ECLI:CZ:US:2008:2.US.2160.08.1
sp. zn. II. ÚS 2160/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného Dott. ssa et JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou se sídlem Zborovská 19, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008 č. j. 25 Cdo 2059/2008-177, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006 č. j. 39 Co 171/2006-127, 39 Co 172/2006-127, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 6. 2005 č. j. 11 C 127/2005-88 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 8. 2005, č. j. 11 C 127/2005-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že mu postupem soudů bylo odepřeno právo na řádné projednání věci před soudem a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod.
Stěžovatel soudům prvního a druhého stupně vytýká, že jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť dle něj nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Poukazuje na to, že se ve stanovené lhůtě k žalobě vyjádřil tak, že žalobu odmítá v plném rozsahu a znění s tím, že rozhodující skutečnosti na svoji obranu soustředí ve spolupráci se svým zástupcem. Právního zástupce si byl schopen zajistit až tři dny po uplynutí stanovené 30denní lhůty. Přesto má za to, že se k žalobě vyjádřil dostatečně. Pokud měl soud prvního stupně opačný názor, měl jej vyzvat k doplnění vyjádření a poučit jej o jeho právech a povinnostech. Má za to, že soudy provedly nepřípustně rozšiřující výklad ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Vydání rozsudku pro uznání proto označuje za absurdní. Výhrady má i proti označení procesních stran, proti znění výroku a proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Podle jeho názoru nebyly splněny ani zákonné podmínky pro vydání opravného usnesení a v tomto směru se odvolací soud s jeho argumentací nevypořádal.
Dle stěžovatele mu spravedlnost odepřel i Nejvyšší soud, který se odmítl zabývat jeho dovoláním, přestože v něm zcela jasně uvedl, že "dovolání podává z důvodů opakovaně uváděných v průběhu řízení" (v doplnění dovolání pak uvedl výlučně pouze to, co již uváděl před soudy nižších stupňů). V kontextu s doplněním dovolání tedy Nejvyšší soud nemohl mít naprosto žádných pochyb o tom, z jakých důvodů dovolání podal. Měl-li o tom Nejvyšší soud přesto nějaké pochybnosti, měl stěžovatele vyzvat k upřesnění. Postup Nejvyššího soudu označuje stěžovatel za příliš formalistický.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 127/2005, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 5 uložil napadeným rozsudkem pro uznání, ve spojení s napadeným opravným usnesením, stěžovateli povinnost zaplatit žalobcům G. U. a F. U. 86.316,-SK a žalobci I. S. 1.859.627,-SK. Dalšími výroky rozhodl o soudním poplatku, náhradě nákladů řízení a o odměně a náhradě výdajů ustanoveného zástupce.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, v poplatkovém výroku jej změnil a nákladové výroky zrušil a vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že povaha věci pro svou složitost vyžadovala vyjádření stěžovatele coby žalovaného, přičemž se nejedná o věc, v níž by nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání. Postup soudu, který stěžovatele vyzval, aby se k žalobě ve lhůtě do 30 dnů vyjádřil a poučil jej o procesních následcích nepodání vyjádření, označil za správný, stejně jako jeho následný postup vedoucí k vydání rozsudku pro uznání, který koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatel podal dne 23. 4. 2007 prostřednictvím své zástupkyně dovolání. Uvedl v něm, že "dovolání podává proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, č. j. 39 Co 171/2006-127, 39 Co 172/2006-127, neboť je přesvědčen, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzením věci, a to z důvodů opakovaně žalovaným uváděných v průběhu předmětného soudního řízení". Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i jím potvrzené usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podrobné odůvodnění dovolání slíbil zaslat do 14 dnů. Podáním ze dne 30. 4. 2007, daným k poštovní přepravě dne 28. 11. 2007, které bylo soudu doručeno dne 30. 11. 2007, stěžovatel dovolání doplnil.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle ustanovení §43 odst. 2 věty první a §243c o. s. ř. odmítl. Konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli doručen dne 3. 3. 2007. Od tohoto dne mu počala běžet lhůta k podání dovolání, která skončila dne 3. 5. 2007. V této lhůtě stěžovatel podal pouze blanketní dovolání, které neobsahovalo konkrétní vymezení dovolacího důvodu, od nějž se odvíjí i posouzení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Doplnění blanketního dovolání bylo podáno až několik měsíců po uplynutí dovolací lhůty, a nelze je proto považovat za řádné a včasné doplnění. Původně odstranitelné vady se tak v důsledku marného uplynutí propadné lhůty určené v §241b odst. 3 o. s. ř. staly ze zákona vadami neodstranitelnými.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení ústavních práv jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, nález č. 90, str. 371).
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu se námitky stěžovatele týkají především aplikace a interpretace procesních ustanovení občanského soudního řádu. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud hodnotil, zda dovolací soud v řízení svévolně neaplikoval normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu, dovoláním napadený rozsudek soudu II. stupně, obsahující řádné poučení o dovolání, byl právní zástupkyni stěžovatele doručen dne 3. 3. 2007. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání určená ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř. tak uplynula dne 3. 5. 2007. Stěžovatel podal ve stanovené lhůtě pouze blanketní dovolání s tím, že je následně odůvodní. Doplnil je však až několik měsíců po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Pokud tedy dovolací soud napadeným usnesením dovolání odmítl s tím, že doplnění dovolání nelze považovat za řádné a včasné doplnění blanketního dovolání a původně odstranitelné vady tohoto dovolání se tak v důsledku marného uplynutí prekluzivní lhůty staly ze zákona vadami neodstranitelnými, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že tento postup byl zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny.
Jak vyplývá z ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř., platí pro právně zastoupeného dovolatele, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta určená v §241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou propadnou (nelze ji prodloužit ani prominout její zmeškání), a jejím marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Dovolací soud proto nemůže k opožděnému doplnění dovolání přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno, se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou.
Postup dovolacího soudu je zcela v souladu s jeho dosavadní judikaturou, na kterou se odkazuje v odůvodnění napadeného usnesení, a která koresponduje s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, usnesení Nejvyššího soudu z 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 280/2003, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 21/2004). Tato judikatura je srozumitelná a obecně známá a Ústavní soud ji při rozhodování obdobné problematiky plně respektuje (srov. např. II. ÚS 812/07, II. ÚS 659/07, III. ÚS 667/06, I. ÚS 254/05).
Stěžovateli proto nelze přisvědčit co do jeho argumentace, vysvětlující smysl a vztah původního blanketního dovolání ze dne 23. 4. 2007 a opožděně podaného doplnění dovolání. Nedostatečnost blanketního dovolání je zřejmá již z jeho obsahu, neboť stěžovatel v něm pouze cituje text ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., což není řádným uplatněním dovolacího důvodu, od nějž se odvíjí posouzení přípustnosti dovolání (v daném případě přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu). Nadto je zřejmé, že pokud by bylo podání ze dne 23. 4. 2007 dostatečně konkretizované, nebylo by nutné v tomto podání odkazovat na bližší odůvodnění, které bude zasláno dodatečně.
V postupu dovolacího soudu proto nelze spatřovat projev libovůle ve způsobu interpretace aplikovaných procesních norem.
Vzhledem k výše uvedenému je ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozsudkům soudů prvního a druhého stupně podána po lhůtě stanovené zákonem. V tomto případě nelze pro běh lhůty proti těmto rozsudkům přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, neboť dovolání stěžovatele, které nebylo učiněno "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), nelze považovat za poslední prostředek, který mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje (viz ustanovení §75 odst. 1, §72 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu). Proto 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze počala stěžovateli běžet již následujícím dnem od doručení rozsudku odvolacího soudu, tedy dnem 4. 3. 2007 (srov. např. usnesení ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 620/06, zabývající se obdobnou problematikou).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a ve zbytku ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podanou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu