ECLI:CZ:US:2008:2.US.1595.08.1
sp. zn. II. ÚS 1595/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Základní odborové organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk, Bouzov 8, zastoupené Mgr. Leonou Musilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, č. j . 12UL 3/2008-10 ze dne 15. dubna 2008, a postupu Okresního soudu v Olomouci v řízení sp. zn. 19C 232/2006, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, a 2) Okresní soud v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Národního památkového ústavu, se sídlem Valdštejnské náměstí 3, Praha, a 2) Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 26. června 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byl zamítnut její návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a dále vyslovení, že postupem obou jmenovaných soudů v předmětných řízeních došlo k zasažení do základních práv stěžovatelky uvedených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje, že se po vedlejším účastníkovi řízení ad 1) domáhá náhrady za nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000 Kč za diskriminaci stěžovatelky spočívající v tom, že ji znevýhodnil oproti Základní odborové organizaci NPÚ-ÚOP v Olomouci tím, že jí neumožnil podílet se na projednání organizace pracovní doby v srpnu 2004. Návrhem ze dne 9. července 2007 změnila a doplnila žalobu podle §95 občanského soudního řádu a domáhala se, aby byla akceptována změna petitu žaloby. Nově je požadována náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000 Kč za neoprávněný zásah do dobré pověsti stěžovatelky spočívající v tom, že byla ignorována jako účastnice pracovněprávních vztahů při projednání organizace pracovní doby v srpnu 2004 a lednu 2005, tak bylo pohrdáno jejími právy a nebylo respektováno její postavení zástupkyně zaměstnanců. Přípisem ze dne 23. července 2007 soud vyzval účastníky, aby se k podání stěžovatelky vyjádřili. Ve věci dále nebylo konáno a spis byl v řízení vedeném tímtéž soudem pod sp. zn. 11 C 36/2006 proveden jako důkaz tak, že bylo konstatováno podání žalobního návrhu. To se stalo, ačkoliv podání uvedené žaloby nebylo skutečností mezi účastníky spornou a navíc šlo o skutečnost soudu známou z jeho úřední činnosti. Dne 12. ledna 2008 podala stěžovatelka stížnost na průtahy v řízení, přičemž po její urgenci ze dne 25. února 2008 bylo zjištěno, že se stížnost ztratila. Protože stěžovatelka nesouhlasila s vyřízením stížnosti podala návrh na určení procesní lhůty s tím, že podáním ze dne 9. července 2007 podala návrh na změnu a doplnění žaloby, který byl jako takový soudem posouzen v jeho přípisu ze dne 23. července 2007. S ohledem na to, že nyní nechce náhradu za diskriminaci podle §7 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (v posledním znění), o čemž příslušelo rozhodovat okresnímu soudu, ale chce náhradu nemajetkové újmy za poškození dobrého jména právnické osoby dle §19b občanského zákoníku, je příslušný rozhodovat krajský soud. Domáhala se tedy určení lhůty 24 hodin k rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na změnu a doplnění žaloby. Tento návrh byl však zamítnut. Má za to, že činila vše pro rychlý průběh řízení a vyčerpala i možnosti k odstranění průtahů, avšak ve věci nebylo ani rozhodnuto ani nařízeno jednání. Argumentuje i právní jistotou účastníků s ohledem na to, že po podání návrhu na změnu a doplnění žaloby byli ostatní účastníci vyzváni, aby se k tomuto návrhu vyjádřili, z čehož vyplývá, že tento návrh byl již jako návrh na změnu posouzen.
3. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy jeho úkolem ochrana práv zaručených podústavními předpisy a primárně ani výklad těchto předpisů, natož další přezkum činnosti a rozhodnutí obecných soudů při výkonu pravomoci, která jim byla svěřena v čl. 90 Ústavy České republiky, pokud jejich rozhodnutí nebo jemu předcházející postup nepředstavují porušení ústavněprávních předpisů a principů, jimiž je ústavní pořádek prozářen (obecně srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123, aj.).
4. V řízení o ústavní stížnosti je přitom Ústavní soud vázán návrhovým žádáním (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: Aspi, 2007. str. 448). S ohledem na to je nutno pominout všechny ať už výslovně či nepřímo nastolené právní otázky, bez ohledu na jejich zajímavost a význam pro fungování soudního systému, které se netýkají průtahů v řízení a postupu a rozhodnutí obecných soudů, pokud se stěžovatelka domáhala odstranění těchto průtahů. Kromě vázanosti Ústavního soudu návrhem je to dáno i tím, že se jedná o otázky spadající do oblasti podústavního práva, o nichž rozhodují obecné soudy, nad jejichž judikatorní činností podle §14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích bdí Nejvyšší soud. Teprve pokud by postupem či rozhodnutím obecných soudů došlo k odepření spravedlnosti, byla by namístě intervence Ústavního soudu.
5. Předmětem řízení o ústavní stížnosti v materiálním smyslu jsou tedy pouze průtahy v řízení. Z této dispozice a na ni navazující argumentace stěžovatelky pak obecně vyplývá otázka, zda a případně nakolik je stěžovatelka oprávněna cestou stížnosti na průtahy v řízení, resp. následně cestou návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu určovat procesní kroky soudu. Dále pak jde o otázku, zda byl soud o konkrétním procesním návrhu stěžovatelky - návrh na změnu a doplnění žaloby - povinen rozhodnout tak, jak stěžovatelka tvrdí, tedy připustit změnu žaloby podle §95 občanského soudního řádu.
6. K prve uvedené otázce již Ústavní soud zaujal právní názor v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297 - č. 264/2005 Sb.), kterým je s ohledem na povahu rozhodnutí, v němž je obsažen, formálně i materiálně vázán i nyní. Konkrétně bylo tehdy konstatováno, že "...zákonná úprava (§174a zákona o soudech a soudcích) míří na případy nečinnosti ze strany soudu a ne na taktiku vedení řízení. Zákonodárce snad má právo předpokládat, že nadřízený soud je schopen rozlišit, kdy jde o nečinnost a kdy jde o taktiku vedení řízení. To zejména za situace, kdy se soudce, proti kterému návrh směřuje, musí k návrhu vyjádřit a tudíž vysvětlit důvody, proč ten který úkon zatím neprovedl, ani o jeho provedení či neprovedení nerozhodl." Z toho byl pak vyvozen i pro toto řízení jednoznačný závěr: "Toto řízení proto nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce." Z toho plyne, že v důsledku nařízení, resp. provedení procesního úkonu, který účastník po soudu požaduje sice může jeho účinky či souvislostmi dojít i k uskutečnění širšího procesního záměru tohoto účastníka, avšak nic jiného než odstranění průtahů řízení nemůže být prvoplánově sledováno.
7. Je nepochybné, že shora uvedený respekt k pravomoci obecných soudů vést řízení klade na účastníky řízení nepochybně nároky při vymezování procesního úkonu, který má být soudem proveden k odstranění průtahů. Důraz na konkrétní procesní úkon, jehož neprovedení by mohlo být vyloženo jako záměrná taktika, by bez dostatečného vysvětlení absence průtahů anebo bez poučení o možnosti vést proceduru k odstranění průtahů v řízení ohledně jiného procesního úkonu, mohlo za určitých okolností představovat vrchnostenské či falešně loajální pohrdání základními právy a svobodami. S ohledem na konkrétní okolnosti daného případu se o nic takového však nyní nejedná.
8. To je dáno především vyhodnocením následné otázky aplikace §95 občanského soudního řádu. Civilní žaloba je podle názoru nauky i rozhodovací činnosti obecných soudů vymezena kromě formálního označení soudu a stran skutkovým tvrzením (na nějž navazují důkazní návrhy) a žalobním návrhem. Proto se o změnu žaloby vyžadující rozhodnutí soudu jedná právě v případě, kdy dochází ke změně skutkových tvrzení nebo žalobního návrhu (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Linde Praha 2007. str.198; Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 419). Z toho pak vyplývá, že právní tvrzení, resp. právní argumentace není vůbec obligatorní náležitostí žaloby (např. rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 ze dne 31. července 2003), a tím logicky nemůže být ani náležitostí, jejíž změna by vyžadovala rozhodnutí soudu o ní. V každém případě je přitom soud povinen podle §41 odst. 2 občanského soudního řádu posuzovat úkony účastníků podle obsahu a nikoliv podle názvu.
9. Jak vyplývá z listin předložených stěžovatelkou, je její žaloba založena na tvrzení, že vedlejší účastník řízení ad 1) projednal organizaci pracovní doby, zrealizována byla posléze v roce 2006, pouze se Základní odborovou organizací NPÚ-ÚOP, a pominul přitom stěžovatelku, coby další odborovou organizaci působící u téhož zaměstnavatele. Stěžovatelka vypočítala rozpory této organizace pracovní doby se zákonem. V tom stěžovatelka spatřovala diskriminaci v pracovněprávních vztazích a domáhala se po vedlejším účastníkovi řízení ad 1) náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000 Kč. V podání označeném jako "Žaloba na náhradu nemajetkové újmy v penězích za diskriminaci - návrh na změnu a doplnění žaloby podle §95 o. s. ř." setrvala stěžovatelka na tvrzení o tom, že byla ignorována při projednání pracovní doby organizace a doplnila, že jednání měla probíhat v srpnu 2004 a lednu 2005, a že byla vedlejším účastníkem řízení ad 1) dehonestována opakovaným prohlášením o účelovosti svého vzniku a o tom, že nehájí zájmy svých členů. Dále v tomto podání stěžovatelka s poukazem na rozhodnutí obecných soudů v jiném řízení uvedla, že pokud se domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích za pracovněprávní diskriminaci, tak se zřejmě jedná o bezúspěšné uplatnění práva, a proto jednání vedlejšího účastníka řízení ad 1) označila za zásah do své dobré pověsti v režimu §19b občanského zákoníku.
10. Shora uvedený rozsah změn následných skutkových tvrzení je evidentně nepatrný, návrh nebyl co do podstaty změněn, a podání ze dne 9. července 2007 bylo očividně motivováno zjištěním odlišného právního názoru některých obecných soudů na posouzení nároku uplatněného stěžovatelkou a účelem byla snaha o přenesení věcné příslušnosti a o odlišné právní uchopení, než jak byla žaloba původně stěžovatelkou uplatněna. Proto lze považovat za ústavně souladné, že soud prvého stupně co do obsahu podání stěžovatelky nevyhodnotil jako změnu žaloby ve smyslu §95 občanského soudního řádu. Dlužno dodat, že tento postup soud prvého stupně nezbavuje povinnosti zkoumat podle §103 občanského soudního řádu podmínky řízení, tedy včetně otázky příslušnosti s ohledem na uplatněný návrh, ani povinnosti o věci rozhodnout bez průtahů.
11. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že pokud soud prvého stupně ve výzvě k vyjádření označil podání stejně jako stěžovatelka, zaujal tím stejný právní názor jako ona. Podle názoru Ústavní soudu se totiž evidentně jednalo pouze o aplikaci zásady audiatur et altera pars bez jakéhokoliv dalšího podtextu. V každém případě měla stěžovatelka ohledně náhledu soudu prvého stupně v této věci jasno nejpozději v okamžiku vyřízení stížnosti na průtahy v řízení, kdy byla zcela jasně informována o tom, že soud její podání jako změnu žaloby nevyhodnotil, což následně aproboval i soud rozhodující o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. V rozhodnutí posledně uvedeného soudu lze přitom vysledovat principy obsažené v bodě 6.
12. Proto Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu