ECLI:CZ:US:2005:4.US.247.05
sp. zn. IV. ÚS 247/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 10. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 247/05 ve věci ústavní stížnosti S. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. 44 To 114/2005 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 1. 2005 č. j. 1 Kzv 322/2004-102, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
I. Výrok III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. 44 To 114/2005 se zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených usnesení orgánů činných v trestním řízení s odůvodněním, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - stěžovatel má zřejmě na mysli čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Konkrétně mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces a k uplatnění státní moci mimo meze, které trestní zákon a trestní řád orgánům činným v trestním řízení dovolují.
Z podané ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2005 č. j. 1 Kzv 322/2004-102 rozhodl, že stěžovatel a spoluobvinění G. B. a C. T. se i nadále ponechávají ve vazbě, když trvají důvody vazby útěkové a předstižné podle ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu, přičemž pominul důvod koluzní vazby dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel i spoluobviněný G. B. stížnost k Městskému soudu v Praze (dále též jen "městský soud"). Oba obvinění byli k žádosti Městského soudu v Praze vyslechnuti Okresním soudem v Českých Budějovicích ohledně jejich stížnosti a dotázáni, zda na ní trvají, což do protokolu potvrdili. Městský soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. 44 To 114/2005 stížnosti obou obviněných zamítl (výrok III.) a dále nepřijal písemný slib G. B. (výrok I.) ani nenahradil účel jeho vazby dohledem probačního úředníka (výrok II.).
Stěžovatel upozorňuje, že pro jeho věc je signifikantní velice pomalý postup orgánů činných v trestním řízení, kdy Městský soud v Praze potřeboval více jak dva měsíce k rozhodnutí o stížnosti a téměř tři týdny pro vyhotovení usnesení. Liknavost stěžovatel taktéž spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení dosud nepřistoupily k prověřování jeho obhajoby, čímž je porušováno jeho základní právo na spravedlivý proces. Městský soud v Praze se uchyluje k argumentaci, která odporuje obsahu spisu. Z telefonních odposlechů musely orgány činné v trestním řízení vědět, že A. je s G. B. ve spojení, dále stěžovatel celní orgány upozorňoval, že zásilku převzal od A., ty však A. nechaly uprchnout do SRN. Vrcholem ignorace faktů je skutečnost, že A. stěžovatelovu výpověď popřel, což svědčí o tom, že městský soud buď neměl spis k dispozici, anebo ho nečetl. Rovněž neexistuje jediný důkaz, který by alespoň naznačoval jakékoli spojení stěžovatele s rozsáhlou mezinárodní sítí obchodníků s drogami. Stížnostní soud prodlužuje řízení, když k rozhodnutí potřebuje téměř tři měsíce, přičemž tak zavádí praxi, která vlastně znamená libovůli orgánů činných v trestním řízení. Není možné tolerovat takové prodlevy při prověřování obhajoby, neboť to znamená výklad práva odlišný od zákonodárcova pojetí zákonnosti a spravedlnosti. Postupuje-li takto soudce, neaplikuje právo, ale prostřednictvím svěřené pravomoci prosazuje své vlastní představy o spravedlnosti, čímž svévolně zasahuje do kompetencí moci zákonodárné a narušuje princip právní jistoty. Pokud Ústavní soud od ústního jednání neočekává další objasnění věci, stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že soud dospěl k závěrům vyjádřeným v napadeném usnesení na podkladě spisového materiálu, včetně vyšetřovacího spisu; na těchto svých závěrech trvá a odkazuje na odůvodnění tohoto usnesení. Soud při rozhodování vycházel ze zákonných požadavků kladených na rozhodování o vazbě, kdy není třeba jistoty bez důvodných pochybností, že obviněný stíhaný skutek spáchal, nýbrž dle dovětku ustanovení §67 trestního řádu postačí, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. Takové skutečnosti zjištěny byly, protože stěžovatel od obviněného G. B. převzal tašku obsahující 40 balíčků heroinu o celkové váze 10.000 g, kterou převážel v jím řízeném vozidle. Námitky stěžovatele nerozptýlily důvodné podezření, že se stěžovatel ve formě spolupachatelství dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákona. K prověřování obhajoby dochází průběžně podle plánu vyšetřování. Městský soud měl dostatek podkladů pro své rozhodnutí, a pokud neakceptoval názor stěžovatele, neznamená to, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K námitce týkající se doby stížnostního řízení městský soud poznamenává, že delší doba řízení byla zapříčiněna tím, že soud s ohledem na zásadu hospodárnosti zajistil osobní slyšení obou obviněných prostřednictvím dožádaného Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť oba obvinění pobývali v místní vazební věznici; výslechy byly u dožádaného soudu provedeny dne 17. 3. 2005 a poté, co byly spisy vráceny Městskému soudu v Praze, rozhodl tento v prvním možném termínu v neveřejném zasedání o stížnostech obviněných. Jestliže si tedy stížnostní řízení o vazbě stěžovatele vyžádalo delší dobu, pak to bylo způsobeno výše uvedenými okolnostmi, kdy městský soud právo na osobní slyšení obviněných řešil tímto způsobem, aby nebylo třeba obviněné stíhané pro zvlášť závažnou úmyslnou trestnou činnost přemísťovat do jiné věznice. Městský soud souhlasí s tím, aby v předmětné věci bylo upuštěno od ústního jednání, a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze je názoru, že obě napadená usnesení byla vydána v souladu se zákonem a mají oporu ve skutkových zjištěních, která jsou zadokumentována ve vyšetřovacím spise. Stěžovatel hodnotí shromážděné důkazy odlišně než orgány činné v trestním řízení a je nutné, aby konečné hodnocení důkazů provedl příslušný soud. Státní zástupce souhlasí s případným upuštěním od ústního jednání.
Po zvážení výše zjištěných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti návrhem podaným někým zjevně neoprávněným, zčásti je nepřípustná a zčásti je důvodná.
Ústavní soud dne 22. 3. 2005 přijal nález Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.), jímž ke dni vyhlášení nálezu zrušil ustanovení §242 odst. 2 trestního řádu, podle kterého jsou jiné osoby (tj. osoby odlišné od členů senátu a zapisovatele) z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. Rozhodujícím podnětem pro toto rozhodnutí byla především hojná judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") nekompromisně artikulující nutnost slyšení obviněného při rozhodování o stížnosti napadající rozhodnutí o ponechání ve vazbě. Čl. 5 odst. 4 Úmluvy zajišťuje každému, kdo byl zatčen nebo zadržen, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud provedl kontrolu dodržování procesních a hmotněprávních podmínek nezbytných pro zákonnost zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Ačkoli řízení uvedené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy nemusí být vždy doprovázeno zárukami podobnými těm, jež předepisuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy pro občanskoprávní a trestní řízení, je nutné, aby mělo soudní charakter a nabízelo záruky adekvátní druhu příslušného zbavení svobody. Jedná-li se o osobu, jejíž zbavení svobody spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, je nezbytné konání slyšení (srov. rozsudek č. 24760/94 Assenov a ostatní proti Bulharsku, publikován na www.echr.coe.int). Konstantní judikatura Soudu uvedené podmínky vztahuje nejen na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, ale i na řízení, v němž je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody.
Vyšev z citované judikatury Ústavní soud nosnou myšlenku rozšířil o argument, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek v kontradiktorním schématu řízení nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. Nelze činit zjištění soudem bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 129). Protože neveřejné zasedání, v němž senát rozhoduje o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, nenaplňuje garance plynoucí z čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Nezbytnost přítomnosti osoby vzaté do vazby je posílena tím, že v řízení je rozhodováno o osobní svobodě jednotlivce, jedné ze základních svobod, a také skutečností, že policejní a jiné orgány podílející se na objasňování trestné činnosti disponují rozsáhlejšími a účinnějšími vyšetřovacími metodami, k nimž a k výsledkům z nich dosaženým musí mít obviněný právo se vyjádřit. Samotný výslech obviněného konaný mimo soudní jednání či pouhé slyšení k jím podané stížnosti nebo některému z vyjádření procesních stran, důkazu apod. nemůže v žádném případě dostát výše zmiňovaným podmínkám, jelikož obviněný není přítomen celému jednání a není mu dovoleno reagovat na aktuální průběh jednání a na skutečnosti z něj vzešlé. Právo být slyšen, jakožto jeden z prvků kontradiktorního řízení, je právem obviněného být slyšen jako procesní strana, jemuž v hlavním líčení odpovídá zejména právo vyjádřit se každému jednotlivému důkazu podle ustanovení §214 trestního řádu, právo na závěrečnou řeč podle ustanovení §216 odst. 2 trestního řádu a právo na poslední slovo podle §217 trestního řádu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04). Důkaz výslechem obviněného slouží především k získání konkrétních údajů vztahujících se k trestné činnosti, nikoli k vyjádření názoru obviněného na probíhající trestní řízení, kterýžto názor často - jak již bylo výše uvedeno - obviněný s ohledem na svou nepřítomnost u jednání nemůže sdělit.
Městský soud v Praze výše vyloženému požadavku vyšel vstříc, když zjišťoval postoj obviněných ke stížnosti, přesto zůstal v půli cesty, neboť provedl toliko výslech, a to pouze prostřednictvím dožádaného soudu, a neumožnil tak obviněným vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, které byly předmětem neveřejného zasedání. Zásada hospodárnosti řízení je jedním z uznaných principů trestního řízení, nelze však mít za to, že by se jednalo o vůdčí princip, který by pravidelně převažoval nad zásadou ústnosti a bezprostřednosti, zvláště pak v případě rozhodování o zbavení osobní svobody. Konání výslechu prostřednictvím dožádaného soudu nebylo namístě; transport obviněných k Městskému soudu v Praze by neovlivnil délku řízení tak výrazně, aby zásada hospodárnosti řízení zaujala rozhodující roli v probíhajícím řízení.
Ústavnímu soudu je známo, že v době vydání napadeného usnesení Městského soudu v Praze nebyl nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 publikován ve Sbírce zákonů a povědomost o něm byla omezená. Nicméně ani tento fakt nemohl obecné soudy zprostit povinnosti aplikovat příslušná ustanovení trestního řádu tak, aby ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele nedošly újmy. Soudce obecného soudu je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán nejen zákonem (trestním řádem), ale i přímo aplikovatelnou mezinárodní smlouvou, již zde představuje Úmluva; v případě kolize těchto pramenů práva musí soudce uplatnit pravidlo aplikační přednosti mezinárodní smlouvy zakotvené v čl. 10 Ústavy a do doby přijetí nové právní úpravy dotvořit zákon tak, aby konvenoval mezinárodním závazkům České republiky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze svým postupem porušil čl. 5 odst. 4 Úmluvy, když při rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze nerespektoval stěžovatelovo právo být jím slyšen v rozsahu, v jakém žádá Úmluva. Veden zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, Ústavní soud dle ustanovení §82 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, zrušil toliko výrok III. usnesení Městského soudu v Praze, které vzešlo z ústavně nekonformního řízení. Kasací tohoto rozhodnutí je dán prostor pro ochranu stěžovatelových práv a svobod v rámci obecného soudnictví a v takovém případě pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 257/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 10). Z tohoto důvodu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části navrhující zrušení usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení výroku I. a II. usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, protože v tomto případě stěžovatel nebyl osobou, jejíž práva a svobody měly být uvedenými výroky dotčeny (§72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přestože spoluobviněný G. B. nepodal ústavní stížnost, důvod zrušení výroku III. napadeného usnesení Městského soudu v Praze prospívá i jemu, a tak stížnostní soud znovu rozhodne o stížnosti nejen stěžovatele, ale i G. B. (srov. nález sp. zn. III. ÚS 188/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 156).
To, zda obecný soud po slyšení stěžovatele a spoluobviněného G. B. stížnostem podaným do rozhodnutí státního zástupce vyhoví či nikoli, je zcela na jeho uvážení; při zjištění porušení základních práv stěžovatele spočívajícího primárně v procesním pochybení soudu nehodlá Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu o existenci toho či onoho vazebního důvodu jakkoli determinovat.