ECLI:CZ:US:2008:2.US.1525.08.1
sp. zn. II. ÚS 1525/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Veronikou Lehnertovou, advokátkou, se sídlem v Teplicích, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 375/2008 ze dne 25. března 2008, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 172/2007-106 ze dne 25. dubna 2007, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 4 T 64/2005-84 ze dne 14. února 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, a 3) Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a 3) Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. června 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestných činů ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b) trestního zákona, ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že v nočních hodinách řídil osobní automobil pod vlivem návykové látky, přičemž vjel částečně do protisměru, kde se střetl bočně s jiným osobním automobilem a po další jízdě na křižovatce narazil čelně do kamenné zídky, čímž utrpěl spolujezdec újmu na zdraví. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce dvaceti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou a půl roku, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků, a bylo mu uloženo nahradit škodu. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání jako nedůvodné zamítnuto, a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto coby podané z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 95 Ústavy České republiky, a čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou ústavní stížnosti je již v rámci obhajoby uváděná argumentace, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že předmětný automobil v době činu řídil právě stěžovatel, resp. že řetězec nepřímých důkazů nebyl uzavřen takovým způsobem, který by dovoloval učinit jednoznačný závěr. Obecným soudům dále vytýká, že zohlednily k jeho tíži to, že v řízení nevypovídal a sice v tom smyslu, že se takto vzdal možnosti se obžalobě bránit. Především však nesouhlasí se závěry obecných soudů, pokud zamítly jeho důkazní návrhy, tedy konkrétně návrh na pořízení znaleckého posudku z oboru silniční dopravy (pro nějž intervenovala státní zástupkyně činná u odvolacího soudu) a výslech osob, které se nacházely na místě podle zjištění zasahujících policejních orgánů. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že znalecký posudek byl nadbytečný, neboť dějový průběh nehody samotné i její příčina byly prokázány zcela spolehlivě, a že navrhovaní svědci nebyli přítomni vlastní nehodě a na místo se dostavili až později. Posledně uvedený závěr odvolacího soudu vychází přitom jen z úředního záznamu, který tyto osoby ani nepodepsaly, a který nelze v řízení před soudem použít jako důkaz.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu zásadně nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či k němu vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto je Ústavním soudem soustavně judikováno, že porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu je následkem zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N. 91/33 SbNU 377). Na těchto zásadních právních východiscích pro přezkum ústavních stížností nemá Ústavní soud důvod cokoliv měnit ani v posuzovaném případě.
4. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jejichž kopie stěžovatel k ústavní stížnosti připojil, vyplývá to, jak se obecné soudy všech stupňů vypořádaly se všemi námitkami, jež jsou uvedeny v ústavní stížnosti. Zejména z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se tento soud velmi podrobně zabýval otázkou, kdo předmětné vozidlo řídil. Vyšel přitom především z výpovědi svědka V., který řídil vozidlo do nějž bylo naraženo, a který po uvedeném nárazu zacouval na místo ukončení jízdy narážejícího vozidla, a podpůrně ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, jakož i z ohledání místa činu. Vyšel tedy z toho, že podle výpovědi svědka V. v předmětném vozidle od prvního do druhého nárazu byly pouze dvě osoby, přičemž přítomnost další osoby byla dle soudu vyloučena i s ohledem na fotodokumentaci stavu vozidla na místě samém. Poškozený J. byl na místě spolujezdce, protože jeho zranění podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví jednoznačně odpovídalo danému místu a tuto polohu poškozeného ani stěžovatel nezpochybňoval. Závěr o tom, že právě stěžovatel byl řidičem tedy lze podle pravidel formální logiky vyvodit z provedených důkazů a úvahy o možnostech zranění stěžovatele na různých místech ve vozidle byly irelevantní.
5. S ohledem na prve uvedený závěr odvolacího soudu se jeví jako opodstatněný i závěr, že další znalecký posudek z oboru silniční doprava je, pro potřeby zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nadbytečný. Za ústavně souladný lze konečně považovat i závěr o nereálnosti svědectví osob, které byly přítomny začátku jízdy vozidla u restaurace "U Kaštanu", a to s ohledem na časový odstup a předpoklad ovlivnění těchto osob alkoholem, stejně jako svědectví osob zjištěných na místě samém policejními orgány, které se tam dostavily za účelem poskytnutí pomoci až po nehodě. Dlužno dodat, že úřední záznam o osobách na místě samém nebyl stricto sensu použit jako důkaz, nýbrž jako podklad (či prvek) úvahy soudu, zda osoby v něm uvedené je účelné předvolat jako svědky. Uvedený úřední záznam tedy rozhodně nebyl použit k vyslovení či podpoře závěru o vině stěžovatele, stejně jako nebyla k vyslovení závěru o vině využita stroze konstatovaná skutečnost, že stěžovatel nevypovídal. Tato skutečnost byla totiž uváděna pouze v souvislosti s tím, že jeho obhajoba, že vozidlo neřídil, byla uplatněna až následně a nikoliv ve formě výpovědi.
6. S ohledem na výše uvedené nelze dovolacímu soudu vytýkat, že ani on neshledal takové porušení práv stěžovatele, které by odůvodňovalo jeho kasační rozhodnutí.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu