ECLI:CZ:US:2008:2.US.163.08.1
sp. zn. II. ÚS 163/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. Ing. arch. M. S., proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 12. 2006 ve věci č.j. VS-229/RK/3-2006, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 7. 2007 ve věci č.j. VS-161/RK/3-2007 a proti nezákonnému zásahu odboru územního plánování Ministerstva pro místní rozvoj, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž měl být porušen čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto v dané věci nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda je návrh stěžovatele směřující proti rubrikovaným rozhodnutím obecných soudů přípustný, přičemž dospěl k závěru, že nikoli.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z daného podání je zřejmé, že v předmětné věci podal stěžovatel tři správní žaloby, o nichž bude rozhodovat Městský soud v Praze. V době podání ústavní stížnosti tak nebyly ze strany stěžovatele vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Posuzovaná ústavní stížnost proto byla stěžovatelem podána zjevně předčasně.
Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; Ústavní soud proto důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu - jak již bylo uvedeno - teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a po pravomocném ukončení předmětné věci. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není úkolem pouze Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti toliko ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje až v případě selhání všech předchozích. Pokud by stěžovatel po vyčerpání veškerých procesních prostředků zaručených mu právním řádem měl za to, že výsledek či průběh řízení, v němž byl účastníkem, vykazovaly deficit ústavnosti, nic mu nebude bránit obrátit se poté znovu s podáním na Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/05, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 78, str. 243 a násl., usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2006 ve věci sp. zn. I ÚS 86/06).
Jelikož bylo z podání zřejmé, že se jedná o předčasně podanou - a tedy Ústavním soudem meritorně neprojednatelnou - ústavní stížnost, nevyzýval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v absenci obligatorního právního zastoupení advokátem ve smyslu §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele týkající se náhrady nákladů řízení dle §62 odst. 4 (a 83 odst. 1) zákona o Ústavním soudu považoval proto Ústavní soud z výše uvedených důvodů za bezpředmětný.
Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti musel návrh jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2008
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj