ECLI:CZ:US:2008:2.US.1843.08.1
sp. zn. II. ÚS 1843/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 6. 2008 č. j. 9 VZV 12/2008-421, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2008, stěžovatel napadl v záhlaví citované usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Plzeň ze dne 18. 3. 2008, č. j. OKFK-6/TČ-2008-25, jímž bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) a odst. 4 trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona.
Stěžovatel státnímu zastupitelství vytýká, že neodstranilo nezákonnost usnesení policie spočívající v tom, že neoznačuje přesně skutečnosti odůvodňující závěr o důvodnosti trestního stíhání. Je v něm pouze deklarován závěr o spáchání trestného činu bez uvedení jakýchkoliv, natož relevantních, skutečností důvodnost trestního stíhání odůvodňujících.
Státní zastupitelství ve svém usnesení uvedlo, že ve věci rozsáhlé daňové trestné činnosti bylo prověřeno více než 142 obchodních subjektů podílejících se na řetězci daňových úniků, byla opatřena dokumentace od příslušných finančních úřadů a jednotlivých společností, vyslechnuty stovky osob, zajištěné podklady byly pečlivě a podrobně vyhodnoceny a na základě dosud shromážděných důkazů byla u každého z jednatelů těchto společností individuálně posuzována trestní odpovědnost; při posuzování jednání, které je kladeno za vinu navrhovateli, vycházel policejní orgán zejména ze zajištěné účetní dokumentace, billboardů a zjištění jejich skutečných výrobců. Stěžovatel však upozorňuje, že dle §160 odst. 1 trestního řádu je nutno skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, označit přesně.
Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud v dané věci připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 TrŘ, připuštěna stížnost (např. sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 364/03).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Tento postup byl sice korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 ( Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, nález č. 105, str. 471), avšak v uvedeném případě šlo o zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkajícího se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucího porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Citovaný nález však nelze interpretovat nepřiměřeně extenzivním výkladem.
Ústavní soud se nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadeného usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí, v této úvodní fázi trestního řízení, vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. Navíc závěr, že byl daný skutek spáchán obviněným, není konečný.
S poukazem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že i v dané věci (viz shora uvedená judikatura) toliko přezkoumal napadené usnesení vrchního státního zastupitelství, resp. policejního orgánu, z hlediska obsahových náležitostí a konstatuje, že obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Napadené usnesení státního zástupce vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu a nelze je považovat za projev libovůle. Státní zástupce se dostatečným způsobem vypořádal s podstatnými námitkami uplatněnými stěžovatelem ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, je z něho patrno, v jakém rozsahu usnesení policejního orgánu přezkoumával a jaké skutečnosti měl za podstatné vzhledem k odůvodněnosti zahájení trestního stíhání. Z ústavněprávního hlediska nelze postupu státního zástupce nic vytknout.
Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení.
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Napadené usnesení nevykazuje znaky libovůle či svévole orgánů činných v trestním řízení, je dostatečným způsobem odůvodněno a neporušuje stěžovatelem namítaná ústavně zaručená práva, proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu