ECLI:CZ:US:2008:2.US.2393.07.1
sp. zn. II. ÚS 2393/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) B. B., 2) Ing. B. V., 3) Ing. M. B., všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007 sp. zn. 30 Cdo 252/2006, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2005 sp. zn. 29 Co 191/2005, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání (po výzvě k odstranění vad ze dne 19. září 2007) dle zákona zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojili stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), přičemž se domáhají jejich zrušení. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena jejich základní práva zakotvená v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé se žalobou domáhali přezkumu uvedených rozhodnutí Ústavním soudem, přičemž podstatou jejich argumentace - stručně řečeno - byl chybný právní závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Nesouhlasí se závěrem, že předchozí rozhodnutí soudů byla shodná i přes to, že se jednalo o měnící rozhodnutí odvolacího soudu a dále s tím, že Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním významu stěžovateli nastolené právní otázky řešené odvolacím soudem.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že soud prvního stupně dospěl ke správnému skutkovému a právnímu závěru, když nárok žalobce na zaplacení provize odvodil z uzavřené smíšené smlouvy o obstarání autorských práv oproti posouzení soudem druhého stupně. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti podrobně zabývali výkladem ustanovení smluvních typů, přičemž uvedli, že soud prvního stupně posuzoval nárok žalobce na zaplacení provize jako nárok odvíjející se dílem ze zprostředkovatelské činnosti a dílem z činností příkazní, jak tyto byly vymezeny v uzavřené smíšené smlouvě o obstarání výkonu autorských práv. Odvolací soud však posoudil právo na provizi jako nárok vyplývající ze zprostředkovatelské činnosti v rozporu s prezentovanou vůlí stran ve smlouvě i s dosavadním průběhem řízení. Odvolací soud výkladem smlouvy dospěl k závěru, že žalobci nenáleží žádná část odměny ze smlouvy příkazní, ale má nárok na provizi ve výši 15% z autorských příjmů bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu plnil závazky vyplývající pod zákonnou úpravou smlouvy příkazní.
Stěžovatelé vznesli další konkrétní námitky, které lze stručně rekapitulovat jako procesní námitky v rovině platné úpravy přípustného rozsahu odvolání z hlediska zákazu tzv. novot. Dle tvrzení stěžovatelů novotami, ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř., jsou pouze skutková tvrzení nebo důkazní návrhy, nikoliv již právní argumentace v dovolacím řízení (byly pominuty jejich návrhy na přisouzení částky odpovídající dani z přidané hodnoty odvedené z provize). Dále tvrdili, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkami o rozporu mezi žalobním petitem a výrokem rozhodnutí, bylo-li možné vůbec platně uzavřít smluvní vztah mezi žalobcem a stěžovatelkou 2), kteří byli manželé, námitkou započtení stěžovatelkou 2) (uplatnění režimu spotřebitelských smluv atd.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že právo na spravedlivý proces ukládá obecným soudům povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se nejenom se všemi tvrzeními účastníků, důkazy, námitkami, a to v takovém rozsahu, aby názor obecných soudů byl v konkrétní věci dostačující z hlediska zachování ústavně právních kautel v rámci civilního řízení. Absence odůvodnění rozhodnutí má za následek porušení principu spravedlivého procesu a takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné a odporuje ústavnímu pořádku. Stěžovatelé argumentovali judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 931/97 i Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 521/05, III. ÚS 492/03) a navrhli, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu pro Prahu-západ spis vedený pod sp. zn. 9 C 1471/2003. Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, proti nimž podal žalobce P. V. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) žalobu. Vedlejší účastník se žalobou domáhal zaplacení 111.073,70 Kč s přísl. po stěžovatelích, kteří jsou dědici autorských práv po L. B. Stěžovatelé dne 1. ledna 2002 uzavřeli smlouvu o obstarání výkonu autorských práv, na základě které se vedlejší účastník zavázal pro stěžovatele veškeré potřebné kroky, za účelem ochrany osobnostních a majetkových práv stěžovatelů, zprostředkovávat uzavření smluv o užití autorských práv, za stanovených podmínek vlastním jménem a na vlastní účet s třetími osobami uzavírat smlouvy a inkasovat autorské odměny, a to vše za provizi 15% z částky obdržené za prodej autorských práv. Tuto činnost vedlejší účastník vykonával do konce roku 2002, kdy byla smlouva stěžovateli vypovězena.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. ledna 2005 (9 C 1471/2003-104) byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka o zaplacení 22.214,74 Kč s přísl. Stěžovatelům bylo uloženo zaplatit každému jednou třetinou částku 88.850,96 Kč s přísl. a vedlejšímu účastníku nahradit náklady řízení ve výši 18.261,33 Kč k rukám právního zástupce.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2005 č. j. 29 Co 191/2005-140, ve výroku II. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. napadeného rozsudku zůstal nedotčen), současně rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení vedlejšímu účastníku.
Následné dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007 č. j. 30 Cdo 252/2006-162 jako nepřípustné odmítnuto dle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., aniž by se dovolací soud věcí dále zabýval.
III.
Ústavní soud si, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, současně udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Krajský soud v Praze ve vyjádření účastníka řízení zopakoval právní argumentaci a závěry obsažené v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud jako nepřípustné novoty odmítl návrhy vznesené stěžovateli v rámci odvolacího řízení, a to argumentaci stěžovatelů započtením nároku a otázkou vyčíslení odměny s částkou příslušné daně z přidané hodnoty.Vyjádřil přesvědčení, že postupem odvolacího soudu nebylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Soudy obou stupňů uvedly z jakých vycházely důkazů a při rozhodování se řídily platnými zákony. Účastník řízení udělil souhlas, aby Ústavní soud rozhodl ve věci bez ústního jednání.
Stěžovatelům byla zaslána vyjádření účastníků na vědomí, kteří ve své replice reagovali na vyjádření účastníků řízení a setrvali na původních tvrzeních, které uvedli ve své ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim k ochraně jejich práv poskytuje právní řád. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Ústavní soud se dále zabýval důvodností ústavní stížnosti. V minulosti v řadě svých rozhodnutí konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují především s právními závěry obecných soudů v otázce posouzení přípustností dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, případně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem zrušený, rozsudek téhož soudu. Odvolací soud se k odvolání stěžovatelů zabýval přezkumem rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu odvolání stěžovatelů do výroku II. a III. Vedlejší účastník nepodal odvolání proti zamítavému výroku I., a z tohoto důvodu ani odvolací soud nemohl změnit rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ta otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně je i to, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam a že rozhodnutí je zásadního právního významu, který lze posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, proto dovolání jako nepřípustné odmítl [dle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř.a §218 písm. c) o. s. ř.].
Ústavní soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatelů, že obecné soudy se nezabývaly a nevypořádaly s jejich uplatněnými námitkami. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o výkonu autorských práv, jako smlouva smíšená, která obsahuje prvky smlouvy zprostředkovatelské a smlouvy příkazní. Vedlejší účastník pro stěžovatele zprostředkoval uzavření smlouvy o převodu práv k užití autorského díla o správě autorských práv týkajících se loutkového seriálu "Pat a Mat" až do 31. prosince 2010. Za uzavření smlouvy náležela stěžovateli odměna ve výši 15% z částky obdržené za prodej autorských práv. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé vedlejšímu účastníkovi tuto provizi za rok 2003 nezaplatili. Právo vedlejšího účastníka na provizi z vyplacené autorské odměny bylo zachováno po celou dobu trvání smlouvy o výhradním užití práv k dílu o jejich zprostředkování se vedlejší účastník jako zprostředkovatel přičinil, tedy i v žalovaném období roku 2003. U námitek týkajících se započtení nároku a dále otázky vyčíslení odměny s částkou příslušné daně z přidané hodnoty, očekávání žalobců, že vedlejší účastník bude vykonávat veškeré činnosti spojené se správou autorských práv po celou dobu platnosti vypovězené smlouvy, odvolací soud dospěl k závěru, že jde o nepřípustné novoty vznesené až v rámci odvolacího řízení. Proto nemohl k těmto otázkám přihlédnout.
Posouzení platnosti smluv uzavřených mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem bylo hodnoceno obecnými soudy, přičemž jejich ústavněprávní argumentace se omezuje pouze na konstatování porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. čl. 90 Ústavy, aniž by ji stěžovatelé dále rozvíjeli. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na svoji dřívější judikaturu naznačenou již výše, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v obdobném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, resp. dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, staví Ústavní soud do pozice třetí či dokonce čtvrté instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Ústavní soud dále na okraj připomíná, že mezi zásady, kterými se řídí oblast občanskoprávních vztahů, náleží, jak správně připomněly obecné soudy, i princip smluvní autonomie. Stěžovatelé si měli být vědomi, jaké právní následky sebou může přinést uzavření daných smluv. Následné odvolávání proti závěru dovolacího a odvolacího soudu nemá ústavněprávní relevanci. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů a neshledal je protiústavními, a proto dále odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. prosince 2008
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu