ECLI:CZ:US:2008:2.US.2061.07.1
sp. zn. II. ÚS 2061/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. N. M., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 5, Vrázova 7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2007 sp. zn. 43 Nt 4014/2007, a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2007 sp. zn. 2 Zt 92/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 6. 8. 2007 a doplněnou podáními ze dne 15. 8. 2007 a 24. 10. 2007, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž bylo rozhodováno o její žádosti na zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu č. 2227958001/2400 ve výši 40.000,- USD v trestní věci obviněných M. V., K. P. T. a P. F. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího základního práva na nerušené užívání vlastnického práva a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá s poukazem na neúměrnou délku trvání zásahu o přednostní projednání věci.
Stěžovatelka připomíná, že součástí práva na spravedlivý proces je délka řízení. V této souvislosti pokazuje na to, že jí byly finanční prostředky zajištěny 15. listopadu 2005. O tomto opatření byla vyrozuměna až po více než roce po zajištění. Od té doby podala 5 žádostí o uvolnění finančních prostředků, ale všechny byly zamítnuty. Dle jejího názoru policie nebyla a do současnosti není schopna sdělit, na základě jakých skutečností došla k tomu, že finanční prostředky naplňují definici tohoto zajišťovacího institutu, když stěžovatelka ani jiné subjekty, které mají v tomto řízení prostředky zajištěny, nejsou trestně stíhány. Vyslovuje názor, že pro trvání zajištění po delší dobu by musely následovat kroky ze strany policie vůči vlastníkům finančních prostředků, neboť smyslem tohoto opatření je zajistit finanční prostředky pachatelů trestné činnosti a ne kohokoliv. Uvedeným postupem je tedy porušován základní princip podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka vyslovuje výhrady i proti přezkoumatelnosti napadených usnesení. Má za to, že pokud je jediným důvodem zajištění jejích finančních prostředků práce policie (její šetření), takové rozhodnutí nemá náležitosti ústavně konformního odůvodnění. Právní zástupce stěžovatelky, který zastupuje další tři subjekty, které mají v této kauze rovněž zajištěné finanční prostředky, se přitom již od července 2006 marně pokouší nahlédnout do spisu, takže stěžovatelka do dnešního dne neví, proč bylo její právo na nerušené užívání finančních prostředků omezeno. Má za to, že důvodem tohoto omezení nemůže být činnost třetích subjektů, tedy obviněných nebo práce policie, ale pouze protiprávní jednání stěžovatelky. Výhrady má i proti samotnému usnesení o zajištění peněžních prostředků, neboť pro jeho vydání chybí předchozí souhlas státního zástupce, který byl dán až dodatečně. Stěžovatelka vznáší námitky i proti způsobu, jakým bylo o její žádosti rozhodováno. Odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 247/05, z něhož dovozuje, že neveřejné projednání věci je v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 43 Nt 4014/2007, a z listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Policejní komisař Policie České republiky, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru výnosů a praní peněz, vydal dne 18. 11. 2005 pod sp. zn. ČTS: FIPO-90/VP-2005 v rámci vedeného trestního řízení proti M. V., podezřelému ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z. usnesení, jímž podle §79a odst. 1 tr. ř. zajistil peněžní prostředky na účtu č. 2227958001/2400, znějící na jméno P. N. M. (dále jen "stěžovatelka"), ve výši zůstatku 40.098,79 USD a 100,- EUR, s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto peněžní prostředky pocházejí z trestné činnosti podezřelého. Policejní komisař v průběhu prověřování vydal dne 15. 11. 2006 usnesení, jímž zajištěné finanční prostředky na účtu omezil na částku 40.000,- USD.
Stěžovatelka v průběhu prověřování podezření ze spáchání trestného činu a po zahájení trestního stíhání M. V., K. P. T. a P. F., mj. pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle §252a odst. 1, 2 písm. b) tr. z., ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. z. opakovaně žádala o zrušení zajištění peněžních prostředků; jejím žádostem nebylo vyhověno. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění ze dne 6. 6. 2007. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, v níž namítala, že doposud nebylo prokázáno, že by zajištěné prostředky mohly být považovány za nelegální výnosy. Obvodní soud pro Prahu 1 druhým napadeným usnesením rozhodl tak, že stížnost jako nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se se závěry státního zástupce, že je důvodná obava, že uvedené prostředky byly získány trestným činem. Vyšel přitom z obsahu spisového materiálu, z něhož je zřejmé, že všichni obvinění jsou stíháni pro trestnou činnost majetkového charakteru, v současné době probíhá šetření v rámci přípravného řízení u příslušných správců daní a je předpoklad, že v nejbližší době bude rozhodnuto o zabrání věci nebo o uvolnění finančních prostředků.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 poukázalo na to, že stěžovatelka nesprávně interpretuje §79a odst. 1 tr. ř., pokud dovozuje, že peněžní prostředky lze zajistit pouze pachateli. Délku trestního řízení odůvodňuje relativní právní a důkazní složitostí věci. K tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na nerušené užívání vlastnického práva v souvislosti s neudělením souhlasu státního zástupce ve lhůtě stanovené trestním řádem uvedla, že souhlas byl, byť dodatečně dán, nadto bylo zajištění předmětných peněžních prostředků ukončeno, a tím byla tato formální procesní vada zhojena. Obvodní soud pro Prahu 1 plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
V reakci na své vyjádření Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 dodatečně Ústavnímu soudu zaslalo usnesení, jímž policejní orgán Policie České republiky, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, dne 25. 10. 2007 pod sp. zn. ČTS:OKFK-10/15-C-2007 podle ustanovení §79a odst. 3 tr. ř. zajištění peněžních prostředků na předmětném účtu stěžovatelky zrušil s tím, že toto zajištění pro účely trestního řízení již není třeba. S tímto rozhodnutím policejního orgánu vyslovilo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 souhlas.
Po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Napadené usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 je rozhodnutím vydaným dle ustanovení §79a odst. 4 tr. ř., podle kterého může majitel účtu, jehož peněžní prostředky byly zajištěny, kdykoli (resp. ve stanovené periodě 14 dnů) žádat o zrušení nebo omezení zajištění. Smyslem a účelem institutu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je omezení dispozičního práva majitele účtu k těmto prostředkům z důvodů taxativním způsobem uvedených v ustanovení §79a odst. 1 tr. ř., tj. že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. K závěrům v tomto smyslu přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který ovšem musí být zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn; současně nejde o závěr konečný a může být dalším šetřením vyvrácen. Je tedy plně na orgánech činných v trestním řízení, aby podle stavu a průběhu trestního řízení rozpoznaly, kdy již zajištění peněžních prostředků není třeba a zajištění buď zrušily nebo omezily (§79a odst. 3 tr. ř.), jak se také nakonec v projednávaném případě stalo.
Stěžovatelka se mýlí, pokud z ustanovení §79a odst. 1 tr. ř. vyvozuje, že tento zajišťovací institut lze použít toliko ve vztahu k pachateli trestné činnosti. Zákon nevyžaduje, aby šlo jen o peněžní prostředky na účtu obviněného. Je tomu tak proto, že zvláště při objasňování rozsáhlé a závažné hospodářské trestné činnosti, o jakou v projednávaném případě jde, nelze zejména na počátku přípravného řízení určit přesně podezřelé, přičemž nelze také vyloučit, že peněžní prostředky pocházející z takové trestné činnosti budou umísťovány na účty osob, které se bezprostředně na této trestné činností nepodílejí. I jim lze za splnění dalších zákonných podmínek finanční prostředky na jejich účtu zajistit. Takové osoby mají v trestním řízení postavení zúčastněné osoby ve smyslu §42 tr. ř, což je případ stěžovatelky.
Nelze se ani ztotožnit s názorem stěžovatelky, že o zajištění peněžních prostředků mělo být v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 247/05 rozhodováno veřejně. Uvedený nález nelze analogicky použít na procesní postavení stěžovatelky coby zúčastněné osoby, neboť v něm bylo řešeno postavení obviněného ve vazebním řízení a jeho právo na slyšení při rozhodování o dalším trvání vazby. Povinnost veřejného projednání žádosti zúčasněné osoby na zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu u banky trestní řád nestanoví a takovou povinnost neuložil žádným svým nálezem ani Ústavní soud.
Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí kladena z pohledu ústavního. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejího vlastnického práva (srov. usnesení I. ÚS 554/03 z 28. 7. 2004, II. ÚS 459/03 z 23. 2. 2005). Rozhodování Ústavního soudu tak koresponduje s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku nepovažuje za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona (srov. věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, §62).
K otázce přiměřenosti se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07, v němž poukázal i na časovou dimenzi zajišťovacího institutu, a v jím posuzované věci (kdy omezení vlastnického práva zúčastněné osoby k peněžním prostředkům na bankovních účtech již trvalo více než 6 let a z dosavadního průběhu přípravného řízení nebylo ani zřejmé, kdy skončí) shledal, že již byla překročena přiměřená délka trvání trestního řízení, a zásah do základního práva zúčastněné osoby na majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny tudíž postrádá ústavněprávní opodstatnění. O takový případ ovšem v projednávané věci, kdy bylo navíc předmětné zajištění již ukončeno, nejde.
Byť Ústavní soud nemohl zcela odhlédnout od rozhodnutí o zajištění finančních prostředků, neboť napadená usnesení v něm mají svůj základ, námitkami směřujícími proti tomuto prvotnímu rozhodnutí se nezabýval, neboť stěžovatelka proti němu ústavní stížnost, splňující podmínky ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, nepodala. Pokud jde o samotná napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zamítnutí žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků, není třeba je poměřovat jinými kritériemi než těmi, která již ve své dosavadní praxi Ústavní soud formuloval a je na ně odkázáno v předchozích odstavcích. Při jejich použití dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány činné v trestním řízení (příslušné k rozhodování o žádosti) vyložily a aplikovaly dotčená ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem. Odůvodnění usnesení policejního orgánu obsahuje (byť stručný) výčet okolností, které jej vedly k jeho vydání. Rovněž stížnostnímu soudu nelze vytknout, že by svým usnesením porušil meze ústavnosti. Nadto během řízení před Ústavním soudem došlo ze strany policejního orgánu za souhlasu příslušného státního zastupitelství ke zrušení zajištění předmětných finančních prostředků, čímž požadavek případné kasace napadených rozhodnutí ztratil opodstatnění.
Vzhledem k tomu, že činností orgánů činných v trestním řízení nebyla stěžovatelce způsobena újma na jejích ústavně garantovaných lidských právech a svobodách, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu