ECLI:CZ:US:2008:2.US.1988.08.1
sp. zn. II. ÚS 1988/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti K. F., zastoupené Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem Ostrovského 3, 150 00 Praha 5, proti postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha I, ve věci vedené u MOP Dejvice pod sp. zn. ORI-12270/ČJ-2008 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ve věci vedené pod sp. zn. 2 ZN 2515/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti postupu shora uvedených orgánů činných v trestním řízení s tím, že byla porušena její základní práva a svobody garantovaná čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti tvrdí, že policejními orgány Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha I, MOP Dejvice (dále jen "MOP Dejvice") byla u ní provedena osobní prohlídka, ač nebyly splněny podmínky vyplývající z §82 odst. 4 tr. řádu a před prohlídkou nebyla vyslechnuta, jak ukládá §84 tr. řádu. Dále namítá, že k vydání věci (finanční částky) byla donucena tím, že byla vyzvána k vydání věci i s poučením, že pokud této výzvě nevyhoví, může jí být uložena pořádková pokuta. Tento postup považuje za situace, kdy byla osobou podezřelou ze spáchání trestného činu, za nezákonný a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu zakazující donucení k sebeobviňování hrozbou pořádkové pokuty, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 255/05, I. ÚS 402/05, II. ÚS 525/05, I. ÚS 636/05 a I. ÚS 644/05.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 (dále jen "Státní zastupitelství") porušilo dle stěžovatelky její ústavní práva tím, že po přezkoumání postupu policejního orgánu neshledalo v tomto postupu žádné pochybení. Státní zastupitelství rovněž nereagovalo na její žádost o vrácení jí vydané finanční částky.
V petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zásahy citovaných orgánů veřejné moci a přikázal policejnímu orgánu, aby jí vrátil vydanou věc a obnovil tak stav před porušením.
II.
Státní zastupitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo v podrobnostech na výsledek přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 30. 6. 2008 s tím, že setrvává na závěru, že postupem policejního orgánu k porušení zákona nedošlo. Druhý účastník řízení Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha I, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
III.
Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatelky vyžádal spisový materiál MOP Dejvice sp. zn. ORI-12270/ČJ-2008, ze kterého zjistil následující:
Na základě oznámení J. K. převzala dne 17. 5. 2008 Pohotovostní motorizovaná jednotka Policie České republiky - Správy hlavního města Prahy (dále jen "PMJ") dne 17. 5. 2008 stěžovatelku a ji doprovázejícího muže, které zadržel sám J. K. Po zjištění, že na stěžovatelku byl Okresním soudem v Mělníku vydán příkaz k zatčení, PMJ stěžovatelku podle §69 odst. 3 tr. řádu zatkla. Oznamovatel J. K., provozovatel herny "U Sedmy", Prvního Pluku 7, Praha 8, současně sdělil, že stěžovatelku podezírá, že dne 17. 5. 2008 jako jeho zaměstnankyně po ukončení noční směny v herně odcizila asi 37 000,- Kč. Obě osoby PMJ předala MOP Dejvice.
Na MOP Dejvice byla stěžovatelka vyzvána podle §78 odst. 1 tr. řádu k vydání věci důležité pro trestní řízení, což dle "Protokolu o vydání věci" dobrovolně učinila a vydala částku 26 370,50 Kč. Protokol podepsala, a to včetně prohlášení, že nežádá jeho opravu ani doplnění. Po sepsání záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. řádu byla stěžovatelka předána soudci Okresního soudu v Mělníku.
Stěžovatelka dne 27. 5. 2008 požádala Státní zastupitelství o přezkoumání postupu policejních orgánů MOP Dejvice. Státní zástupkyně namítaný postup ve smyslu §157a tr. řádu přezkoumala a podáním ze dne 30.6.2008 čj. 2 ZN 2515/2008-17 stěžovatelce sdělila, že pochybeni neshledala.
IV.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti "jinému zásahu" orgánů veřejné moci (policejních orgánů a státního zastupitelství), ke kterému mělo dojít v průběhu prověřování provedením osobní prohlídky a výzvou k vydání věci s nezákonným poučením.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z toho, že jeho zásah do přípravného řízení, včetně fáze zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, přichází v úvahu zcela výjimečně, neboť trestní řízení představuje zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude teprve následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že ingerenci do postupu a rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně za nežádoucí (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03, III. ÚS 805/06, I. ÚS 1511/08 dostupná na www.nalus.usoud.cz). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je nutno v těchto souvislostech vykládat přísně restriktivním způsobem. Ingerenci Ústavního soudu do postupu orgánů činných v trestním řízení lze akceptovat pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení trestního řádu, kdy tento postup se zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízením, zejména obecných soudů, v dalších stadiích trestního řízení již nikterak odstranit. K takové situaci, vykazující rysy mimořádnosti a výjimečnosti, však ve věci stěžovatelky nedošlo.
V.
Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud opatřil, nevyplývá, že před výzvou k vydání věci byla u stěžovatelky provedena osobní prohlídka podle §83b tr. řádu. Dle úředního záznamu policejních orgánů, realizujících zatčení stěžovatelky, byla u stěžovatelky - v souladu s §17 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů - provedena toliko kontrola, zda není ozbrojena. Námitka týkající se neexistence předchozího výslechu před osobní prohlídkou je tedy neopodstatněná.
Naproti tomu se Ústavní soud ztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že byla v době, kdy byla vyzvána k vydání věci důležité pro trestní řízení, v postavení osoby podezřelé, neboť, byť byla osobou zatčenou v jiné trestní věci, byla tato výzva realizována v průběhu prověřování trestní věci vedené u MOP Dejvice pro podezření z trestného činu, který měl být spáchán ke škodě J. K. a z jehož spáchání byla podezřelá právě stěžovatelka. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 79/07 dostupné na www.nalus.usoud.cz) byla tudíž v postavení, ve kterém jí při nevyhovění výzvy k vydání věci nebylo možno uložit pořádkovou pokutu. Policejní orgán tudíž pochybil, pokud ve formuláři "Protokol o vydání věci" ponechal i část poučení týkající se možnosti postupu podle §66 odst. 1 tr. řádu. Bylo proto třeba posoudit, zda toto porušení tzv. jednoduchého práva dosahuje ústavněprávní roviny a zakládá porušení základních práv stěžovatelky.
Stěžovatelka namítá, že v důsledku poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty vydala finanční prostředky, což by mohlo být v případě jejího trestního stíhání použito jako důkaz svědčící o její vině. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že k trestnímu stíhání stěžovatelky po vydání peněz, které měla u sebe, nedošlo, nestalo se tak ani v době podání ústavní stížnosti a ani do současné doby. V dané věci jde v podstatě toliko o obavu stěžovatelky z případného trestního stíhání v budoucnu a potencionálního krácení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá pouze preventivní ochrany, z ústavní stížnosti nevyplývá, že by k zásahu do jejích ústavně zaručených práv nebo svobod fakticky již došlo.
Případnou námitku týkající se poučení o možnosti postupu podle §66 odst. 1 tr. řádu by bylo možno uplatnit až ve stádiu hodnocení důkazů v dalších stádiích trestního řízení, a to především v řízení před soudem, neboť výlučně soud je oprávněn posuzovat přípustnost důkazu v soudním řízení. Do tohoto stadia trestní řízení v posuzované věci nedospělo, proti stěžovatelce, jak shora uvedeno, dosud ani nebylo zahájeno trestní stíhání. Ústavnímu soudu proto nepřísluší v této fázi trestního řízení do postupu orgánů činných v trestním řízení zasahovat.
Odkazy stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu jsou nepřípadné, neboť se týkají věcí s jinými skutkovými okolnostmi. Ústavní stížnosti v těchto případech směřovaly proti pravomocným rozhodnutím, kterými byla obviněnému (event. podezřelému) pořádková pokuta uložena a Ústavní soud přezkoumával tato konkrétní rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. V dané věci pořádková pokuta stěžovatelce uložena nebyla.
Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce stěžovatelky, že nebylo vyhověno její žádosti o vrácení vydaných finančních prostředků. V daném stadiu posuzované věci tento postup nepřichází v úvahu, podmínky §80 odst. 1 tr. řádu nejsou splněny, neboť není zřejmé, který subjekt je vlastníkem předmětných prostředků - vlastnické právo uplatňuje jak stěžovatelka, tak J. K., který se k trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu škody. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že při existujících pochybnostech o tom, komu svědčí vlastnické právo k vydané nebo odňaté věci, rozhodnutí podle §80 odst. 1 tr. řádu. je rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 325/98 N 130/12 SbNU 239, IV. ÚS 66/99 N 54/14 SbNU 13, I. ÚS 16/02 N 103/27, SbNU 161).
Stěžovatelka namítá rovněž porušení základního práva garantovaného čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny, tj. právo každého "odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké". Stěžovatelka v dané věci podávala pouze vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. řádu a před započetím tohoto úkonu byla řádně poučena, že "vysvětlení může odepřít, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v §100 odst. 2 tr. řádu" Přes toto poučení se rozhodla vysvětlení podat. Ani k porušení shora konkretizovaného práva stěžovatelky tudíž nedošlo.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že v dané věci neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelkou namítaných, ani zásah do jiných práv či svobod stěžovatelky garantovaných Ústavou a Listinou. Ústavní stížnost stěžovatelky proto jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. listopadu 2008
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu