ECLI:CZ:US:2008:2.US.2027.07.1
sp. zn. II. ÚS 2027/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Janečkem, advokátem advokátní kanceláře Hrudka - Řípa a partneři, 110 00 Praha1, Vodičkova 30, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 89/2006-79 ze dne 25. 4. 2007, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 91/2004-43 ze dne 21. 12. 2005, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 1814/04-140 ze dne 5. 3. 2004, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, a Finančního ředitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 8. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí a současně navrhl zrušit ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v platném znění (dále jen "zák. č. 357/1992 Sb."). Vyjádřil ve svém podání názor, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 357/1992 Sb., uvedl, že tato úprava postrádá přiměřenou proporcionalitu s ochranou vlastnictví, a proto navrhl jeho zrušení.
Stěžovatel uzavřel dne 30. 10. 1996 jako prodávající kupní smlouvu na nemovitost. Od této smlouvy odstoupil, protože mu nebyla zaplacena kupní cena. Dne 9. 12. 1998 požádal podle ustanovení §25 odst. 3 zák. č. 357/1992 Sb., ve znění platném k 14. 8. 1998, o prominutí daně z převodu nemovitostí ve výši 491.133 Kč. Finančním ředitelstvím v Praze byla tato jeho žádost zamítnuta s odůvodněním, že nepodal žádost o prominutí daně do šesti měsíců ode dne vkladu práva do katastru.
Dne 23. 1. 2004 podal stěžovatel novou žádost, v níž vycházel z nového znění ustanovení §25 zák. č. 357/1992 Sb. Tato jeho žádost byla Finančním ředitelstvím v Praze znovu zamítnuta Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u Městského soudu v Praze, který ji zamítl s odůvodněním, že nové znění ustanovení §25 odst. 5 zák. č. 357/1992 Sb., které se stalo účinným 1. 1. 2004, mu nezakládá nárok na prominutí daně, neboť podle jeho názoru sice může o prominutí podle tohoto znění žádat kdykoliv, avšak jen do dvou let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, která však byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Ten ve svém rozhodnutí nejprve vyložil, že s ohledem na přechodná ustanovení k zák. č. 357/1992 Sb. nelze na případ stěžovatele nové znění ustanovení §25 tohoto zákona použít, ale musí se vycházet ze znění, které platilo ke dni nabytí právních účinků vkladu. Podle tehdy platného znění nebyl na prominutí daně z úplatného převodu v případě odstoupení od smlouvy nárok. Nejvyšší správní soud pak uzavřel, že si nastalou situaci zavinil stěžovatel sám nedostatkem své procesní aktivity.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s napadenými rozhodnutími, která považuje za nespravedlivá. Poukazuje na to, že daň se má podle znění zákona vybírat z úplatného převodu, přičemž v jeho případě k žádnému plnění ze strany druhého účastníka kupní smlouvy nedošlo, takže vlastně nemá z čeho daň zaplatit. Za východisko svých ústavněprávních úvah bere nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 91/98, ve kterém Ústavní soud vyjádřil názor, že "postupem obecného soudu byla porušena zásada spravedlivého procesu, když se soud přesvědčivě nevyrovnal se situací, v níž na jedné straně vznikla povinnost vrátit kupní cenu jako bezdůvodné obohacení z absolutně neplatné kupní smlouvy a na druhé straně povinnost dodatečně zaplatit vyměřenou daň z příjmu". Z toho stěžovatel dovozuje, že odvedl-li daň tak, jak mu byla vyměřena ve výši 491.133 Kč z důvodu nerealizovaného prodeje nemovitosti, za nějž nikdy nedostal uhrazenu kupní cenu ani její část, pak nezbytně muselo dojít k nezákonnému zásahu do jeho ústavně chráněného vlastnického práva, protože nedisponuje finančními prostředky, ze kterých by daň mohl uhradit. K otázce zmeškání lhůty k podání žádosti o odstranění tvrdosti uvedl, že tento samotný fakt nemůže být důvodem pro zamítnutí žádosti, neboť bylo podle jeho názoru na místě posoudit jeho podání jako žádost o prominutí daně podle ustanovení §55a zákona o správě daní a poplatků.
Pokud jde o ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 357/1992 Sb., které zní: "Předmětem daně z převodu nemovitostí je rovněž úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a převod vlastnictví k nemovitostem na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva", stěžovatel uvedl, že tato úprava postrádá přiměřenou proporcionalitu s ochranou vlastnictví. Úpravu umožňující zdanění úplatného převodu nemovitostí, ačkoliv došlo k odstoupení od smlouvy, považuje za iracionální, nevhodnou a nepřiměřenou. Proto navrhuje zrušení tohoto ustanovení.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a dále spis Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 91/2004.
Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel podal dvě žádosti o prominutí téže daně. První žádost, která byla podána v roce 1998, nebyla předmětem soudního přezkumu. Žalobou bylo napadeno až odmítnutí druhé žádosti, která byla podána v roce 2004. Základem argumentace stěžovatele byl jeho názor, že na posouzení jeho žádosti dopadá novelizované znění ustanovení §25 zák. č. 357/1992 Sb. Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí a v odůvodnění svého rozhodnuti podrobně vyložil proč. Proto se v plném rozsahu odvolal na důvody uvedené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí.
Městský soud v Praze s ohledem na obsah stížnosti nejprve vysvětlil, proč se zabýval výkladem ustanovení §25 odst. 5 zák. č. 357/1992 Sb. Uvedl, že tak musel učinit, i když toto ustanovení na posuzovaný případ nedopadalo, protože se musel vypořádat s námitkou stěžovatele, že toto ustanovení je přímou novelou ustanovení §23 odst. 3 zák. č. 357/1992 Sb., a pokud by tak neučinil, vystavoval by se námitce, že se s tímto žalobním důvodem nevypořádal. Zdůraznil, že stěžovatel nevyužil právo požádat o prominutí placení daně v zákonem stanovené lhůtě. Jinak opakuje argumentaci odůvodnění svého rozhodnutí. V závěru svého vyjádření reaguje na tu část podání stěžovatele, kde vytýká, že jeho žádost nebyla posouzena podle ustanovení §55a zákona o správě daní a poplatků. K tomu Městský soud v Praze uvedl, že takto nemohla být žádost posouzena, protože úprava obsažená v zákoně č. 357/1992 Sb. je ve vztahu k úpravě v zákoně o správě daní a poplatků úpravou speciální.
Finanční ředitelství v Praze pouze odkázalo na rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího správní soudu, které osvědčily zákonnost jeho rozhodnutí a názor soudů považuje za ústavně konformní.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 91/98, kde ale Ústavní soud řešil zcela jinou situaci, neboť šlo o daň z příjmu. Závěry tohoto nálezu proto nelze bez dalšího přenášet na daň z úplatného převodu, a to především proto, že zákonná úprava daně z převodu v rozhodném období již obsahovala úpravu umožňující odstranění tvrdosti. To, že stěžovatel této možnosti v zákonem stanovené lhůtě nevyužil, jde jednoznačně k jeho tíži, neboť náležitě nedbal o svá práva.
Ústavní soud se přitom v usnesení sp. zn. II. ÚS 77/99 otázkou placením daně z úplatného převodu nemovitosti v případě odstoupení od takové smlouvy za právní úpravy zákona č. 357/92 Sb., před novelou zákonem č. 169/1998 Sb., již zabýval a zaujal názor, že předmětem daně z převodu nemovitostí je úplatný převod vlastnictví k nemovitostem i v takovém případě, kdy posléze dojde k odstoupení od uzavřené kupní smlouvy. Protože zákonodárce si byl nepochybně vědom toho, že vyměření daně v takových případech může být nepřiměřeně tvrdé, zmocnil finanční ředitelství v §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění platném do 14. 8. 1998, aby na žádost poplatníka z důvodu tvrdosti prominulo daň z převodu nemovitostí, pokud k odstoupení od smlouvy došlo ve lhůtě šesti měsíců ode dne vkladu práva do katastru nemovitostí a poplatník v této lhůtě o prominutí daně požádal.
Pokud jde o výklad zákona 357/92 Sb. z hledisek namítaných stěžovatelem, pak Ústavní soud musí připomenout, že mu nepřísluší provádět výklad podústavního práva. To přísluší obecným soudům, které v souzeném případě takový výklad učinily a Ústavní soud jej nehledává rozporným s ústavně zaručenými základními lidskými právy. Stávající úpravu nelze na případ stěžovatele uplatnit proto, že neplatila v době, kdy mu vznikla povinnost předmětnou daň zaplatit. V té době platná úprava mu dávala možnost učinit opatření, aby daň platit nemusel. Této možnosti nevyužil, respektive ji uplatnil po lhůtě stanovené zákonem, a proti zamítavému rozhodnutí se pak již nebránil, ač i tehdy měl možnost proti tomuto rozhodnutí brojit. Nevyužití práva garantovaného daňovým zákonem, které má za následek majetkovou újmu v podobě povinnosti zaplatit daň, nemůže být zásahem do vlastnického práva, neboť jde o platbu daně, která je uložena zákonem, a to je podle čl. 11 odst. 5 Listiny přípustný zásah do základního práva vlastnit majetek.
Soudy obou stupňů i správní orgán se při svém rozhodování řídily zákonem, jehož správnou interpretací a aplikací nedošlo k porušení žádného navrhovatelova základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem, nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Správně dovodily, že nová úprava obsažená v platném znění zák. č. 357/92 Sb. nemá retroaktivní účinky. Senát Ústavního soudu dospěl k jednomyslnému závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný, a proto jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 357/92 Sb., jde o návrh na konkrétní kontrolu ústavnosti uvedeného ustanovení. Takový přezkum by byl možný jen, pokud by v konkrétním, to jest souzeném případu, byla protiústavnost zjištěna. Protože však ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, není zde dán prostor pro zkoumání ústavnosti uvedeného ustanovení, a tedy pro postup podle ustanovení §78 odst.1 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost je tedy překážkou pro projednání tohoto návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu