ECLI:CZ:US:2008:2.US.227.08.1
sp. zn. II. ÚS 227/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007, č. j. 5 To 114/2007-339, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2008 a doplněnou podáním ze dne 25. 1. 2008 a 15. 2. 2008, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívá se, že odvolací soud pochybil, pokud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz výpisem příchozích hovorů a zároveň nevyčkal data 12. 2. 2008, kdy se měl stěžovatel podrobit operativnímu zákroku - testikulární pulpektomie, což se podle jeho přesvědčení výrazně negativně promítlo jak v otázce trestu, tak uloženého ochranného léčení.
Ústavní soud z přiloženého rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. 11. 2007, č. j. 61 T 14/2007-293, uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst, 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. z. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z. a trestným činem svádění k pohlavnímu styku podle §217a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z. Za to byl podle §242 odst. 1 tr. z., za použití §35 odst. 1 t.z., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, za současného uložení ochranného sexuologického léčení v ambulantní formě podle §72 odst. 2 písm. a) tr. z.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvého stupně podal stěžovatel (ve výroku o trestu) a v neprospěch stěžovatele rovněž státní zástupce (ve výroku o trestu a o uložení ochranného léčení) odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 20. 12. 2007, č. j. 5 To 114/2007-339, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č.141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), částečně zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, a to ve výroku o uložení ochranného léčení, a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní, a zároveň pak podle §256 tr. ř. odvolání stěžovatele zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že předchozí ochranné léčení v ambulantní formě uložené rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 10. 1995, č. j. 1 T 104/95-245, a ukončené až 18. 7. 2006, zřejmě nesplnilo svůj účel, když se stěžovatel předmětného protiprávního jednání dopouštěl minimálně od konce roku 2005 a své problémy se sexuální deviací nesdělil a nepožádal o pokračování v uloženém ochranném léčení. Dále konstatoval, že plánovaná testikulární pulpektomie u stěžovatele možnost recidivy jeho jednání nevylučuje, neboť puzení k deviantním aktivitám sice bude po zákroku nižší, ale preference nedospělých objektů zůstane. Se závěry soudu prvního stupně, vztahujícími se jak k zvolenému druhu trestu, tak i jeho výměře, se plně ztotožnil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je Ústavní soud nucen upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud se proto v posuzované věci zaměřil na otázku, zda ve fázi odvolacího řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatele.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před odvolacím soudem, a po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil jeho skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice třetí instance všeobecného soudnictví, která mu ovšem s ohledem na čl. 83 Ústavy nepřísluší.
Se všemi námitkami stěžovatele týkajícími se druhu a výše trestu se odvolací soud dle Ústavního soudu přesvědčivě vypořádal a odůvodnění jeho rozsudku je v tomto směru zcela vyčerpávající. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 tr. z., který je nutno vykládat ve spojení s ustanoveními §23, §33 a §34 tr. z. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že ten podmínky citovaných ustanovení respektoval (zejm. str. 8 a 9 rozhodnutí). Zohlednil stupeň společenské nebezpečnosti protiprávního jednání stěžovatele, vystihl i možnost jeho nápravy a zvážil poměry stěžovatele, jakož i všechny polehčující i přitěžující okolnosti.
Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování výpisem příchozích hovorů. Tímto důkazem totiž mělo být prokázáno jeho tvrzení, že v naprosté většině případu byl dán podnět k setkání s poškozenou, když stěžovatel pouze reagoval na její předchozí prozvonění. Otázka iniciativy k předmětnému protiprávnímu jednání má pak význam z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost. K této námitce je třeba uvést, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrhovány, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný; o vznesených návrzích však musí rozhodnout. V daném případě odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč návrhu stěžovatele nevyhověl. Nadto je evidentní, že pro své rozhodnutí měl soud dostatek jiných důkazů vyvracejících verzi stěžovatele o průběhu sjednávání jednotlivých schůzek (viz str. 11 rozhodnutí).
Ani v uložení ochranného ústavního léčení stěžovatele odvolacím soudem Ústavní soud neshledal žádnou libovůli v rozporu se zákonem či ústavními předpisy. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz str. 13 rozhodnutí) je zřejmé, že odvolací soud věnoval náležitou pozornost posouzení, zda jsou dány podmínky pro uložení ochranného léčení sexuologického ve formě ústavní podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. z. Odvolací soud rovněž dostatečně objasnil na základě jakých důkazů a úvah k vysloveným právním závěrům dospěl. Ústavní soud v tomto ohledu sdílí závěr odvolacího soudu, že předchozí ochranné léčení v ambulantní formě zjevně nesplnilo svůj účel a provedení testikulární pulpektomie u stěžovatele možnost recidivy jeho jednání nevylučuje, proto je nutné působit na stěžovatele ochranným ústavním léčením, které je možné v jeho průběhu dodatečně přehodnotit. Na tomto názoru nemění nic fakt, že stěžovatel se avizovanému operačnímu zákroku dne 6. 2. 2008 skutečně podrobil.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. usnesení IV. ÚS 209/94).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu