ECLI:CZ:US:2008:2.US.2043.08.1
sp. zn. II. ÚS 2043/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem Vysoká 92, 269 01 Rakovník, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 21 Co 242/2008-113, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. ledna 2008, č. j. 9 C 190/2007-76, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a R. M. a Z. M., obou zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Národní 25, 110 00 Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem pro uznání ze dne 24. ledna 2008, č. j. 9 C 190/2007-76, rozhodl tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobcům (vedlejším účastníkům řízení) částku 231.156 Kč spolu s úrokem z prodlení, smluvní pokutu ve výši 27.349 Kč spolu s úrokem z prodlení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně postupoval podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a žalovanému usnesením uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení vyjádřil k žalobě. Žalovaný poslední den lhůty doručil soudu vyjádření v němž stálo, že "se žalobou v žádném případě nesouhlasí, neboť je podána účelově". Žalovaný však soudu i přes poskytnuté poučení obsažené v unesení nevylíčil rozhodující skutečnosti o věci samé. Soud prvního stupně zdůraznil, že smyslem výzvy podle §114b o. s. ř. není pouze zjištění souhlasu nebo nesouhlasu se žalobou, ale právě v případě nesouhlasu se žalobou zjištění rozhodných skutečností a navržených důkazů. Žalovaný se však k výzvě soudu kvalifikovaně nevyjádřil, a proto soud prvního stupně měl za to, že nárok, který je proti němu uplatňován, uznává (§153a odst. 3 o. s. ř.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2008, č. j. 21 Co 242/2008-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobněji rozebral institut výzvy podle §114b o. s. ř. a rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že pokud žalovaný uplatněný nárok zcela neuzná, musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti žalovanému nároku, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Podotkl, že svoji obranu proti žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce, postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li prokázány, mohou vést k tomu, že bude mít ve sporu alespoň částečný úspěch. Vyjádření zaslané žalovaným postrádalo jakékoliv, byť v minimálním rozsahu uvedené skutkové okolnosti, na nichž staví svoji obranu a neobsahovalo tedy soudem požadované vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. Pokud v něm bylo uvedeno toliko, že se žalobou nesouhlasí proto, že je podána účelově (sdělení o úmyslu udělit plnou moc k zastupování JUDr. Černému má pouze informační charakter), nejde o vyjádření dostatečné nikoliv proto, že se jedná o vyjádření strohé, ale proto, že z něho nelze zjistit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování. Vyjádření žalovaného požadavkům na vyjádření neodpovídalo, a proto byl závěr soudu prvního stupně o tom, že nastala fikce uznání marným uplynutím lhůty pro vyjádření, správný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených práv, zejména pak práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny), porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), jakož i práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky, které spatřuje v okolnostech a podmínkách pro vydání rozsudku pro uznání. Porušení procesních pravidel shledává stěžovatel v příliš formalistickém postupu a restriktivním výkladu, který provedly obecné soudy, čímž zejména nerespektovaly princip rovnosti zbraní. Stěžovatel soudu zcela jasně sdělil, že nárok považuje za neoprávněný a vyjádřil s ním nesouhlas; přesto takové tvrzení soudy zhodnotily jako uznání nároku. Je možné dojít k závěru, že svůj nesouhlas neprezentoval dostatečně důrazně, nicméně z obsahu jeho vyjádření je zjevný pro každého a takový nesouhlas nelze v žádném případě považovat za souhlas či uznání nároku. Jestliže se soudu nejevilo vyjádření navrhovatele dostatečné pro přípravu jednání, nebyla vyloučena možnost postupu například podle §114c o. s. ř. Při takovém vhodném, rozumném a očekávatelném postupu by již stěžovatel měl svého zvoleného právního zástupce a mohl proběhnout fair proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal i na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 544/05, podle něhož soudy nemohou provést takový výklad vyjádření účastníka řízení, který z něho jednoznačně nevyplývá. Pokud o obsahu vyjádření existují pochybnosti, je úkolem soudu, aby je odstranil, ať doplňujícím dotazem nebo jiným vhodným opatřením.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení odkázal na své stanovisko obsažené v odůvodnění svého rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele.
Okresní soud v Rakovníku ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval důvody, které jej vedly k vydání rozsudku pro uznání. Poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/2006, v němž je uvedeno, že byla-li účastníku řízení stanovena lhůta k provedení procesního úkonu a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním určité, zřetelně formulované následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces takový postup soudu, který s těmito následky spojuje procesní opatření, které zákon předjímá.
Vedlejší účastníci řízení nesouhlasí s argumentací stěžovatele, která je obsažena v ústavní stížnosti. Poukazují na to, že stěžovatel měl lhůtu 30 dnů na vyjádření a uvedení rozhodných skutečností, což je lhůta dostatečně dlouhá k tomu, aby kontaktoval svého právního zástupce, popř. jím pověřeného zástupce, tak, aby dokázal kvalifikovaným způsobem reagovat. Stěžovatel mohl rovněž požádat soud o prodlužení lhůty k vyjádření. Pokud stěžovatel uvedl, že nesouhlasí se žalobou, nic mu nebránilo v tom, aby uvedl, že nesouhlasí s důvody, ze kterých je žaloba podávána a blíže se k ní vyjádřil a navrhl důkazy na podporu svých tvrzení.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Rakovníku příslušný spis, z něhož si ověřil rozhodné skutečnosti pro danou věc.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá odepření práva na spravedlivý proces, jakož i porušení principu rovnosti zbraní a práva na soudní ochranu, kterého se měly dopustit obecné soudy tím, že rozhodly rozsudkem pro uznání, přestože stěžovatel ve vyjádření k žalobě s nárokem žalobců výslovně nesouhlasil. Stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 544/05.
Podstatou ústavní stížnosti je tedy nesouhlas stěžovatele s interpretací a aplikací ustanovení §114b odst. l o. s. ř. obecnými soudy v jeho právní věci. Z citovaného ustanovení vyplývá povinnost žalovaného, pokud je mu usnesením soudu uložena písemně se ve věci vyjádřit, a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, vylíčit ve vyjádření rozhodující skutečnosti na nichž staví svoji obranu.
V projednávané věci však vyjádření stěžovatele neobsahovalo vůbec žádné skutkové tvrzení, které by se jakkoliv dotýkalo žalobou uplatněného nároku. Obsahem vyjádření bylo pouze to, že stěžovatel se žalobou nesouhlasí, protože byla podána účelově. V tomto směru lze přisvědčit obecným soudům, že účelem výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. není pouhé zjištění souhlasu nebo nesouhlasu žalovaného se žalobou, ale v případě nesouhlasu se žalobou zjištění rozhodných skutečností a navržených důkazů. To však vyjádření stěžovatele v žádném případě neobsahovalo. V postupu obecných soudů, které ostatně své závěry v odůvodnění rozhodnutí velmi precizně a podrobně formulovaly, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, soudní ochranu nebo porušení principu rovnosti zbraní. Obecné soudy postupovaly v souladu s procesními pravidly. Pokud tato pravidla spojují se zmeškáním lhůty určitou sankci, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces takový postup soudu, který s těmito následky spojuje procesní opatření, které zákon předjímá. Argumentace stěžovatele, že se ve stanovené lhůtě k žalobě vyjádřil, nemůže v kontextu výše uvedeného obstát. Ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje tzv. kvalifikované vyjádření, tzn. nepostačuje pouhé prosté sdělení, že žalovaný se žalobou nesouhlasí, ale právě v případě nesouhlasu s uplatněným nárokem musí vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu. Nesplní-li žalovaný tuto svoji povinnost alespoň v minimálním rozsahu skutkových tvrzení, nastává zákonná fikce, s níž jsou spojeny následky rozsudku pro uznání. Pouhé oznámení soudu, že žalovaný se žalobou nesouhlasí, protože byla podána účelově, nesplňuje ani elementární náležitosti vyžadované pro kvalifikované vyjádření tak, jak uznal Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 544/05. Pokud by Ústavní soud připustil jiný výklad §114b odst. 1 o. s. ř., ztratila by tím úprava rozsudku pro uznání svůj účel.
Žalovaný má kromě uvedené povinnosti podat kvalifikované vyjádření i možnost sdělit soudu ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. , jaký vážný důvod mu brání v podání kvalifikovaného vyjádření. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl žádný důvod (skutečnost, že zvolený právní zástupce žalovaného měl v části doby stanovené pro podání vyjádření čerpat dovolenou, nelze považovat za vážný důvod podle §114b odst. 5 o. s. ř.), byl postup obecných soudů, které vydaly rozsudek pro uznání, v souladu s procesními pravidly a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Jeho účelem je urychlit řízení, což je cíl, který je v souladu s Listinou. Právem každého je totiž právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Procesní prostředky, které slouží k dosažení tohoto cíle, jsou proto legitimní a jejich oprávněné použití je součástí pravidel spravedlivého procesu.
Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 544/05, uváděný stěžovatelem, vychází z jiných okolností a nelze jej proto na projednávanou věc použít. Žalovaná totiž (na rozdíl od stěžovatele) na svoji obranu proti žalobě uvedla ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. byť stručná, ale alespoň minimální tvrzení (skutečnost, že žalobkyně žádným způsobem nedoložila, že dny doručení faktur byly stěžovatelkou odsouhlaseny).
Ústavní soud nad rámec uvedeného podotýká, že stěžovateli byla žaloba doručena již dne 12. března 2007, a poté opakovaně ještě dne 18. dubna 2007. Stěžovatel měl tedy od doručení žaloby po uplynutí lhůty k vyjádření stanovené usnesením ze dne 7. prosince 2007 (lhůta uplynula 14. ledna 2008) dostatečně dlouhou dobu (téměř tři čtvrtě roku) k tomu, aby si ujasnil, jak v dané věci postupovat. Skutečnost, že vlastní vyjádření k žalobě ponechal na poslední den lhůty stanovené v usnesení, svědčí o poněkud laxním přístupu stěžovatele k dané věci. V této souvislosti lze poukázat na právní zásadu vigilantibus iura (bdělým náležejí práva).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu