ECLI:CZ:US:2008:2.US.1878.07.1
sp. zn. II. ÚS 1878/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007, sp. zn. 18 Co 50/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 18 C 502/2000, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Ústavní soud z kopie ústavní stížnosti a připojených kopií rozhodnutí zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 18 C 502/2000, byla stanovena povinnost stěžovatele zaplatit T. A. S. (dále jen "žalobkyně") výživné za období od 18. 9. 2000 do 8. 9. 2004 v celkové výši 670.500,- Kč ve splátkách po 20.000,- Kč, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), v části, ve které se žalobkyně domáhala placení výživného ve výši 35.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 18. 9. 2000, soud řízení zastavil (výrok II.). Soud dále nepřipustil rozšíření žaloby, obsažené v podání žalobkyně, spočívající v požadavku na zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 660.000,- Kč ode dne 9. 6. 2004 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o úhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2007, sp. zn. 18 Co 50/2007, rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 15.000,- Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, co do částky 660.000,- Kč rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, stejně tak i ve výroku o nákladech řízení. Soud dále rozhodl o úhradě nákladů řízení.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §91 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění (dále jen "zák. o rodině"), neboť přiznání výživného je s ohledem na jednání jeho bývalé manželky zcela v rozporu s dobrými mravy (§96 odst. 2 uvedeného zákona). V této souvislosti stěžovatel připomíná, že žalobkyně v průběhu předchozího řízení opakovaně uváděla, že v žádném případě nehodlá s nezletilou dcerou opustit území České republiky, a i s ohledem na toto její tvrzení soud předběžným opatřením svěřil nezletilé dítě do její výchovy. Žalobkyně se však přesto následně i s nezletilou dcerou přestěhovala do Kanady a rozhodla se namísto výdělečné činnosti dále studovat a využívat vyživovací povinnosti stěžovatele, ačkoli on její rozhodnutí nemohl nikterak ovlivnit. Soud navíc přisvědčil jejímu tvrzení o "ztrátě kontaktu s oborem" a nezbytnosti dalšího vzdělávání, s nímž stěžovatel nesouhlasí. Je přesvědčen o tom, že žalobkyně jako učitelka angličtiny měla širokou možnost pracovního uplatnění.
Stěžovatel se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož při rozhodování o výživném musí být zohledněn výběr společných úspor žalobkyní, z jeho rozhodnutí však podle jeho názoru nevyplývá, jakým způsobem soud provedl zhodnocení výběru peněžních prostředků žalobkyní a nesrozumitelné je pro stěžovatele i konstatování, že stejná životní úroveň manželů byla i po výběru společných prostředků zachována. Takový závěr by měl svědčit spíše pro závěr, že nárok na výživné žalobkyni nesvědčí.
Stěžovatel závěrem žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením učiněných skutkových zjištění a s právními závěry vyslovenými v napadených rozsudcích v projednávané věci, dle nichž přiznání nároku na výživné stěžovatelovy bývalé manželky není v rozporu s dobrými mravy.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům, to vše ovšem za předpokladu, že jimi není porušeno ústavně zaručené právo. Proto i otázka, zda jsou dány důvody pro stanovení výživného manželky, je zásadně věcí obecných soudů a není na Ústavním soudu, aby do věci v tomto směru zasahoval, pokud se však obecné soudy nedopustí excesu. Jestliže obecné soudy respektují záruky určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu, zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval. K provádění důkazů a k jejich hodnocení jsou Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") pověřeny právě soudy (čl. 90 Ústavy ) a soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Na základě tohoto principu soud v každé fázi řízení váží, které důkazy, s ohledem na navrhovaný petit, je třeba provést, příp. jak doplnit dokazování. Provedené důkazy hodnotí podle své úvahy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Obecné soudy řádně odůvodnily závěr, dle něhož nárok žalobkyně je s ohledem na životní úroveň stěžovatele odůvodněn a že v rozporu s dobrými mravy není. Žalobkyně je státní příslušnicí Kanady a nezletilá dcera účastníků má státní příslušnost Kanady i České republiky. Poté, co mezi stěžovatelem a žalobkyní nastaly neshody, stěžovatel po návštěvě svých rodičů s jejich pomocí odvezl nezletilou dceru na žalobkyni neznámé místo a tato s ní nebyla po následujících osm měsíců v kontaktu. Stěžovatel přitom nerespektoval předběžné opatření, kterým byla nezletilá dcera svěřena do péče žalobkyně a stěžovateli bylo stanoveno výživné. Výkon rozhodnutí nebyl úspěšný. Poté, co bylo dne 27. 6. 2001 pravomocně rozhodnuto o svěření dítěte do péče žalobkyně a stanoveno výživné stěžovateli, žalobkyně odcestovala i s dcerou do Kanady, kde setrvává dodnes. Svůj odjezd zdůvodňovala nedostatkem finančních prostředků a hrozbou zrušení trvalého pobytu v České republice (řízení o něm bylo zahájeno dne 14. 5. 2001). Účet stěžovatele, který měla žalovaná k dispozici, vykazoval např. ke konci října 2000 jen minimální zůstatek. Obecné soudy dospěly k závěru, že návratem do své vlasti žalobkyně nezaložila protiprávní stav (s ohledem na vydané předběžné opatření o svěření nezletilé dcery do její výchovy) a vzhledem k popsaným skutečnostem (zejména i předchozímu chování stěžovatele a celkové situaci v rodině) lze chápat tento krok jako logický. Přisvědčil i tvrzení žalobkyně, že poté, co strávila čtyři roky v domácnosti, ztratila kontakt se svým oborem, nesehnala zaměstnání, a docházela proto do rekvalifikačního kurzu (a následně nastoupila do zaměstnání). S ohledem na shora uvedené Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a neshledal v jejich postupu pochybení, které by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. Rozsah provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy byl postačující pro rozhodnutí o povinnosti stěžovatele platit žalobkyni výživné. Skutečnost, že s těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, nezakládá bez dalšího odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stran stěžovatelovy námitky týkající se odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu lze předně upozornit na jeho konstatování, že přiznané výživné za rozhodné období v částce 15.000,- Kč měsíčně, které žalobkyně požadovala, představuje pro žalobkyni při srovnání se stěžovatelem jištění nižší životní úrovně vzhledem k vysoce nadprůměrným příjmům stěžovatele v uvedenou dobu. V tomto kontextu pak soud hodnotil i zjištění, že žalobkyně vybrala v srpnu 2000 ze společných peněz částku cca 180.000,- Kč. Lze přisvědčit stěžovateli, že závěr uvedeného odstavce odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (na str. 6) může působit poněkud matoucím dojmem, nicméně stanovisko odvolacího soudu k této otázce je z odůvodnění jeho rozhodnutí zcela zřejmé.
Ústavní soud tedy neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení, která by svědčila o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných uvedenými ustanoveními Listiny, Úmluvy či Paktu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. IV. ÚS 209/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 2).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu