ECLI:CZ:US:2008:2.US.2453.07.1
sp. zn. II. ÚS 2453/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Pozemkového fondu České republiky se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Bělehradská 77, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 783/2007-72, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006 č. j. 22 Co 194/2006-54 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 2. 2006 č. j. 14 C 454/2005-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně žádá o odklad vykonatelnosti rozsudků ve výrocích o nákladech řízení. Stěžovatel v podstatě namítá, že soud prvního stupně výkladem práva, který je v rozporu se zavedenou soudní praxí, nedovoleným způsobem za použití restriktivního výkladu §80 o. s. ř. znemožnil, aby byla žaloba řádně projednána. Toto pochybení nenapravil ani soud odvolací, který popřel a vypustil ze svého rozhodování důvody, pro které byla zamítnuta žaloba soudem prvého stupně a nahradil je jiným důvodem, který je také v rozporu s ustálenou soudní praxí. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 446/2002. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že dovolání odmítl s odůvodněním, které je v rozporu s obsahem dovolání. Má za to, že důvody pro odmítnutí dovolání nebyly dány a pokud by i dány byly, mělo mu být umožněno je formulovat a nikoli je měnit či rozšiřovat.
K ústavní stížnosti se vyjádřili coby účastníci řízení Nejvyšší soud a Obvodní soud pro Prahu 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že při absenci zákonných předpokladů přípustnosti dovolání nebylo možno rozhodnout jinak, než dovolání jako nepřípustné odmítnout. Dle jeho názoru není ústavní stížnost opodstatněná. Obvodní soud pro Prahu 10 vyjádřil přesvědčení, že zjistil skutkový stav dostatečně a věc posoudil správně i po právní stránce. Vzhledem k obsahu těchto vyjádření, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 14 C 454/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla zamítnuta žaloba stěžovatele o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků ze dne 1. 7. 2005, č. 53 PR 05/01, uzavřená mezi stěžovatelem a žalovanými ohledně pozemkové parcely blíže specifikované ve výroku rozsudku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že stěžovatel je ve smyslu §1 odst. 1 a §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pouhým správcem nemovitostí, a tudíž nemá a nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Podle jeho názoru se tento nedostatek váže nejen k žalobě na určení jako takové, ale i k tomu, jakého konkrétního určení se stěžovatel domáhá. Otázka platnosti převodu předmětného pozemku je ve vztahu k otázce jeho vlastnictví předběžnou otázkou, na jejímž vyřešení nemůže mít žalobce žádný právní zájem. Lze-li žalovat přímo na určení existence práva, tedy na určení vlastnictví k převáděné nemovitosti, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takové smlouvy. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť právní posouzení věci, tj. způsob výkladu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. odpovídá ustálené judikatuře.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy). Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Zasáhnout může pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím žaloby na určení neplatnosti právního úkonu z důvodu neexistence procesních předpokladů uplatnění takového typu žaloby, tj. nedostatku naléhavého právního zájmu. Právně relevantním předmětem přezkumu tedy byla otázka výkladu a aplikace ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. z pohledu ústavní konformity takového výkladu.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze u soudu uplatnit návrh na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Žaloba na určení práva je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jde o žalobu svou povahou preventivní, jejímž účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu; její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích. Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení, které musí být vyvoláno stavem, jenž způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Platí pravidlo, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení (určovací žaloba se nejeví být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva), zamítne žalobu, aniž by se musel zabývat meritem věci. Ústavní soud se s touto premisou teorie a praxe ztotožňuje a zásadně respektuje, že to jsou především obecné soudy, které relativně neurčitý pojem "naléhavý právní zájem" v individuálních případech vymezují a interpretují v kontextu se všemi konkrétními okolnostmi případu (srov. usnesení ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 196/08).
S ohledem na výše uvedené mohl Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda výklad dotčeného ustanovení provedený obecnými soudy nepřípustně nepostihuje některé ze základních práv a svobod stěžovatele, tedy zda není výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Žádné takové pochybení svědčící o porušení článku 36 odst. 1 Listiny shledáno nebylo. Právní názor obecných soudů, že pokud je možné žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu věci, neboť otázka platnosti smlouvy o převodu věci má ve vztahu k otázce existence práva nebo právního vztahu povahu otázky předběžné, koresponduje s ustálenou soudní judikaturou, na niž ve svém rozhodnutí odkázal Nejvyšší soud, i judikaturou Ústavního soudu (srov. např. Pl. ÚS-st. 21/05, II. ÚS 14/2004, I. ÚS 185/2005). Stěžovatelem poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2006 sp. zn. 22 Cdo 446/2002 na posuzovanou věc nedopadá, neboť se odvíjí od jiného skutkového stavu. V něm posuzovaném případě požádala o soudní ochranu osoba, která nebyla účastníkem kupní smlouvy a neměla tedy vliv na proces uzavírání smlouvy a nemohla tak zabránit nechtěným právním důsledkům tím, že by takový projev vůle neučinila. V nyní projednávané věci stěžovatel byl účastníkem smlouvy a vlastními úkony utvářel celý smluvní proces. Podrobný rozbor tohoto rozhodnutí provedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud a lze na něj bez dalšího odkázat.
Vzhledem k uvedenému je nadbytečné zabývat se dalšími okolnostmi, pro něž nebyl shledán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy, a které podrobně ve svém rozhodnutí rozebral soud prvního stupně. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že odvolací soud popřel důvody, pro které žalobě nevyhověl soud prvního stupně, a nahradil je novými. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, odvolací soud naopak konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, věc posoudil správně i po stránce právní a dospěl též ke správnému právnímu závěru. Tento závěr tedy nenahradil závěrem jiným, jak tvrdí stěžovatel, ale toliko jej v dalších odstavcích odůvodnění podrobněji rozvedl. Stěžovatel tak nemůže úspěšně argumentovat tím, že mu nebyla dána možnost se k jinému právnímu závěru potvrzujícího rozsudku vyjádřit.
Pokud stěžovatel činí výhrady i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jako nepřípustné jeho dovolání, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, neboť jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Jestliže tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť právní posouzení věci je výrazem ustálené soudní praxe, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Dovolací soud naopak postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Z pohledu ochrany ústavnosti mu proto nelze cokoli vytknout.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu dle dalších ustanovení hlavy páté Listiny. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy rozhodly s těmito kautelami v rozporu a že by zasáhly do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Ústavní stížnost pouze vyjadřuje stěžovatelův nesouhlas s napadenými rozhodnutími a nevyplývá z ní nic, co by případ posouvalo do ústavní roviny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu