ECLI:CZ:US:2008:2.US.1934.08.1
sp. zn. II. ÚS 1934/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tenis Rožnov, a. s., zastoupené Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Novinářská 1113/3, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení policejního orgánu Okresního ředitelství Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Vsetín, ze dne 22. 5. 2008, č. j. ORVS-796-11/TČ-2008-80, a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 10. 6. 2008, č. j. 0 ZN 2041/2008-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti i přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že policejní orgán odložil věc vyvolanou podáním stěžovatelky, týkající se podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání a trestného činu zpronevěry, jehož se měl dopustit L. M.. Státní zástupce shora uvedeným rozhodnutím rozhodnutí policejního orgánu potvrdil, když zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Policie, resp. státní zastupitelství neprověřily všechny podstatné okolnosti pro posouzení toho, zda došlo ze strany L. M. ke spáchání trestných činů. Dále stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že jednáním L. M. jí byla způsobena škoda dle jejího odhadu ve výši asi 300.000 Kč. Postupem obou státních orgánů bylo dle jejího názoru porušeno právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem shora uvedených rozhodnutí, a po zvážení tvrzení stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, resp. že je třeba ji považovat za nepřípustnou.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž, existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Z tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je patrné, že svými procesními aktivitami, včetně podání ústavní stížnosti, sleduje ochranu svých majetkových práv, konkrétně přiznání nároku na náhradu škody, která jí jednáním L. M. údajně vznikla. Pokud stěžovatelka jako údajná poškozená podáním oznámení z podezření ze spáchání trestných činů sledovala ochranu a zajištění svých majetkových práv, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpala procesní prostředky občanskoprávní, které jí právní řád k ochraně těchto práv poskytuje. Je nepochybné, že bez ohledu na výsledky trestního řízení má možnost podat civilní žalobu, jíž se bude proti "údajnému pachateli" domáhat náhrady škody. Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího majetkového práva poskytuje.
Ústavní soud považuje za nutné dodat, že již ve své dřívější rozhodovací praxi dal najevo, že vztah trestní odpovědnosti je vztahem veřejnoprávním, kde na jedné straně vystupuje stát zastoupený veřejnou obžalobou (státním zastupitelstvím) a na druhé straně stojí obžalovaný. Nelze proto dovozovat, že by ostatním jednotlivcům, a to i v procesním postavení poškozených, právní řád přiznával právo na trestní stíhání, které by dokonce mělo požívat ústavněprávní ochrany. Poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, nedisponuje právem na trestní stíhání a potrestání údajných pachatelů trestných činů. Trestní stíhání pachatelů, jakož i jejich potrestání po proběhnuvším soudním procesu, je monopolem státu (viz např. sp. zn. IV. ÚS 358/04, II. ÚS 3094/07, II. ÚS 1303/08).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj