ECLI:CZ:US:2008:2.US.2459.07.1
sp. zn. II. ÚS 2459/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. G., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2007 sp. zn. 3 T 13/2004, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. 11 To 77/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2007 sp. zn. 11 Tz 129/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropFních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 a půl roku ve věznici se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud odvolání stěžovatele i státního zástupce jako nedůvodná zamítl. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které opíral o důvod stanovený §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a ve prospěch stěžovatele podal stížnost pro porušení zákona ministr spravedlnosti. Jak dovolání, tak i stížnost pro porušení zákona, byly usnesením Nejvyššího soudu zamítnuty.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nepřezkoumávaly důsledně důkazy, z nichž mělo vyplývat důvodné podezření o jeho vině a rozhodnutí byla založena na důkazech, které nebyly opatřeny a provedeny v souladu s právem. Účast stěžovatele na skutcích uvedených v rozsudku byla prokázána především výpovědí svědka S. F., ačkoliv v hlavním líčení nebyl proveden výslech tohoto svědka, přestože to obhajoba opakovaně navrhovala. Svědek byl vyslechnut pouze v přípravném řízení, což zabránilo soudcům rozhodujícím ve věci sledovat jeho chování během výslechu, tedy utvořit si vlastní mínění o jeho věrohodnosti. Soudy hodnotily věrohodnost a pravdivost výpovědi svědka na základě předložených znaleckých posudků. Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud si osvojily důvody rozhodnutí krajského soudu a jednoduše na ně odkázaly ve svých rozhodnutích, přesto, že spravedlivý proces vyžaduje, aby soud odůvodnil své rozhodnutí buď odkazem na důvody nižší instance, nebo jiným způsobem přezkoumal rozhodující otázky a nespokojil se s převzetím závěrů soudu nižšího stupně.
Svědek F. byl v přípravném řízení vyslechnut celkem dvakrát. Soud I. stupně při hlavním líčení postupem dle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu přečetl protokoly o těchto výsleších s tím, že svědek je pro svůj pobyt v cizině osobou pro soud nedosažitelnou. To však nemohlo v žádném případě nahradit přímé chování svědka při jeho výslechu. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudního znalce z oboru psychologie, který zkoumal věrohodnost výpovědi svědka a poukazuje na podjatost senátu soudu I. stupně ve vztahu ke způsobu provádění důkazů.
Další námitka stěžovatele směřuje proti použití záznamu telekomunikačního provozu na základě odposlechů prováděných v cizině (Itálii) jako důkazu v trestním řízení. Podle jeho názoru je tento důkaz nepřípustný, neboť nebyl proveden v souladu s "domácím právem". Nebyly splněny podmínky provedení tohoto důkazu ve smyslu ustanovení §88 odst. 4 poslední věta trestního řádu, podle kterého " v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice". Odposlech účastnických stanic byl v případě stěžovatele prováděn v trestním řízení vedeném u státního zastupitelství v Římě a tyto záznamy byly pro účely trestního řízení na území České republiky získány cestou právní pomoci. Soudy dovodily použitelnost odposlechů jako důkazu s odkazem na skutečnost, že byly získány formou právní pomoci podle ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na doslovnou dikci §88 odst. 4 a provádí vlastní výklad pojmu "trestní věc". Dle jeho názoru se uvedený pojem může vykládat pouze ve spojení s pravidly věcné příslušnosti trestního řádu, a proto je možné za trestní věc považovat toliko řízení ve věcech trestních, která jsou vedena na území České republiky způsobem upraveným trestním řádem.
Další námitkou stěžovatele, týkající se práva na spravedlivý proces, je to, že znalecké posudky z odvětví rinoskopie - audioexpertízy byly opatřeny nezákonným procesním postupem. Obhajoba neměla možnost je řádně prostudovat, neboť jí byly doručeny toliko jeden den před konáním hlavního líčení. Zpracovatel jednoho z posudků navíc není osobou zapsanou v seznamu znalců, a proto nelze k jeho znaleckému posudku přihlížet. Byl porušen §105 odst. 4 trestního řádu, protože soudy se spokojily s podáním dvou samostatných znaleckých posudků, ačkoli vzhledem na cit. ustanovení bylo nutno opatřit znalecký posudek vypracovaný dvěma znalci současně.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že uplatněné námitky v podstatě jen korespondují s obsahem dovolání, o němž rozhodl napadeným usnesením. Soud se s námitkami vypořádal velmi podrobně na st. 15 až 21 odůvodnění, na němž i nadále trvá. Vrchní soud v Praze v podrobnostech odkázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí. Dle Krajského soudu v Plzni nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatele a při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné se zásadními námitkami uvedenými v dovolání, jakož i s námitkami, které stěžovatel uplatňoval i v předchozích řízeních u krajského a vrchního soudu. Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy, včetně nejvyššího, těmito námitkami velmi podrobně zabývaly a zcela vyčerpávajícím způsobem se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
K námitce, že svědek F. vypovídal pouze v přípravném řízení a nikoli u hlavního líčení, je především třeba uvést, že obecné soudy situaci vyhodnotily tak, že vzhledem k pobytu svědka v cizině a s ohledem na ustanovení §429 odst. 1 trestního řádu nelze očekávat jeho účast na hlavním líčení jako svědka. S ohledem na to, že byl svědek v přípravním řízení vyslechnut za přítomnosti obhájce stěžovatele, nelze mít přečtení protokolu o jeho výpovědi dle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu za rozporné s právem na spravedlivý proces.
Námitka ohledně nepoužitelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v trestní věci stěžovatele je ve všech napadených rozhodnutích soudů vyvrácena celou řadou argumentů, k nimž Ústavní soud může pouze dodat, že s nárůstem organizované mezinárodní kriminality, kdy se telefonická komunikace stala vysoce efektivním a pachateli trestné činnosti využívaným prostředkem, nelze pojem "jiná trestní věc" dle §88 odst. 4 trestního řádu vykládat tak restriktivně, jako se o to pokouší v ústavní stížnosti stěžovatel. V současné době je nutno tento pojem vztáhnout i na trestní věc, která byla vedena v cizině, což znění cit. ustanovení zásadně nevylučuje. Současně však je třeba mít na paměti, že použití takového důkazu bude záležet zcela na podmínkách, které pro provedení tohoto důkazu stanoví trestní řád. V souvislosti s používáním odposlechu přitom existují podmínky, na jejichž splnění je třeba bezpodmínečně trvat, neboť mohou být považovány za součást základních zásad trestního řízení podle §2 trestního řádu či dokonce zásad trestního řízení vyplývajících z ústavních předpisů a mezinárodních smluv v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod. Současně je nutno vzít v úvahu znění některých mezinárodních smluv upravujících justiční spolupráci buď obecně (např. Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních) nebo konkrétně přímo odposlech a záznam telekomunikačního provozu (čl. 18 - 21 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie). Podmínky použitelnosti důkazního prostředku podle §88 trestního řádu musí posuzovat obecný soud, který řízení vede, a je na jeho uvážení, zda byl odposlech či záznam pořízen v souladu s výše uvedenými zásadami.
Poslední námitka stěžovatele směřující proti použití znaleckých posudků byla vyčerpávajícím způsobem vyvrácena dovolacím soudem, který konstatoval, proč nemohlo dojít k porušení §105 odst. 4 trestního řádu. Ústavní soud se s odůvodněním napadeného usnesení k této otázce zcela ztotožňuje a považuje za nadbytečné argumenty Nejvyššího soudu opakovat.
S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv ze strany obecných soudů nedošlo, a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu