:2.US.1507.07.1
sp. zn. II. ÚS 1507/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. J., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 4. 2007 sp. zn. 37 Nt 17/2007 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 44 To 249/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž byl porušen čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny.
Napadeným usnesením obvodního soudu byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu dle §67 písm. a), b) a c) trestního řádu, současně byl zamítnut jeho písemný slib, návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úřadníka a nebyla přijata nabídka peněžité záruky. Soud odůvodnil usnesení o vzetí do vazby tím, že stěžovatel je stíhán pro účastenství na trestném činu vraždy dle §10 odst. 1 písm. a) k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona, je ohrožen trestní sazbou od 12 do 15 let, je cizím státním příslušníkem majícím zázemí v zahraničí, je držitelem cizího cestovního pasu, a proto je odůvodněna obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání vyhnul. Koluzní důvody vazby vyplývají dle názoru soudu zejména z toho, že vykonavatel vraždy je dosud na svobodě a je stíhán jako uprchlý a taktéž nebyl dosud zadržen další podezřelý, u něhož měl stěžovatel vraždu objednat. Nebyli ani vyslechnuti všichni svědci, především poškozený, a je proto důvodná obava, že stěžovatel bude na dosud nevyslechnuté osoby působit a mařit tak vyšetřování. Vazební důvod dle §67 písm. c) trestního řádu je dán tím, že stěžovatel vraždu objednal a zaplatil a má tedy na smrti poškozeného eminentní zájem. Trestný čin vraždy nebyl dokonán a je důvodná obava, že stěžovatel vyvine další úsilí k jeho dokonání.
Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel stížnost, kterou soud II. stupně zamítl jako nedůvodnou.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že před rozhodnutím soudu I. stupně nebyly provedeny jakékoli důkazy jejich čtením a usnesení o vzetí do vazby neobsahuje důvody trestního stíhání, neboť pouze opakuje popis vytýkaného skutku. Stěžovateli ani jeho obhájci nebylo před rozhodnutím o vazbě umožněno nahlédnout do spisu, který obsahuje pouze soudní příkaz dle §88 odst. 2 trestního řádu, přičemž nejsou dosud zpracovány veškeré odposlechy a tyto jsou v současné době v režimu utajení "vyhrazené" a "důvěrné". Soudy se nedostatečně zabývaly důvodností trestního stíhání a nebyl žádný zákonný důvod pro to, aby svědek proti stěžovateli vypovídal v utajení (§55 odst. 2 trestního řádu).
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřily oba soudy. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Obvodní soud pro Prahu 5 uvedl, že podle §65 odst. 2 trestního řádu může v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán ze závažných důvodů odepřít právo nahlédnout do spisu.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Při posuzování zásahů orgánů veřejné moci do osobní svobody jednotlivce měřítkem ústavnosti bere Ústavní soud na zřetel, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. Je zřejmé, že zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně. Podle článku 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Dle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Ustanovení článku 8 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mj. vyžaduje, aby řízení bylo vedeno bez zbytečných průtahů a přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.
Ze shora uvedených hledisek posoudil Ústavní soud i ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Vazba představuje v rámci trestního procesu nejzávažnější zajišťovací opatření, které má na obviněného i jeho blízké osoby velmi citelný dopad. Orgány činné v trestním řízení musejí proto při rozhodování o vazbě obviněného postupovat s maximální obezřetností a velmi důkladně zkoumat jak důvodnost uvalení vazby, tak důvodnost jejího dalšího trvání. Přitom je vždy třeba mít na paměti fakultativní charakter vazebního stíhání a jeho nepřípustnost, je-li účelu vazby možno dosáhnout mírnějšími zajišťovacími prostředky (srov. nález I. ÚS 371/02, Sb. n.u. sv. 28, str. 117).
V obecné rovině je na prvém místě nutno poukázat na skutečnost, že při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat nebo bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, o nějž se pokusil. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), b) nebo c) trestního řádu. Výklad "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace dané věci musí svědomitě posoudit, zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku nemohou být dána neměnná kritéria; je zapotřebí vyvodit je vždy z povahy a okolností jednotlivého případu. V dané věci vycházely obecné soudy při svých úvahách z obsáhle vedeného šetření, z něhož vyplynula zjištění, umožňující závěr o existenci konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl v dané fázi trestního řízení jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), b) i c) trestního řádu.
Uvalení útěkové vazby podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu je namístě tehdy, jestliže panuje důvodná obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Důvodná obava musí vyplývat z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností, přičemž zákon v demonstrativním výčtu uvádí nemožnost okamžitého zjištění totožnosti, neexistenci trvalého bydliště a hrozbu vysokým trestem. Ústavní soud tyto skutkové podstaty chápe alternativně a nikoli kumulativně, což znamená, že nemusí být naplněny všechny, nýbrž kterákoli ze skutkových podstat sama o sobě opodstatňuje uvalení vazby, tedy i samotná hrozba vysokým trestem je dostatečným důvodem k uvalení vazby.
Za vysoký trest Ústavní soud považuje trest odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let, přičemž zákonnou podmínku hrozby vysokým trestem pak interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání (srov. nález III. ÚS 566/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 3). Z uvedeného vyplývá, že toliko typová hrozba vysokým trestem, tj. trestní sazba v zákoně uvedená pro daný typ trestného činu, není dostačující, neboť vždy se musí jednat o konkrétní hrozbu podloženou specifickými okolnostmi daného případu opodstatňujícími předpoklad, že v rámci příslušné trestní sazby, bude-li stěžovatel shledán vinným, lze očekávat uložení trestu odnětí svobody, který se pohybuje minimálně kolem osmi let.
I v případě shledání skutečností, jež ohrožují obviněného vysokým trestem, však obviněný není postaven do role pasivního objektu řízení, v němž se rozhoduje o vazbě, ale má právo na aktivní participaci na řízení tím, že bude namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) trestního řádu eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Může jimi být zejména míra celkové uspořádanosti životních poměrů obviněného, mobilita daná jeho zdravotním stavem, rozsah jeho místně založených citových a prozatím (nejen hmotně) řádně a především dlouhodobě plněných zaopatřovacích vazeb, rámec jím dosud sdíleného společensky konformního jednání ve spojení s možnými zárukami ze strany jiných subjektů apod. (srov. nález III. ÚS 566/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 3).
V projednávané věci orgány činné v trestním řízení konstatovaly, že stěžovatel je ohrožen trestem v rozpětí 12 - 15 let daným trestní sazbou trestného činu vraždy podle ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona, je cizím státním příslušníkem s chorvatským pasem a se zázemím v cizině. Nejenom s ohledem na rozpětí trestní sazby, která v celém rozsahu převyšuje minimální hranici osmi let odnětí svobody, ale i na okolnosti zvyšující závažnost skutku má Ústavní soud podmínku hrozby vysokým trestem opodstatňující uvalení útěkové vazby za splněnou.
Rovněž tak odůvodnění vazby koluzní a předstižné je v napadených usneseních dostatečně podrobné a podložené dostatečně konkrétními skutečnostmi, které jsou vyžadovány §67 trestního řádu.
Z hlediska konkrétního zkoumaného případu, posuzovaného v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a s judikaturou, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možné zpochybnit existenci zákonných důvodů, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba. S ohledem na charakter trestné činnosti, které se měl dopustit, byla zcela namístě obava, že může hrozit zmaření, nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi obecný dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda vazební důvody existují či trvají. Kromě výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Stěžovatel taktéž namítal, že při uvalení vazby nebyla splněna podmínka požadující, aby byly zřejmé důvody k podezření, že předmětný trestný čin spáchal; stěžovatel poukazoval na dovození splnění této podmínky soudem zejména ze svědecké výpovědi utajovaného svědka. K tomu je třeba uvést, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny objasňovat všechny podstatné okolnosti svědčící v prospěch i neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede (srov. ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu). V přípravném řízení trestním je proto zcela běžná situace, kdy je shromážděn důkazní materiál dosud ne zcela prokazující vinu obviněného. Přípravné řízení se pohybuje v rovině pravděpodobnostní a i trestní řád hovoří nikoli o jistotě, že trestný čin spáchal obviněný, nýbrž o podezření, poněvadž konečný a autoritativní závěr o vině obviněného je oprávněn učinit toliko soud příslušný k rozhodování o vině a trestu. Proto při rozhodování o vazbě není vazební soud ani oprávněn hodnotit všechen nashromážděný důkazní materiál ve svém souhrnu a s konečnou platností rozhodnout o tom, zda obviněný daný skutek spáchal, ale toliko konstatovat, že zde existují určité skutečnosti, které zakládají podezření a které tak dovolují uvalení vazby. Rozhodování o vazbě proto nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení.
Na základě shora uvedených skutečností posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu