ECLI:CZ:US:2008:2.US.1669.07.1
sp. zn. II. ÚS 1669/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Bendou, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská 18, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, č. j. 57 Co 35/2006-149, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2005, č. j. 61 C 296/2002-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2007 a doplněnou podáním ze dne 7. 9. 2007 a 11. 9. 2007, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu a zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě v rozsahu jeho druhého výroku, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 61 C 296/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 7. 2005, č. j. 61 C 296/2002-110, rozhodl o žalobě stěžovatele, kterou se domáhal po žalovaném A. K. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 33.435,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 29. 3. 2000 do zaplacení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli 14.121,- Kč spolu s 3% úrokem z prodlení z částky 14.121,- Kč za dobu od 23. 2. 2003 do zaplacení (výrok I.), co do žalované částky 19.314,- Kč včetně úroků z prodlení z částky 33.435,- Kč ve výši 10 % za dobu od 29. 3. 2000 do 22. 2. 2003 a z částky 19.314,- Kč ve výši 7 % za dobu od 23. 2. 2003 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III.). Jak zjistil soud prvého stupně, stěžovatel na základě plné moci, udělené mu žalovaným dne 27. 9. 1995, zastupoval žalovaného v restitučním řízení. Dne 30. 7. 1997 žalovaný podepsal listinu označenou "Veřejný příslib", ve které se zavázal, že za úspěšné zajištění restitučních nároků stěžovateli přenechá odměnu ve výši jedné poloviny z hodnoty vráceného pozemku. Dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne 6. 11. 2004 a výslechu znalce v rámci protokolu o jednání ze dne 31. 1. 2005, které soud převzal z řízení vedeného o obdobné věci mezi týmiž účastníky u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 C 30/2001, se žalovaný nacházel v době od 22. 9. 1995 v závažném nestabilním psychickém stavu, který zásadně ovlivňoval jeho rozpoznávací a volní schopnosti, přičemž stabilizace tohoto stavu nastala až od podzimu roku 1999. Soud prvého stupně vzhledem k závěrům znalce proto konstatoval, že pro nedostatek vážnosti vůle je úkon žalovaného, zachycený v listině označené jako "Veřejný příslib", absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen "o. z."). Stěžovateli tak nevznikl nárok na odměnu 33.435,- Kč odvozenou z prokázané ceny předmětného pozemku v hodnotě 66.874,- Kč, nicméně stěžovatel prokazatelně vynaložil náklady na vyřízení záležitostí žalovaného ve výši 747,- Kč a vzhledem k tomu, že mu s jeho činností vznikla celá řada dalších těžko ocenitelných nákladů, určil soud jejich výši dle vlastní úvahy v souladu s §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř."). V rámci úvahy o stanovení přiměřené odměny za činnost prováděnou nesporně ve prospěch žalovaného dospěl soud k závěru, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 1, 2 o.z., které je žalovaný povinen v souladu s §458 odst. 1 o.z. vydat. Odměnu stěžovatele za analogického užití §10 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, vyčíslil ve výši 20 % z částky 66.870,- Kč, tedy 13.374,- Kč. Pro úplnost pak dodal, že odměna ve výši 50 % z hodnoty předmětného pozemku, získaného v rámci restituce pro žalovaného, by v případě platnosti smlouvy ze dne 30. 7. 1997 byla shledána v rozporu dobrými mravy podle §3 odst. 1 o. z., pokud by stěžovatel netvrdil a neprokázal zvýšené výdaje, které skutečně, a hlavně důsledně vynaložil.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, č. j. 57 Co 35/2006-149, rozhodnutí soudu prvého stupně v odvoláním napadené části potvrdil, když se plně ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry. Odvolací soud důkazy (revizní znalecký posudek ohledně psychického stavu žalovaného, znalecký posudek z oboru grafologie) navržené stěžovatelem v odvolání a u odvolacího jednání, s odkazem na systém neúplné apelace, neprovedl, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o důkazy, které by splňovaly podmínky přípustnosti ve smyslu §205a odst. 1 o.s.ř. K novému tvrzení stěžovatele ohledně úkonu žalovaného ze dne 30. 4. 2002 nepřihlédl, neboť toto tvrzení bylo v projednávané věci uplatněno poprvé až v odvolacím řízení.
Stěžovatel napadl shora uvedené rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě projednávanou ústavní stížností. Namítá, že soud prvého stupně pochybil, pokud pro účely zjištění způsobilosti žalovaného k právním úkonům použil znalecký posudek, který byl vypracován pro jiné samostatné řízení, přičemž vzal skutečnosti v něm obsažené za prokázané, aniž by stěžovateli umožnil se k tomuto znaleckému posudku vyjádřit ve smyslu §123 o.s.ř. Odvolací soud pak nesprávně kvalifikoval stěžovatelem navržený důkaz revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sloužící ke zpochybnění věrohodnosti původního znaleckého posudku. Obecné soudy pochybily, když se nezabývaly tvrzením stěžovatele, že se žalovaný zavázal uhradit odměnu za obstarání restitučních nároků stěžovatelem již v plné moci ze dne 15. 10. 1991, kdy udělení této plné moci bylo důsledkem převzetí takového závazku. Na závěr uvádí, že soudy při hodnocení důkazů v podstatě dospěly k naprosto rozporným a vzájemně se vylučujícím skutkovým a právním závěrům, když na jedné straně označily prohlášení žalovaného v dokumentu nadepsaném "Veřejný příslib" za neplatný právní úkon v důsledku nedostatku způsobilosti žalovaného k právním úkonům, avšak současně dospěly k závěru, že plná moc, udělená stěžovateli žalovaným, je platným právním úkonem, když neposoudily jednání stěžovatele ze jednatelství bez příkazu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší námitky proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním obecných soudů, považuje Ústavní soud za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutková zjištění obecných soudů (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud má za to, že v tomto směru nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. Obecné soudy svá rozhodnutí rovněž řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Ústavní soud se dále zaměřil na ověření tvrzení stěžovatele ohledně připojeného znaleckého posudku MUDr. P. H. z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl dle stěžovatele použit soudem prvého stupně zcela izolovaně, aniž bylo přihlédnuto k negativním stanoviskům stěžovatele vyjádřeným v rámci řízení, vedeného pod sp. zn 38 C 30/2001, přičemž tento soud mu neumožnil v řízení, vedeném pod sp. zn. 61 C 296/2002, se k tomu znaleckému posudku vyjádřit.
Jak ovšem zjistil Ústavní soud z protokolu o jednání soudu prvého stupně ze dne 20. 7. 2005 (č. l. 103, druhá strana spisu obecného soudu), byly jak znalecký posudek a výslech znalce (protokol o jednání na č. l. 91 až 94 ze spisu sp. zn. 38 C 30/2001), tak vyjádření účastníků k němu, přečteny při jednání, které se konalo již zmíněného dne. Z tohoto protokolu také vyplývá, že účastníci již v úvodu jednání učinili znění citovaného protokolu i znaleckého posudku nesporným, přesto byli soudem při jednání znovu vyzváni, nechť se vyjádří. Stěžovatel k tomu pouze uvedl, že o duševní chorobě žalovaného v té době nevěděl, nicméně věděl, že žalovaný měl v době podpisu příslibu i plné moci ustanoveného poručníka. Znalec mu také k jeho dotazu potvrdil, že choroba žalovaného nemá vliv na jeho IQ. Stěžovatel byl následně poučen podle §119a o.s.ř. o povinnosti tvrdit rozhodující skutečnosti a označit k jejich prokázání důkazy s tím, že později uplatněné skutečnosti či důkazy mohou být odvolacím důvodem jen za podmínky uvedené v §205a o.s.ř.
Poté, co Ústavní soud provedl potřebnou komparaci tvrzení stěžovatele a výše zmíněného protokolu o jednání, dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovateli byl před soudem prvého stupně nepochybně dán prostor ve smyslu §123 o.s.ř. Za tohoto stavu věci v postupu soudu prvého stupně nelze spatřovat žádné procesní pochybení či projev libovůle, je tedy ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezasáhl.
Stěžovatel pak přes řádné poučení soudem prvého stupně ve svém odvolání navrhl důkaz revizním znaleckým posudkem, který odvolací soud posoudil jako nepřípustný ve smyslu §205a o.s.ř. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace, který má za cíl zvýšit odpovědnost účastníků řízení a vede k tomu, aby účastníci všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatňovali již před soudem prvního stupně. Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků, které měl zřejmě v úmyslu stěžovatel, se především rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěr soudu o nevěrohodnosti nebo věrohodnosti určitého důkazního prostředku. Věrohodnost důkazních prostředků ovšem nelze zpochybnit např. tím, že účastník navrhne jiné důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvého stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Navržením jiných důkazů totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale nabízí soudu další důkazy, pomocí kterých lze zjistit skutkový stav, tentokráte již úplně a správně. Takový postup je samozřejmě - obecně vzato - možný, nepředstavuje však případ uvedený v §205a odst. 1 písm. c) o.s.ř. [srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z.: Občanský soudní řád - komentář, II. díl, 7. vydání, Praha, 2006, str. 1081]. Ústavní soud se proto ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě jde o důkaz nepřípustný. Nepřipuštění takového důkazu tedy nelze za porušení práva na spravedlivý proces považovat.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala i právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Namítané porušení čl. 90 Ústavy neobstojí, neboť toto ustanovení je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu