ECLI:CZ:NS:2007:11.TZ.129.2006.1
sp. zn. 11 Tz 129/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2007 stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. G. a dovolání obviněného F. G., které byly podány proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2006, sp. zn. 11 To 77/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 13/2004, a rozhodl takto:
I. Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
II. Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2006, sp. zn. 3 T 13/2004, byl obviněný F. G. uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., kterého se podle zjištění soudu dopustil tím, že
I.
A)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, neboť byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem,
ve shodě s podmínkami vyjednanými s odběrateli I. B., B. N. a B. L. působícími v I. r. v době od 10. května 1998 do 19. května 1998 zorganizovali a zajistili provedení transportu zásilky 27 kg látky s obsahem 5,127 kg heroinu, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, a to tak, že po telefonické objednávce učiněné dne 10. 05. 1998 I. B.,
F. G. a již zemřelý G. T. za okolností, které se nepodařilo zjistit, bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřili omamnou látku určenou pro odběratele působící v I.,
zemřelý G. T. balíčky s omamnou látkou ukryl v nádrži na pohonné hmoty osobního automobilu tov. zn. Opel Omega, opatřeného M. H., najatým za úplatu k provedení transportu zásilky,
F. G. dne 18. května 1998 v 18:28 hodin telefonicky informoval I. B. o vyslání kurýra se zásilkou drogy na cestu a předpokládané době jeho příjezdu do Ř. M. H. pak omamnou látku ve smyslu instrukcí mu daných dovezl dne 19. května 1998 do blízkosti dálničního bodu R./N. v I. r., kde při kontrole provedené policejními orgány byla zásilka heroinu nalezena a zajištěna, přičemž tohoto jednání se dopustili v P., L. a všech dalších místech, kterými byla omamná látka transportována,
B)
1)
společně s dalšími osobami, jejichž totožnost se nepodařilo zjistit, ve shodě s podmínkami vyjednanými s odběrateli B. N., I. B. a B. L. působícími v I. r.,
v době od 19. května 1998 do 29. května 1998 zorganizoval a zajistil provedení transportu zásilky 19,893 kg látky s obsahem 7,144 kg čistého heroinu, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, a to tak, že po telefonické dohodě ze dne 19. 05. 1998 v 19:30 hodin s B. B. o obstarání a dodání heroinu, za okolností, které se nepodařilo zjistit, bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil omamnou látku, kterou za blíže nezjištěných okolností dostal do dispozice německého státního příslušníka W. O. najatého k provedení transportu,
poté, co W. O. omamnou látku ukrytou na různých místech v osobním automobilu tov. zn. BMW, dopravil dne 27. května 1998 do I. r., kde podle instrukcí mu daných vozidlo předal B. L., který měl za úkol zásilku z vozidla vyjmout, telefonicky informoval příjemce I. B. o místech, kde v předaném osobním automobilu tov. zn. BMW se nacházejí jednotlivé balíčky s heroinem,
v průběhu dne 28. května 1998 poté, co přijal od I. B. zprávu o tom, že omamná látka nemá dobrou kvalitu, po telefonické dohodě s příjemci provedl opatření směřující k návratu kurýra W. O. s omamnou látkou zpět do Č. r., načež dne 29. května 1998 kolem 14:30 hodin u dálniční stanice mýtného R./N. při opouštění hlavního města byl W. O. podroben kontrole policejními orgány, při které byla zásilka heroinu nalezena a zajištěna,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla omamná látka transportována,
2)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, nebot\' byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem,
a s odběrateli působícími v M. v I. r., jejichž totožnost se nepodařilo zjistit, za blíže nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil nejméně 13,5 kg látky obsahující heroin, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, tuto látku nechal prostřednictvím G. T. v blíže nezjištěném objektu v obci M. B. ukrýt v osobním automobilu tov. zn. VW Passat, kterým za tímto účelem z R. r. z města K. do Č. r. dne 3. června 1998 přicestoval turecký státní příslušník Ű. S., jehož na žádost G. T. do Č. r. poslal S. F., působící v R. r., a po ukrytí omamné látky do uvedeného osobního automobilu dne 4. června 1998 Ű. S. prostřednictvím G. T. vyslal do M. v I. r. s pokynem předat zásilku heroinu tam čekajícím předem dohodnutým příjemcům, převzít od nich finanční prostředky za dodanou omamnou látku a dopravit je do Č. r.,
Ű. S. ve dnech 4. až 5. června 1998 zásilku omamné látky ve smyslu vydaných mu pokynů dopravil do M. a předal ji tam čekajícím příjemcům a převzal od nich finanční prostředky, které dne 6. června 1998 pak společně se S. F. dopravili do Č. r. a složili je do rukou G. T.,
přičemž tohoto jednání se dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka a následně i za ni převzaté finanční prostředky,
3)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, nebot\' byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem,
a odběrateli působícími v M. v I. r., jejichž totožnost se nepodařilo zjistit, za blíže nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil nejméně 12 kg látky obsahující heroin, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 19/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, tuto látku nechal v blíže nezjištěném objektu v obci M. B. prostřednictvím G. T. a S. F. ve dnech 6. až 8. června 1998 ukrýt pod obložení dveří osobního automobilu tov. zn. VW Passat, jímž dne 6. června 1998 do Č. r. z K. v R. r. přicestoval turecký státní příslušník Ű. S., najatý k provedení transportu zásilky heroinu S. F., působícím v R. r.,
Ű. S. pak dne 10. června 1998 zásilku heroinu v souladu s pokyny mu vydanými dopravil do M. v I. r. a předal ji tam předem dohodnutým příjemcům, od nichž převzal finanční prostředky, které dopravil do K. v R. r. a předal je S. F., u kterého byly po jejich směně na rakouské šilinky deponovány do 16. června 1998, kdy byly dopraveny do Č. r. a předány do rukou G. T.,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byly po území Č. r. transportovány nejprve omamná látka a posléze i za ni převzaté finanční prostředky,
4)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, nebot\' byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem,
a odběrateli působícími v I. r., jejichž totožnost se nepodařilo zjistit, za blíže nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil nejméně 10,5 kg látky obsahující heroin, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, tuto omamnou látku nechal dne 17. června 1998 G. T. ukrýt pod obložení obou zadních dveří osobního automobilu tov. zn. VW Passat, který dne 16. června 1998 spolu s v něm ukrytými finančními prostředky přivezl do P. turecký státní příslušník Ű. S.,
poté prostřednictvím G. T. vydal Ű. S. pokyn k dopravení zásilky heroinu do I. r. a jejímu předání v M. tam čekajícím příjemcům. Ű. S. zásilku heroinu příjemcům v M. předal dne 19. června 1998 a převzal od nich částku ve výši 270.000.000 italských lir, kterou dne 20. června 1998 přivezl do R. r. a v K. ji předal S. F., který ji do doby předpokládaného pokynu k jejímu dopravení do Č. r. ukryl u sebe,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.,
5)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, nebot\' byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem,
a odběrateli působícími v M. v I. r., jejichž totožnost se nepodařilo zjistit, za blíže nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil 20 balíčků látky obsahující heroin, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, poté prostřednictvím G. T. vydal pokyn S. F., působícímu v R. r., k přivezení finančních prostředků převzatých dne 19. června v M. a u něho ukrytých do Č. r., S. F. se na transportu peněz dohodl s D. I., který peníze do Č. r. přivezl dne 27. června 1998 a předal je S. F.,
po navázání kontaktu se S. F. mu vydal pokyn, aby finanční prostředky uložil do garáže nacházející se u nemovitosti v H. ulici v H. J., kam jej doprovodil, po uložení finančních prostředků uložil S. F., aby s D. I. setrvali v Č. r. do doby, než do vozidla tov. zn. VW Passat, bude ukryta zásilka heroinu v té době se nacházející v garáži v ulici D. o. v P. — M., což poté podle jeho pokynů zařídil dne 28. června 1998 G. T. společně se S. F.,
téhož dne pak vozidlo tov. zn. VW Passat převzal D. I., aby provedl transport zásilky omamné látky příjemcům působícím v I. r., přičemž při průjezdu R. r. poblíž města K. byla policejními orgány provedena kontrola vozidla tov. zn. VW Passat, při níž v zadních pravých dveřích bylo nalezeno 20 balíčků s obsahem 9.821,74 gramů heroinu,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kde bylo na území Č. r. neoprávněně nakládáno s omamnou látkou, jakož i finančními prostředky získanými za prodej takové látky,
6)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, nebot\' byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem, a S. B., po jehož pobytu je od 30. 01. 2001 vedeno zatím neúspěšné pátrání a jeho trestní stíhání bylo proto vyloučeno do samostatného řízení,
po dohodě s odběratelem působícím v I. r., jehož totožnost se nepodařilo zjistit, zorganizoval v blíže již nezjistitelných dnech měsíce července 1998 vývoz zásilky nejméně 12 kg látky s obsahem heroinu, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, z Č. r. do I. r., a to tak, že za nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil omamnou látku a poté pověřil G. T. zajištěním kurýra k provedení transportu, G. T. pak v souladu s pokyny mu vydanými prostřednictvím S. B. dojednal provedení transportu s J. K., poté prostřednictvím G. T. a S. B. zajistil naskladnění zásilky s obsahem heroinu do osobního automobilu tov. zn. SAAB 9000, zakoupeného k tomuto účelu S. B., a předání tohoto vozidla kurýru,
J. K. v době po 15. červenci 1998 poté, co opustil území Č. r. přes hraniční přechod nacházející se na území bývalého Severočeského kraje, dopravil omamnou látku do M. v I. r., kde ji podle pokynů průběžně mu předávaných S. B. předal příjemci,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.,
7)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, neboť byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem, a S. B., po jehož pobytu je od 30. 01. 2001 vedeno zatím neúspěšné pátrání a jeho trestní stíhání bylo proto vyloučeno do samostatného řízení,
po dohodě s odběratelem působícím v I. r., jehož totožnost se nepodařilo zjistit, zorganizoval v blíže již nezjistitelných dnech měsíce srpna 1998 dva vývozy zásilek vždy s nejméně 12 kg látky s obsahem heroinu, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, z Č. r. do I. r., a to tak, že za nezjištěných okolností opatřil omamnou látku a poté pověřil G. T. zajištěním kurýra k provedení transportů zásilky,
G. T. pak v souladu s pokyny vydanými mu prostřednictvím S. B. dojednal provedení transportů s J. K., poté prostřednictvím G. T. a S. B. v obou případech zajistil naskladnění zásilek s obsahem heroinu do osobního automobilu tov. zn. SAAB 9000, opatřeného k tomuto účelu již v červenci 1998 S. B., a předání tohoto vozidla kurýru, J. K. poté, co opustil území Č. r. v obou případech přes hraniční přechod nacházející se na území bývalého Severočeského kraje, celkem dvakrát dopravil omamnou látku do M. v I. r., kde ji podle pokynů průběžně mu předávaných S. B. v obou případech předal příjemci,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.,
8)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, neboť byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem, a S. B., po jehož pobytu je od 30. 01. 2001 vedeno zatím neúspěšné pátrání a jeho trestní stíhání bylo proto vyloučeno do samostatného řízení,
po dohodě s odběratelem působícím v I. r., jehož totožnost se nepodařilo zjistit, zorganizoval v blíže již nezjistitelných dnech měsíce srpna 1998 vývoz zásilky nejméně 10 kg látky s obsahem heroinu, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, z Č. r. do I. r., a to tak, že za nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil omamnou látku a poté pověřil G. T. zajištěním kurýra k provedení transportu zásilky,
G. T. pak v souladu s pokyny vydanými mu prostřednictvím S. B. dojednal provedení transportu s J. K., poté prostřednictvím G. T. a S. B. zajistil naskladnění zásilky s obsahem heroinu do osobního automobilu tov. zn. MAZDA 323, opatřeného k tomuto účelu S. B. a předání tohoto vozidla kurýru. J. K. v době po 19. srpnu 1998 poté, co opustil území Č. r. přes hraniční přechod nacházející se na území bývalého Severočeského kraje, dopravil omamnou látku do M. v I. r., kde ji podle pokynů průběžně mu předávaných S. B. předal příjemci,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.,
9)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, neboť byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem, a S. B., po jehož pobytu je od 30. 01. 2001 vedeno zatím neúspěšné pátrání a jeho trestní stíhání bylo proto vyloučeno do samostatného řízení,
po dohodě s odběratelem působícím v I. r., jehož totožnost se nepodařilo zjistit, zorganizoval v blíže již nezjistitelných dnech měsíce září 1998 vývoz zásilky nejméně 10 kg látky s obsahem heroinu, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, z Č. r. do I. r., a to tak, že za nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil omamnou látku a poté pověřil G. T. zajištěním kurýra k provedení transportu zásilky,
G. T. pak v souladu s pokyny mu vydanými prostřednictvím S. B. dojednal provedení transportu s J. K.,
poté prostřednictvím G. T. a S. B. zajistil naskladnění zásilky s obsahem heroinu do osobního automobilu tov. zn. MAZDA 323, opatřeného k tomuto účelu S. B. a předání tohoto vozidla kurýru, J. K. poté, co opustil území Č. r. přes hraniční přechod v R., dopravil omamnou látku do M. v I. r., kde ji podle pokynů průběžně mu předávaných S. B. předal příjemci,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.,
10)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, neboť byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem, a S. B., po jehož pobytu je od 30. 01. 2001 vedeno zatím neúspěšné pátrání a jeho trestní stíhání bylo proto vyloučeno do samostatného řízení,
po dohodě s odběratelem působícím v I. r., jehož totožnost se nepodařilo zjistit, zorganizoval v blíže již nezjistitelných dnech měsíce října 1998 vývoz zásilky nejméně 12 kg látky s obsahem heroinu, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, z Č. r. do I. r., a to tak, že za nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil omamnou látku a poté pověřil G. T. zajištěním kurýra k provedení transportu zásilky,
G. T. pak v souladu s pokyny mu vydanými prostřednictvím S. B. dojednal provedení transportu s J. K.,
poté prostřednictvím G. T. a S. B. zajistil naskladnění zásilky s obsahem heroinu do osobního automobilu tov. zn. SAAB 9000, opatřeného k tomuto účelu S. B. a předání tohoto vozidla kurýru, J. K. poté, co opustil území Č. r. přes hraniční přechod v R., dopravil omamnou látku do M. v I. r., kde ji podle pokynů průběžně mu předávaných S. B. předal příjemci.
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.,
11)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, neboť byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem, a S. B., po jehož pobytu je od 30. 01. 2001 vedeno zatím neúspěšné pátrání a jeho trestní stíhání bylo proto vyloučeno do samostatného řízení,
po dohodě s odběratelem působícím v I. r., jehož totožnost se nepodařilo zjistit, zorganizoval v blíže již nezjistitelných dnech měsíce listopadu 1998 vývoz zásilky nejméně 12 kg látky s obsahem heroinu, jenž byl zařazen ve skupině III přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 1998 jako omamná látka, z Č. r. do I. r., a to tak, že za nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil omamnou látku a poté pověřil G. T. zajištěním kurýra k provedení transportu zásilky,
G. T. pak v souladu s pokyny mu vydanými prostřednictvím S. B. dojednal provedení transportu s J. K.,
poté prostřednictvím G. T. a S. B. zajistil naskladnění zásilky s obsahem heroinu do osobního automobilu tov. zn. SAAB 9000, opatřeného k tomuto účelu S. B. a předání tohoto vozidla kurýru, J. K. poté, co opustil území Č. r. přes hraniční přechod v R., dopravil omamnou látku do M. v I. r., kde ji podle pokynů průběžně mu předávaných S. B. předal příjemci,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.,
12)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, nebot\' byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem, a S. B., po jehož pobytu je od 30. 01. 2001 vedeno zatím neúspěšné pátrání a jeho trestní stíhání bylo proto vyloučeno do samostatného řízení,
po dohodě s odběratelem působícím v I. r., jehož totožnost se nepodařilo zjistit, zorganizoval v blíže již nezjistitelných dnech měsíce ledna 1999 vývoz zásilky nejméně 12 kg látky s obsahem heroinu, jenž je zařazen v seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů jako omamná látka, z Č. r. do I. r., a to tak, že za nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil omamnou látku a poté pověřil G. T. zajištěním kurýra k provedení transportu zásilky,
G. T. pak v souladu s pokyny mu vydanými prostřednictvím S. B. dojednal provedení transportu s J. K.,
poté prostřednictvím G. T. a S. B. zajistil naskladnění zásilky s obsahem heroinu do osobního automobilu tov. zn. SAAB 9000, opatřeného k tomuto účelu S. B. a předání tohoto vozidla kurýru, J. K. poté, co opustil území Č. r. přes hraniční přechod v R., dopravil omamnou látku do M. v I. r., kde ji podle pokynů průběžně mu předávaných S. B. předal příjemci, přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.,
13)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, neboť byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem, a S. B., po jehož pobytu je od 30. 01. 2001 vedeno zatím neúspěšné pátrání a jeho trestní stíhání bylo proto vyloučeno do samostatného řízení,
po dohodě s odběratelem působícím v I. r., jehož totožnost se nepodařilo zjistit, zorganizoval v blíže již nezjistitelných dnech v období února či března 1999 vývoz zásilky nejméně 12 kg látky s obsahem heroinu, jenž je zařazen v seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů jako omamná látka, z Č. r. do I. r., a to tak, že za nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil omamnou látku a poté pověřil G. T. zajištěním kurýra k provedení transportu zásilky,
G. T. pak v souladu s pokyny mu vydanými prostřednictvím S. B. dojednal provedení transportu s J. K.,
poté prostřednictvím G. T. a S. B. zajistil naskladnění zásilky s obsahem heroinu do osobního automobilu tov. zn. SAAB 9000, opatřeného k tomuto účelu S. B. a předání tohoto vozidla kurýru, J. K. poté, co opustil území Č. r. přes hraniční přechod v R., dopravil omamnou látku do M. v I. r., kde ji podle pokynů průběžně mu předávaných S. B. předal příjemci,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.,
14 )
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, neboť byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem, a S. B., po jehož pobytu je od 30. 01. 2001 vedeno zatím neúspěšné pátrání a jeho trestní stíhání bylo proto vyloučeno do samostatného řízení,
po dohodě s odběratelem působícím v I. r., jehož totožnost se nepodařilo zjistit, zorganizoval v blíže již nezjistitelných dnech měsíce dubna 1999 vývoz zásilky nejméně 12 kg látky s obsahem heroinu, jenž je zařazen v seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů jako omamná látka, z Č. r. do I. r., a to tak, že za nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil omamnou látku a poté pověřil G. T. zajištěním kurýra k provedení transportu zásilky,
G. T. pak v souladu s pokyny mu vydanými prostřednictvím S. B. dojednal provedení transportu s J. K.,
poté prostřednictvím G. T. a S. B. zajistil naskladnění zásilky s obsahem heroinu do osobního automobilu tov. zn. SAAB 9000, opatřeného k tomuto účelu S. B. a předání tohoto vozidla kurýru, J. K. poté, co opustil území Č. r. přes hraniční přechod v R., dopravil omamnou látku do M. v I. r., kde ji podle pokynů průběžně mu předávaných S. B. předal příjemci, přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.,
15)
společně s G. T., jehož již nelze trestně stíhat, neboť byl dne 23. 08. 1999 násilně 10-ti výstřely ze samopalu usmrcen dosud neznámým pachatelem, a S. B., po jehož pobytu je od 30. 01. 2001 vedeno zatím neúspěšné pátrání a jeho trestní stíhání bylo proto vyloučeno do samostatného řízení,
po dohodě s odběratelem působícím v I. r., jehož totožnost se nepodařilo zjistit, zorganizoval v blíže již nezjistitelných dnech měsíce května 1999 vývoz zásilky nejméně 12 kg látky s obsahem heroinu, jenž je zařazen v seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách přílohy č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů jako omamná látka, z Č. r. do I. r., a to tak, že za nezjištěných okolností bez příslušného povolení a tedy neoprávněně opatřil omamnou látku a poté pověřil G. T. zajištěním kurýra k provedení transportu zásilky,
G. T. pak v souladu s pokyny mu vydanými prostřednictvím S. B. dojednal provedení transportu s J. K.,
poté prostřednictvím G. T. a S. B. zajistil naskladnění zásilky s obsahem heroinu do osobního automobilu tov. zn. SAAB 9000, opatřeného k tomuto účelu S. B. a předání tohoto vozidla kurýru, J. K. poté, co opustil území Č. r. přes hraniční přechod v R., dopravil omamnou látku do M. v I. r., kde ji podle pokynů průběžně mu předávaných S. B. předal příjemci,
přičemž se tohoto jednání dopustil v P. a všech dalších místech, kterými byla po území Č. r. transportována omamná látka vyvážená do I. r.
Za tuto trestnou činnost mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. ř. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem bylo zprošťujícími výroky rozhodnuto ohledně spoluobviněných J. J., P. N. a M. S.
O odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného F. G. (jakož i v neprospěch spoluobviněných P. N. a M. S.), a o odvolání obviněného F. G. proti výše citovanému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. července 2006, sp. zn. 11 To 77/2006, tak, že podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali jednak ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) ve prospěch obviněného F. G. stížnost pro porušení zákona, jednak obviněný F. G. prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. S. dovolání.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že napadeným usnesením bylo porušeno ustanovení §256 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím došlo k porušení ustanovení §2 odst. 1, 4 a 5 tr. ř., §105 odst. 4 a §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., a to v neprospěch obviněného F. G. Po citaci výše označených ustanovení trestního řádu ministr spravedlnosti oběma soudům především vytkl, že nesprávně pokládaly za použitelný důkazní prostředek odposlechy telefonních hovorů, které byly pořízeny v Italské republice, a to podle zahraniční (tj. italské) právní úpravy, avšak nikoliv podle českého trestního řádu. Tyto odposlechy telefonních hovorů soudy použily jako klíčové usvědčující důkazy vůči obviněnému, ačkoliv nebyly opatřeny způsobem uvedeným v ustanovení §88 tr. ř. V této souvislosti zdůraznil, že odposlechy telefonních hovorů mohou být důkazem uvedeným v ustanovení §88 tr. ř. jen tehdy, byly-li pořízeny zcela podle tohoto ustanovení, zatímco jiným způsobem provedené odposlechy, byť jinak legální, nelze za takový důkaz považovat. V tomto ohledu poukázal na možnost provádět odposlechy nařízené soudem podle zákonů o vojenském zpravodajství (zák. č. 289/2005 Sb.), o bezpečnostní informační službě (zák. č. 154/1994 Sb.) a podle úpravy uvedené v zákoně o Policii České republiky, ve znění platném do 31. 12. 2001 (nyní zrušená ustanovení §35 a §36 zák. č. 283/1991 Sb.). Poukázal též na to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily obsah odposlechů získaných z Italské republiky jako důkaz pouhým odkazem na to, že se jedná o výsledek mezinárodní justiční spolupráce, jehož použití v českém trestním procesu není náležitě upraveno. Podle názoru ministra spravedlnosti opomenutí zákonodárce upravit použitelnost odposlechů pořízených v cizím státě v trestním řádu může sice významně zhoršit možnost dokazování, ale tento fakt nemůže jít k tíži obviněného. V závěru odůvodnění této námitky ministr spravedlnosti uvedl, že v posuzované věci bylo možno odposlechy poskytnuté orgány Italské republiky použít v trestním řízení pouze jako jiné listinné důkazy, nikoliv však jako důkazy ve smyslu ustanovení §88 tr. ř.
Další námitka se vztahuje k postupu soudu I. stupně při provádění důkazu znaleckým posudkem z oboru fonetiky. Ministr spravedlnosti zdůraznil, že v posuzované věci byly zásadními důkazy odposlechy telekomunikačního provozu, a proto identifikace osob hovořících na zmíněných záznamech je z pohledu důkazní situace a významu posouzení této otázky skutečností zvláště důležitou ve smyslu §105 odst. 4 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení proto měly k podání znaleckého posudku ke ztotožnění hovořících osob přibrat dva znalce. Podle názoru ministra spravedlnosti, jsou-li splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení, je takovýto postup obligatorní a nezáleží pak již na úvaze soudu, zda přibere znalce jednoho či znalce dva. Pokud tento procesní postup nebyl dodržen, pak podaný znalecký posudek trpí závažnými formálními vadami, které zpochybňují správnost jeho obsahu, a nelze tak na něm založit odsuzující rozhodnutí. Konečně třetí námitkou obsaženou v podané stížnosti pro porušení zákona je výtka stran postupu krajského soudu v hlavním líčení, jímž podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. byla přečtena výpověď svědka S. F. Podle názoru stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky pro čtení této svědecké výpovědi, byť jinak lze souhlasit s tím, že osobní výslech tohoto svědka v hlavním líčení byl znemožněn, neboť svědek nacházející se na území R. odepřel svou účast u soudu, odmítl se k soudu dostavit a s ohledem na ustanovení §429 odst. 1 tr. ř. nebylo možno jeho účast u hlavního líčení nijak vynucovat. Ovšem soud mohl přečíst v hlavním líčení jeho výpovědi opatřené v přípravném řízení jen za předpokladu, že jeho výslech byl proveden v souladu s trestním řádem. Ministr spravedlnosti poukázal na průběh výslechu tohoto svědka na území České republiky, který byl limitován časem, neboť příslušnými orgány Rakouské republiky byla doba jeho dočasného předání do České republiky za účelem výslechu omezena, a tak z důvodu časové tísně nebylo obhájcům umožněno klást při výslechu tohoto svědka otázky, resp. počet jejich otázek na svědka byl omezen jen na minimum. Došlo tak k narušení kontradiktornosti řízení a k porušení práva obviněného F. G. na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů 3, 5 a 8. Obviněnému tak nebylo umožněno podrobit tohoto svědka výslechu a položit mu otázky potřebné ke své obhajobě, a to i v porovnání s možnostmi obžaloby. Výslech svědka je tedy zatížen natolik zásadním porušením práva na obhajobu, že tento úkon je nicotný a v dalším řízení nepoužitelný. Proto nemohl být v hlavním líčení proveden důkaz čtením výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení a soud o takový důkaz nemohl opřít své rozhodnutí. Ministr spravedlnosti pak vytkl odvolacímu soudu, že řádně nesplnil svou přezkumnou povinnost vyplývající z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., když výše vytýkané vady neodstranil, ale naopak podané odvolání obviněného F. G. nesprávně jako nedůvodné podle ustanovení §256 tr. ř. zamítl. V závěru ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl v neprospěch obviněného F. G. porušen zákon ve výše již citovaných ustanoveních trestního řádu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni, a aby současně zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně nastalé zrušením pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Obviněný F. G. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že skutkový děj, tak jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se v napadeném usnesení ztotožnil též soud odvolací, nenaplňuje skutkovou podstatu mu přisouzeného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., a rozhodnutí obou soudů tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod konkretizoval námitkami, podle nichž soudy zjištěné jednání neobsahuje především ty skutkové okolnosti vyžadované k naplnění objektivní stránky trestného činu podle §187 odst. 1 tr. zák., jež spočívají v tom, aby pachatel „… vyvezl a jinak opatřil…omamnou…látku…“. Ze skutkových zjištění soudů totiž nevyplývá, že by obviněný omamnou látku (heroin) vyvezl, tj. že by se dopustil jednání, při kterém by heroin opustil Českou republiku. V tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není popsáno jednání, které by bylo možno pokládat za vývoz této omamné látky. Nehledě na to, že obviněnému nebylo soudy vůbec prokázáno ani držení jakékoliv omamné látky. Další dovolací námitka obviněného směřovala vůči závěrům soudů o naplnění zákonného znaku spočívajícího ve spáchání posuzovaného trestného činu „ve větším rozsahu“ ve smyslu ustanovení §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. Dovolatel v této souvislosti především zdůraznil, že nebyla individualizována látka, kterou měl obviněný vyvézt, a nebylo stanoveno ani přesné její množství, aby bylo možno učinit závěr jak o naplnění výše uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, tak zákonem požadovaného zvýšení společenské nebezpečnosti jeho činu. Soudy dále jen obecně uvedly, že obviněný měl vyvézt látku označovanou jako „heroin“, aniž se blíže zabývaly jejím chemickým složením, tedy tím zda tato látka skutečně obsahovala diacetylmorfinum a v jakém množství. V tomto směru též odkázal na pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce (č. 6/2000 Sbírky pokynů obecné povahy NSZ), v němž jsou obsažena kritéria rozhodná pro zjištění, kdy se může jednat o větší rozsah omamné látky. Poukázal na výpověď znalce Ing. P., podle níž nebylo možno do palivových nádrží aut použitých k přepravě umístit tvrzené množství předmětné látky. Soudy dále pochybily, pokud neopatřily znalecký posudek, na jehož podkladě bylo možno zjistit druh, kvalitu a množství přepravované látky, a teprve poté mohly učinit závěr, zda se jednalo o omamnou látku použitelnou pro více lidí, jak to vyplývá z požadavku judikatury (např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 564/2002). Navíc nebyl zjišťován ani počet osob ohrožených jeho údajnou trestnou činností, tedy zda je vůbec dán objekt posuzovaného trestného činu. Dále vytkl soudům, že se vůbec nezabývaly otázkou existence subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, zvláště tím, zda je dáno zavinění obviněného k okolnostem podmiňujícím požití vyšší trestní sazby, když k objasnění těchto okolností soudy v podstatě žádné dokazování neprováděly. Z rozhodnutí soudů rovněž nevyplývá, na základě jakých skutečností byl činěn závěr, že obviněný čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou. Na základě dosud provedeného dokazování nejsou známa žádná konkrétní jména členů této organizované skupiny a jejich účast na konkrétních útocích. V neposlední řadě namítl, že v posuzované věci nebyl zjištěn ani motiv trestné činnosti, neboť se u něj nejedná o konzumenta drog, ale ani o osobu, která by mohla být motivována zištností. Zdůraznil, že z obsahu spisu vyplývá, že měl dostatek finančních prostředků a jeho majetková situace byla celkově na vysoké úrovni.
Dále dovolatel, a to v podstatě ve shodě s obsahem podané stížnosti pro porušení zákona, vytkl soudům, že jako stěžejní důkazní prostředky použily důkazy, které byly zatíženy zásadními procesními nedostatky. Podle názoru dovolatele je především absolutně neúčinný důkaz provedený záznamem telekomunikačního provozu získaný odposlechem italských účastnických stanic. Vytkl soudům, že použitelnost tohoto důkazu opíraly o článek 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech (č. 550/1992 Sb.), ovšem toto ustanovení se vztahuje toliko ke způsobu provádění důkazů v cizině na podkladě žádosti dožadujícího státu, ale již neřeší otázku použitelnosti důkazů takto opatřených, tj. v dané věci jejich použitelnost na území České republiky. Je nesprávný právní názor soudů, podle něhož lze na využití záznamu telekomunikačního provozu aplikovat ustanovení §88 odst. 4 tr. ř. s tím, že za jinou trestní věc se považuje též trestní věc, ohledně níž se koná řízení mimo území České republiky. Podle názoru dovolatele je „jinou trestní věcí“ ve smyslu ustanovení §88 odst. 4 tr. ř. jen trestní věc, v níž se koná řízení podle trestního řádu na území České republiky. Dále zdůraznil, že v posuzované věci se nejednalo o předání trestního řízení z cizího státu do České republiky, kdy po převzetí trestní věci by bylo možno dosud opatřené důkazy použít v trestním řízení v České republice. Nejednalo se dokonce ani o opatření těchto důkazů cestou dožádání českých orgánů činných v trestním řízení vůči příslušným italským orgánům. Dovolatel v této souvislosti připomenul závažnost takového zásahu do základních lidských práv a svobod, tedy do ústavně zaručeného práva na soukromí, jakým je možnost provádět odposlechy telekomunikačního provozu. Zdůraznil, že trestní řád má v ustanovení §88 upraveny garance zákonnosti takového zásahu, a to především v tom, že o jeho přípustnosti rozhoduje nezávislý soud. Za situace, kdy v Itálii je o tomto zásahu (tj. o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu), rozhodováno vyšetřujícím soudcem, který nemá postavení nezávislého soudce, neboť je v podstatě stranou obžaloby, nelze též z tohoto důvodu takový důkaz použít v trestním řízení na území České republiky. Proto soudy nesprávně založily vinu obviněného F. G. na tímto způsobem opatřených důkazních prostředcích. Stejně tak soudy opodstatnily závěr o vině obviněného o přečtenou výpověď svědka S. F. Ve shodě s podanou stížností pro porušení zákona dovolatel vytkl, že při výslechu tohoto svědka v České republice v době, kdy byl dočasně předán rakouskými orgány k provedení výslechu, došlo ke zkrácení práva obhajoby, neboť obhájci obviněného nebylo umožněno verifikovat pravdivost jeho svědectví směřujícího vůči němu. Při výslechu tohoto svědka nebyla zaručena proporcionalita, když strana obžaloby měla podstatně širší prostor k jeho výslechu než strana obhajoby. Podle názoru dovolatele při hodnocení tohoto svědectví si soudy počínaly též svévolně, a to ve smyslu některých citovaných nálezů Ústavního soudu, v tom, že jeho výpověď částečně pokládaly za pravdivou, částečně za nepravdivou, přičemž toto rozporné zhodnocení výpovědi svědka S. F. vyložily výlučně v neprospěch obviněného.
Poslední námitkou dovolatele, shodnou s argumentací obsaženou též ve stížnosti pro porušení zákona, byla výtka, že soudy pokládaly za další stěžejní důkaz vůči obviněnému závěry znaleckých posudků z odvětví fonetiky, na jejichž podkladě dospěly k závěru, že obviněný F. G. je osobou, která byla zachycena v telefonních hovorech pořízených v rámci odposlechů orgány Italské republiky. Protože se jedná o klíčovou otázku pro posouzení viny obviněného, tak k provedení identifikace hovořících osob měli být obligatorně přibráni dva znalci, neboť v posuzované věci se jednalo o zvlášť důležitou skutečnost ve smyslu ustanovení §105 odst. 4 tr. ř. Protože se tak nestalo, tak opatřený znalecký posudek PhDr. M. S. je nepoužitelný. Pokud jde o další posudek vypracovaný Ing. Z. Š., tak tento je zatížen další zásadní vadou, neboť jej podala osoba, která nebyla zapsána v seznamu znalců. Navíc ze závěru znaleckého posudku PhDr. M. S. vyplývá, že identifikace obviněného v záznamech telekomunikačního provozu je jí určena pouze s „největší pravděpodobností“. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a buď věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí, anebo aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný F. G. v plném rozsahu obžaloby zprošťuje. Obviněný se pak dále plně ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona a navrhl, aby Nejvyšší soud jí vyhověl.
K podaným opravným prostředkům se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, která navrhla, aby Nejvyšší soud jak podané dovolání, tak podanou stížnost pro porušení zákona jako nedůvodné zamítl. Má za to, že důkazy, o které se soudy ve svých rozhodnutích opíraly, byly provedeny zákonným způsobem a byly v trestním řízení plně použitelné. V tomto směru se plně ztotožňuje s argumentací obou soudů, které se též dostatečně vypořádaly s uplatněnými dovolacími námitkami obviněného. Má tak za to, že napadené usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, není zatíženo žádnou z vytýkaných vad a nedostatků.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) předně usnesením ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 98/2007, podle §266a odst. 2 tr. ř. spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci obou mimořádných opravných prostředků, vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tz 129/2006 (věc, týkající se podané stížnosti pro porušení zákona) a sp. zn. 11 Tdo 98/2007 (týkající se podaného dovolání) s tím, že obě věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 11 Tz 129/2006.
Poté Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že v posuzované věci je dovolání obviněného přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, řádně a včas a splňuje všechny obsahové a formální náležitosti dovolání /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h), §265d odst. 1 písm. d), odst. 2, §265e odst. 1, 2 a §265f odst. 1 tr. ř./. Vzhledem k tomu, že poté neshledal ani důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a to ve vztahu k obviněnému F. G. Současně přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti postupem podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla ohledně obviněného F. G. stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, a to v části týkající se obviněného F. G.
Poté Nejvyšší soud shledal, že jak stížnost pro porušení zákona, tak dovolání obviněného jsou nedůvodné.
Z porovnání výše rozvedeného obsahu obou mimořádných opravných prostředků je evidentní, že jak ministr spravedlnosti, tak dovolatel (obviněný) shodně uplatňují tři zásadní námitky vůči napadenému rozhodnutí a řízení mu předcházejícímu, spočívající v tvrzení o absolutní neúčinnosti v hlavním líčení u soudu prvního stupně provedeného důkazu záznamem telekomunikačního provozu na základě odposlechů prováděných v cizině, o nezákonnosti a tudíž nepoužitelnosti výpovědi svědka S. F. a o nesprávném postupu při opatřování znaleckého posudku z odvětví fonoskopie (audioexpertízy). Byť v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož dovolatel vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což znamená, že ve vztahu ke skutku lze podle tohoto ustanovení vytýkat pouze výlučně vady hmotně právní, nikoliv vady procesní, tak tato skutečnost nemá v posuzované věci význam s ohledem na projednání dovolání a stížnosti pro porušení zákona ve společném řízení.
Výše namítaným nedostatkům napadených rozhodnutí, resp. řízení jim předcházejícího, však Nejvyšší soud z následujících důvodů nepřisvědčil.
Podle §88 odst. 1 tr. ř. platí, že v případě vedení trestního řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce (s ohledem na námitky obou mimořádných opravných prostředků se v tomto směru není třeba zabývat oprávněním předsedy senátu ve stádiu řízení soudního) nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Opis příkazu soudce bez odkladu zašle státnímu zástupci, přičemž vlastní odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky (§88 odst. 2 tr. ř.). Podle §88 odst. 4 tr. ř. platí, že má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. V jiné trestní věci než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice (srov. §88 odst. 3 tr. ř.).
Zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy jsou s ohledem na ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. trestné činy vyjmenované v §62 tr. zák. a dále trestné činy, u nichž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Je třeba připomenout, že obviněný byl trestně stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a že za tento trestný čin, uvedený ve výčtu trestných činů obsažených v §62 odst. 1 tr. zák., zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody na deset až patnáct let. Výše označeného trestného činu se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, přičemž takový čin spáchá ve větším rozsahu nebo jako člen organizované skupiny /odst. 2 písm. a)/ a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech /odst. 4 písm. c)/. Podle rozhodnutí obou soudů obviněný F. G. naplnil zákonné znaky posuzovaného trestného činu tím, že „neoprávněně vyvezl a jinému opatřil omamnou látku, přičemž tento čin spáchal ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“.
V posuzované věci není sporu o tom, že u obviněného F. G. bylo vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu požadavku obsaženého v ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. Citované ustanovení §88 tr. ř. vymezuje poměrně přísné zákonné předpoklady, při jejichž dodržení lze prolomit ústavní právo na ochranu soukromí (čl. 13 Listiny základních práv a svobod), a současně stanoví podmínky, při jejichž splnění může být záznam telekomunikačního provozu, jehož odposlech byl zákonným způsobem povolen (nařízen), použit v řízení před soudem jako důkaz (důkazní prostředek). Lze také připomenout, že v tomto ustanovení (vyjma výslovně zakotveného případu nepřípustnosti provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným a nepoužitelnosti takto získaných informací - §88 odst. 1 věta druhá a třetí tr. ř.) zákon jinak nestanoví formou zákazů či omezení meze použitelnosti záznamu telekomunikačního provozu jako důkazního prostředku (srov. např. ustanovení §89 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k důkazu získanému např. nezákonným donucením). Jestliže byly splněny zákonné předpoklady umožňující provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a je-li k němu připojen též protokol obsahující údaje vyžadované ustanovením §88 odst. 4 věta první tr. ř., pak se takto získaný záznam telekomunikačního provozu může použít jako důkaz, přičemž není rozhodné, zda odposlech byl povolen a záznam o něm pořízen u podezřelého, obviněného či u jiné osoby (č. 19/2004 –II. Sb. rozh. tr.). Kromě splnění zákonných překladů pro vlastní prolomení ochrany poskytované Listinou základních práv a svobod, zejména s přihlédnutím k požadavku zákona, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu lze důvodně předpokládat zjištění důležitých skutečností pro trestní řízení (princip minimalizace zásahu do ústavou chráněných lidských práv a svobod), je další podmínkou provedení důkazu přehráním záznamu telekomunikačního provozu splnění těch náležitostí připojeného protokolu, které předpokládá ustanovení §88 odst. 4 tr. ř. Pro případ, že k záznamu telekomunikačního provozu není připojen protokol vyžadovaný ustanovením §88 odst. 4 tr. ř., je to však vada, kterou lze v řízení před soudem napravit (srov. č. 56/2001 Sb. rozh. tr). Dodržení náležitostí přílohového protokolu je významné především z hlediska posouzení zákonnosti vlastního průběhu prováděného odposlechu a záznamu o něm. V tomto smyslu existence protokolu vyžadovaného ustanovením §88 odst. 4 tr. ř. podmiňuje provedení důkazního prostředku, kterým je samotný záznam zachycující odposlechnutý telekomunikační provoz. Tento důkaz (záznam telekomunikačního provozu) se pak v řízení před soudem (zejména v hlavním líčení) jako specifický důkazní prostředek (srov. §89 odst. 2 tr. ř. – „Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi …“) provede především jeho přehráním z příslušného datového nosiče. K důkazu se zpravidla přehrají pouze záznamy, které obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení, popř. takové jejich části, pokud tomuto postupu nebudou bránit např. námitky procesních stran domáhajících se přehrání záznamů v jejich úplnosti – srov. nález Ústavního soudu ze 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03. Dále je třeba připomenout, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu, při splnění podmínek uvedených v §160 odst. 4 tr. ř., může mít povahu neodkladného úkonu.
Vztáhnou-li se výše uvedené obecné úvahy k procesní situaci v této věci, tak ve skutečnosti spornou otázkou je, zda lze použít jako důkaz záznam telekomunikačního provozu, který byl získán odposlechem telekomunikačního provozu prováděným na území cizího státu, a to v souvislosti s trestním stíháním vedeným orgány cizího státu vůči jiným osobám, než vůči F. G., případně jakou povahu lze takto opatřenému důkazu v řízení před českými soudy přiznat. Není totiž pochybností o tom, že se v této věci nejednalo o odposlechy telekomunikačního provozu a záznamy o nich pořízené postupem podle §88 odst. 1 tr. ř. , tj. na základě rozhodnutí příslušného soudce realizované orgány policie České republiky v rámci trestního řízení vedeného na území České republiky. V posuzované věci se také nejednalo ani o případ předání trestního stíhání z cizího státu do České republiky na základě postupu předpokládaného ustanovením §447 tr. ř., tj. převzetí trestního řízení vedeného orgány cizího státu proti občanu České republiky, který na území cizího státu spáchal trestný čin, na základě rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství, popř. rozhodnutí jiného příslušného státního zástupce. V této souvislosti je třeba připomenout, že ustanovení §447 odst. 3 tr. ř. výslovně přiznává procesním úkonům provedeným orgány cizího státu v souladu s jeho právním řádem použitelnost i pro trestní řízení, které bylo převzato z ciziny s tím, že tyto procesní úkony lze využít tak, jako kdyby je provedly orgány České republiky (k tomu srov. též č. 14/1997 Sb. rozh. tr.). Nejednalo se ani o případ dožádání za účelem provedení důkazu v této trestní věci postupem podle čl. 3 Evropské úmluvy o vzájemné právní pomoci ve věcech trestních, uveřejněné pod č. 550/1992 Sb. (soudy v této souvislosti ve skutečnosti odkazovaly pouze na smysl mezinárodní spolupráce opírající se právě o toto ustanovení), přitom Druhý dodatkový protokol této Úmluvy (č. 48/2006 Sb.m.s.), pro Českou republiku s účinností od 1. 7. 2006, v čl. 8 zakotvuje možnost, aby dožadující strana požadovala provedení úkonu (např. odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) způsobem upraveným ve vnitrostátní úpravě dožadujícího státu a tomu odpovídající povinnost dožádaného státu takovému požadavku vyhovět. V posuzované věci již dříve pořízené záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu opatřené mimo území České republiky, a to výlučně pro účely trestního stíhání v Itálii a ve vztahu k jiným osobám stíhaným v Itálii, byly poté na základě žádosti o právní pomoc učiněné českými orgány přípravného řízení poskytnuty k trestnímu řízení vůči obviněnému F. G. Je tak zřejmé, že, byť se v Itálii opatřené záznamy odposlechů telefonních stanic používaných zejména B. N. a I. B., jejichž obsahem jsou také hovory s obviněným F. G. ohledně dodávek heroinu z Č. r. do I. a jejich prodeje, týkají fakticky stejné věci, tak z hlediska formálního (procesního) jde o odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu pořízené jinak než postupem podle §88 odst. 1, 2 tr. ř. a v jiné trestní věci (tj. nikoliv v posuzované trestní věci obviněného F. G.). Na základě toho pak bylo třeba se zabývat tím, zda jsou splněny podmínky provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu opatřeného v „jiné trestní věci“ ve smyslu ustanovení §88 odst. 4 poslední věta tr. ř., tedy zda a za jakých předpokladů lze tyto záznamy telekomunikačního provozu použít jako důkaz v trestní věci obviněného F. G. Záznamy telekomunikačního provozu byly pořízeny příslušnými orgány Italské republiky v trestní věci B. N., I. B., B. L. a dalších osob, stíhaných pro rozsáhlé nedovolené obchodování s omamnými látkami (jen na okraj lze zmínit, že v jejich trestní věci byly uloženy citelné nepodmíněné tresty odnětí svobody v rozmezí od šesti do šestnácti let), přičemž i v posuzované věci obviněného F. G. se jedná jak o zvlášť závažný úmyslný trestný čin (viz shora), tak o trestný čin, k jejímuž stíhání Českou republiku zavazuje i mezinárodní smlouva (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami, vyhlášena pod č. 462/1991 Sb.). Je tedy splněna podmínka, že i v jiné věci, než ve které byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu provedeny se jedná o trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a pro trestný čin, k jehož stíhání zavazuje Českou republiku vyhlášená mezinárodní smlouva (K tomu srov. JUDr. Pavel Šámal: Odposlech a záznam telekomunikačního provozu ve světle judikatury, Soudní rozhledy č. 3/2000, s. 67, C. H. BECK). Přitom podle názoru Nejvyššího soudu z hlediska aplikace ustanovení §88 odst. 4 poslední věta tr. ř. není důvodu pokládat za záznamy telekomunikačního provozu opatřené v jiné, než v posuzované trestní věci pouze ty z nich, které byly pořízeny v rámci trestního řízení konaného na území České republiky příslušnými českými orgány trestního řízení. Jinak řečeno, zákonný předpoklad uvedený v ustanovení §88 odst. 4 poslední věta tr. ř. vztahující se k použitelnosti záznamů telekomunikačního provozu v jiné trestní věci (z tohoto pohledu je takovou věcí trestní věc obviněného F. G.) neznamená, že musí jít pouze o záznamy telekomunikačního provozu získané v průběhu trestního řízení konaného v České republice. Je tedy nerozhodné, zda jde o odposlech a záznam telekomunikačního provozu ve věci, jež je předmětem trestního řízení konaného orgány České republiky, či orgány cizího státu, a to zvláště platí v případech spolupráce orgánů činných v trestním řízení v oblasti mezinárodního zločinu. Je to přitom typické právě v případech drogové trestné činnosti, spočívající ve vývozu, dovozu a prodeji omamných či psychotropních látek přes území několika států. Nelze také odhlížet od toho, že i když se jednalo o trestní věc vedenou orgány cizího státu v cizině, tak ve skutečnosti se jednalo o jedinou věc, jejíž podstatou bylo nezákonné obchodování s heroinem osobami provádějící tuto činnost ve vzájemné součinnosti, a to též na území České republiky. K důkazní použitelnosti takto opatřených záznamů telekomunikačního provozu podle ustanovení §88 tr. ř. lze též připomenout, že v rámci mezinárodní právní pomoci (např. podle již zmiňované Evropské úmluvy o vzájemné právní pomoci ve věcech trestních, uveřejněné pod č. 550/1992 Sb.) může být vyžadováno provádění, resp. nařízení odposlechů v cizině a pak nepochybně záznamy takto cizím státem opatřené lze použít i na území České republiky jako důkazní prostředek. I když v posuzované věci se nejednalo o tuto formu mezinárodní spolupráce, tak je třeba tuto možnost připomenout i s ohledem na argumentaci mimořádných opravných prostředků o nepoužitelnosti získaných záznamů telekomunikačního provozu s tím, že se nejedná o případ jiné trestní věci předpokládaný ustanovením §88 odst.1, 4 tr. ř. (k tomu blíže srov. JUDr. Jaroslava Novotná: K některým otázkám dokazování odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, Trestněprávní revue č. 10/2003, s. 290, C. H. BECK).
Především tak lze učinit závěr, že v případě právního styku s cizinou v trestní věci, ve které by jinak byly splněny formální vnitrostátní předpoklady pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, není vyloučeno použít v České republice jako důkazní prostředek uvedený v §88 tr. ř. záznam telekomunikačního provozu opatřený v cizině i v jiné trestní věci. Použitelnost takového záznamu je však nutno posuzovat též z hlediska, zda zásah do soukromí je dostatečně podložen takovým zájmem, který činí průlom do práva na soukromí věcně odůvodnitelným, a zda i v cizině k němu došlo způsobem srovnatelným se zákonnými podmínkami stanovenými českou právní úpravou. Z toho také vyplývá, že ne každý provedený odposlech a záznam telekomunikačního provozu uskutečněný v cizině lze použít v trestním řízení v České republice jako důkaz. Podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované věci obě tyto podmínky splněny byly. Předně není pochyb o tom, že nezbytnost zásahu (srov. nález Ústavního soudu ze 22. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 502/2000) do soukromí prolomením tajemství obsahu zpráv předávaných telefonem je dána zájmem ochrany společnosti před tak závažnou trestnou činností, jakou je mezinárodní organizovaný obchod s drogami. Jsou tak splněny i požadavky vyplývající z čl. 13 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.). Z obsahu spisu dále vyplývá, že předmětné záznamy telekomunikačního provozu byly v Itálii provedeny tak, že k návrhu policejního orgánu je nařídil státní zástupce a jeho rozhodnutí bylo pak schváleno soudcem (vyšetřujícím soudcem). V rozhodnutí o povolení odposlechu byla přitom uvedena jak doba jeho trvání (zpravidla 20 dnů), údaje ohledně odposlouchávané telefonní stanice, jakož i údaje vztahující se k osobám zabezpečujícím provádění odposlechu. Součástí spisového materiálu jsou i protokoly vyhotovené příslušným policejním úředníkem o průběhu prováděného odposlechu, včetně obsahu „zájmových“ hovorů (č. l. 5538, č. l. 9000 spisu), které zcela odpovídají požadavkům jinak uvedeným v §88 odst. 4 tr. ř. Je tak zřejmé, že záznamy telekomunikačního provozu byly v cizině získány způsobem, který v podstatě odpovídá zákonným podmínkám jejich opatřování v České republice, a nebyly shledány důvody, které by bránily jejich použití jako důkazu ve smyslu ustanovení §88 odst. 4 tr. ř. v řízení před českými soudy. Proto Nejvyšší soud se ztotožnil s postupem obou soudů, pokud své skutkové závěry opíraly o záznamy telekomunikačního provozu pořízené výše popsaným způsobem příslušnými orgány Italské republiky, přičemž soudy tento svůj postup také v zásadě náležitě odůvodnily (viz str. 13-15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 16 a násl. odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud nemohl přisvědčit stěžovateli ani v tom, že tyto záznamy telekomunikačního provozu by bylo možno v trestním řízení vůči obviněnému F. G. použít toliko jako listinné důkazy. Nehledě na to, že tato argumentace se dostává do rozporu s tvrzením o nezákonnosti takto opatřeného důkazního prostředku, podstatné je však to, co bylo uvedeno již výše, totiž že podle názoru Nejvyššího soudu se jedná o důkazní prostředek použitelný, který byl v cizině proveden způsobem umožňujícím jeho provedení jako důkazu ve smyslu ustanovení §88 tr. ř. českém trestním řízení. Nejasná je pak argumentace stížnosti pro porušení zákona o údajně nižší důkazní hodnotě listinného důkazu ve srovnání s důkazem spočívajícím v záznamu telekomunikačního provozu, když trestní řád nepřisuzuje určitému důkaznímu prostředku nějakou (vyšší, nižší) důkazní sílu či důkazní hodnotu. Pokud ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona poukázal na nepoužitelnost záznamů telekomunikačního provozu, které byly pořízeny podle některých zvláštních zákonů (např. o Bezpečnostní informační službě, o Vojenském obranném zpravodajství), pak tyto případy nelze srovnávat s posuzovanou věcí, neboť se v nich nejedná o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v trestní věci a pro účely trestního řízení, nýbrž účel jejich provádění je zcela odlišný (zejména zpravodajský). Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu provedené v cizině – v Itálii byly nepochybně prováděny v trestní věci orgány činnými v trestním řízení, přičemž rozhodnutí o jejich nařízení bylo svěřeno do rukou vyšetřujícího soudce Italské republiky (tomu přiměřeně srov. požadavek článku 5 odst. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod – dále jen „Úmluva“).
Pokud jde o další námitku, že znalecký posudek z odvětví fonoskopie audioexpertízy (přesněji: z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie, popřípadě z oboru kybernetiky, specializace na analýzu hlasů), na jehož podkladě soudy dospěly ke ztotožnění hlasu obviněného F. G. na pořízených záznamech telekomunikačního provozu, byl opatřen vadným (nezákonným) procesním postupem, tak je třeba především zdůraznit, že žádným z opravných prostředků není nijak zpochybňována věcná správnost znaleckých posudků PhDr. M. S. a Ing. Z. Š., a ani Nejvyšší soud neshledává důvodu k případnému opatření revizního znaleckého posudku (§109 tr. ř.). Oběma soudům je vytýkán nesprávný procesní postup způsobující nepoužitelnost těchto posudků, spočívající především v tom, že v rozporu s ustanovením §105 odst. 4 tr. ř. se spokojily s podáním dvou samostatných znaleckých posudků k objasnění výše uvedené otázky (tj. ztotožnění hlasu obviněného), ačkoliv s ohledem na citované ustanovení bylo nutno opatřit jediný znalecký posudek vypracovaný dvěma znalci současně. Je třeba připomenout, že podle ustanovení §105 odst. 4 tr. ř. v případech, kdy jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité, se přiberou dva znalci. To znamená, že v takovém případě provedou odborné posouzení skutečnosti významné pro trestní řízení dva znalci z příslušného oboru (z příslušných oborů) současně. Zda se jedná o takový případ objasnění zvláště důležité skutečnosti, je nepochybně věcí úvahy soudu, a to s přihlédnutím jak k povaze objasňované skutečnosti, tak k celkové důkazní situaci. Nelze bezvýhradně souhlasit s tvrzením, že v posuzované věci se jednalo o případ předvídaný ustanovením §105 odst. 4 tr. ř. a že s ohledem na povahu znaleckým posudkem objasňované skutečností (ztotožnění hlasů obviněného na záznamech telekomunikačního provozu) a důkazní situaci bylo nezbytné, aby k podání tohoto znaleckého posudku byli přibráni dva znalci. Podle názoru Nejvyššího soudu předně totiž není ani vyloučeno, že podkladem pro závěr o totožnosti hlasových projevů mohou být i jiné důkazní prostředky, než je znalecký posudek z odvětví fonoskopie, popř. hlasové analýzy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 7 Tz 196/2004, usnesení ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 114/2006). Zákon pak výslovně stanoví povinné přibrání dvou znalců jen v případě prohlídky a pitvy mrtvoly (§105 odst. 4 věta druhá tr. ř.) a k vyšetření duševního stavu mladistvého (§58 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). V posuzované věci je především třeba zdůraznit, že znalecký posudek z odvětví fonoskopie (hlasové analýzy) nebyl zdaleka jediným důkazním prostředkem, na jehož podkladě soudy dospěly k závěru o vině obviněného F. G. Soudy vycházely z výpovědi řady svědků (např. S. F., J. K., M. H., D. I.), vzaly do úvahy i objektivně zjištěné souvislosti zaznamenaných telefonních hovorů jako takových jak s výpověďmi svědků, tak např. s okolnostmi zadržení zásilek heroinu. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu znamenají, že soudy nepochybily, pokud pokládaly samostatné znalecké posudky z odvětví fonoskopie za použitelné důkazní prostředky a pokud neshledaly důvodu k postupu, jímž by byly k objasnění předmětné odborné otázky přibrání dva znalci k vypracování společného znaleckého posudku. Přitom je dále nutno zdůraznit, že znalecký posudek vypracovaný dr. M. S. odpovídá všem formálním i obsahovým požadavkům právních předpisů (srov. např. §8 a násl. zákona o znalcích a tlumočnících, §13 vyhl. č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů) a na jeho podkladě objasňovaná skutečnost byla nepochybně zjišťována zákonným způsobem. Pokud se v mimořádných opravných prostředcích vytýká ve vztahu k posudku Ing. Z. Š. jen to, že se jedná o osobu nezapsanou v seznamu znalců (o této skutečnosti není sporu), pak je třeba připomenout, že zákon o znalcích a tlumočnících (zák. č. 36/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů) výjimečně umožňuje, aby znalcem byla ustanovena osoba, která není zapsána do seznamu znalců, má-li především potřebné odborné předpoklady pro výkon této funkce a jsou-li splněny i další podmínky uvedené v ustanovení §24 odst. 1 citovaného zákona. Protože není nijak zpochybňována odborná způsobilost Ing. Z. Š. k podání posudku z oboru kybernetiky, odvětví hlasové analýzy (ani nejsou namítány jiné věcné nedostatky jím vypracovaného posudku), tak k postupu při jeho přibrání znalcem v posuzované věci je třeba konstatovat, že v době opatření tohoto znaleckého posudku byl v České republice do seznamu znalců z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie zapsán jediný znalec, a to právě PhDr. M. S., a v oboru kybernetika, odvětví rozpoznávání řečí, specializace: analýza hlasů byl zapsán rovněž jediný znalce (Ing. S. B., bytem v H., okr. K.). Již tato skutečnost velice limitovala, resp. s ohledem na ztíženou dosažitelnost znalce Ing. S. B. (s přihlédnutím k místu jeho bydliště) podstatně ztěžovala provedení dalšího znaleckého posudku z jeho strany /viz §24 odst. 1 písm. c) zákona o znalcích a tlumočnících/. I když již shora bylo konstatováno, že v posuzované věci nebylo nutno přistoupit k takovému formálnímu postupu, jímž by byli přibrání dva znalci k vypracování společného posudku, tak pro úplnost lze dodat, že zpracování dvou samostatných znaleckých posudků místo jednoho společného bylo velice dobře odpodstatněno i z věcného hlediska, neboť oba znalci použili zcela odlišné metody k posuzování hlasové totožnosti. Zatímco znalkyně dr. Svobodová použila jazykové a slovní metody ke ztotožnění hlasu obviněného F. G., tak v případě posudku vypracovaného Ing. Š. se jednalo o použití metody kyberneticko matematické. Použití takto diametrálně odlišných metod zkoumání rozhodně nebylo na újmu toho, že nebyl vypracován jediný posudek dvěma znalci, nýbrž dva samostatné posudky. Nelze také přehlédnout, že závěry obou zpracovatelů jsou v podstatě totožné a poskytly soudům dostatečně přesvědčivý závěr pro zjištění, že osobou, je jíž hlas byl zachycen v záznamech předmětných telefonních hovorů, je právě obviněný F. G. Proto má Nejvyšší soud za to, že v posuzované věci nedošlo k porušení ustanovení §105 odst. 4 tr. ř. z důvodů uplatňovaných v podaných opravných prostředcích.
Konečně ke třetí námitce obou opravných prostředků je třeba uvést, že použitelnost výpovědi svědka S. F. není podle názoru Nejvyššího soudu dotčena vytýkanými vadami. Předně ani Nejvyšší soud neshledává důvodů k výtkám na adresu soudu prvního stupně, jenž postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečetl protokoly o dřívějších výpovědích tohoto svědka s tím, že svědek je pro svůj pobyt v cizině osobou pro soud nedosažitelnou. V tomto směru lze poukázat na postoj svědka nacházejícího se v cizině, který byl spolehlivě zjištěn dožádáním u příslušných rakouských státních orgánů. Důvodně byl učiněn závěr, že s ohledem na ustanovení §429 odst. 1 tr. ř. nelze tohoto svědka v hlavním líčení osobně vyslechnout. Námitky opravných prostředků se týkaly výlučně otázky zákonnosti provedení výslechu tohoto svědka v přípravném řízení s tím, že přitom mělo dojít k zásadnímu zkrácení práv obviněného na obhajobu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že svědek S. F. byl v této věci v přípravném řízení vyslechnut celkem dvakrát, přičemž poprvé byl slyšen v cizině a podruhé na území České republiky. Z obsahu spisu vyplývá, že o prvním výslechu tohoto svědka konaného v Rakousku dne 5. 7. 2004 (č. l. 2412) byl řádně a včas (již dne 10. 6. 2004) vyrozuměn tehdejší obhájce obviněného, který tak měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit (výslechu se účastnili obhájci ostatních spoluobviněných), avšak tomuto úkonu přítomen nebyl. Za této situace se pak již z tohoto důvodu nelze dovolávat krácení práva na obhajobu a porušení článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Tento výslech svědka tedy není zatížen namítanou vadou a byl-li později v hlavním líčení obsah protokolu o výslechu tohoto svědka k důkazu přečten (č. l. 7968), pak tomuto postupu soudu nelze ničeho vytknout (srov. č. 54/2001 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o druhý výslech svědka F. uskutečněný v rámci jeho dočasného předání z Rakouska na území České republiky, tak je třeba zdůraznit, že tehdejší obhájce obviněného F. G. se tohoto výslechu osobně zúčastnil, v jeho průběhu kladl svědkovi otázky, přičemž poté, co položil poslední dotaz, výslovně uvedl, že „…nemá dalších otázek“ (č. l. 2541). Je sice skutečností, že se později připojil k námitkám obhájců spoluobviněných vztahujících se k neposkytnutí dostatečného časového prostoru k možnosti klást svědkovi otázky v potřebném rozsahu, nicméně i s přihlédnutím ke specifické situaci provádění výslechu svědka dočasně předaného za tím účelem z Rakouska do České republiky, má Nejvyšší soud za to, že způsob provedení jeho výslechu nekoliduje s principy spravedlivého procesu (čl. 6 Úmluvy) a že ke zkrácení práv obviněného F. G. celkově vzato nedošlo. Proto i ve vztahu k této výpovědi svědka byly splněny podmínky §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro přečtení protokolu o jeho výslechu v hlavním líčení (č. l. 8118). Jen pro úplnost lze již na tomto místě konstatovat, že dovolací námitky obviněného směřující k údajnému nesprávnému vyhodnocení věrohodnosti výpovědi tohoto svědka neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, přičemž Nejvyšší soud ani neshledal, že by v postupu obou soudů při posuzování tohoto svědectví byly takové nedostatky, které by byly neslučitelné s pravidly naznačenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Pokud ve vztahu k obviněnému F. G. soudy vycházely z usvědčující svědecké výpovědi S. F., stalo se tak především proto, že jeho svědectví mělo v tomto směru oporu i v jiných důkazech objektivní povahy.
Pokud jde o vlastní dovolací námitky obviněného F. G., tak Nejvyšší soud s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nemohl zabývat těmi námitkami, kterými dovolatel napadal výhradně skutkové závěry obou soudů, jejichž podstatou bylo v obecné rovině tvrzení, že se mu za vinu kladené trestné činnosti vůbec nedopustil, že k takové trestné činnosti neměl žádný motiv, že mu nebylo prokázáno držení jakékoliv drogy atd. Dovolací námitky této povahy nejsou způsobilé založit nejen tento, ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. V této části bylo dovolání obviněného podáno z jiných, než zákonných důvodů, což by jinak opodstatňovalo jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souladu s ustálenou judikaturou (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1029/2006, sp. zn. 8 Tdo 595/2006, usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298, a další) Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomíná, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty obviněnému přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
Dovolací námitky obviněného, které se jinak formálně opíraly o uplatněný dovolací důvod pak Nejvyšší soud shledal nedůvodnými.
Tvrzení, že skutkové závěry soudů vůbec nevyjadřují zákonné znaky vyžadované ustanovením §187 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný „…vyvezl …a jinému opatřil…“ omamnou látku, neodpovídá obsahu tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, ani odůvodnění obou rozhodnutí nižších soudů. Jak je z výše již citovaného výroku rozsudku soudu prvního stupně patrno, soudy zjistily, že obviněný F. G. společně s dalšími osobami působícími v I. r. a v R. zorganizoval a zajistil provedení transportu zásilek z Č. r. do I. s látkou obsahující heroin (dále též jen „droga“) celkem v 16-ti případech s více jak 200 kg této látky. Podle zjištění soudů obviněný organizoval vývoz heroinu tím, že dával instrukce k provedení každé jednotlivé zásilky, a to především prostřednictvím G. T., sám anebo prostřednictvím G. T. najímal kurýry, s organizátory tohoto obchodu v I. telefonicky upřesňoval pohyb zásilky a jejich předání, instruoval kurýry, jejich prostřednictvím zajišťoval i předání peněz získaných z prodeje drog atd. Tato zjištění jsou naprosto dostatečným podkladem pro závěr o naplnění výše uvedených zákonných znaků tohoto trestného činu.
Pokud dovolatel namítal, že nebyl naplněn zákonný znak spáchání posuzovaného trestného činu „ve větším rozsahu“, tak závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání tohoto trestného činu ve větším rozsahu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. je nutné opřít především o množství omamné látky, s níž pachatel nakládal způsobem předpokládaným v ustanovení §187 odst. 1 tr. zák., a to jak s ohledem na druh a kvalitu látky, tak i na další okolnosti, za nichž byl čin spáchán, tedy zejména dobu, po kterou pachatel s uvedenými látkami nakládal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, uveřejněné pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr., dále usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1420/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 4 Tz 151/2006).
V této souvislosti je dále třeba připomenout, že podle ustálené soudní praxe lze za větší rozsah považovat 1,5 g heroinu, tj. asi 50 dávek po 30 mg (srov. též pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 2. z r. 2006 Sbírky pokynů obecné povahy Nejvyššího státního zastupitelství). Tento zákonný znak tak v případě heroinu může být naplněn již ve vztahu k množství 1,5 g účinné látky (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1420/2006). V posuzované věci jen ve třech případech (tj. v bodech I. A, B 1 a B 5 rozsudku soudu prvního stupně), ve kterých převážená droga byla policejními orgány u kurýrů zajištěna, se jednalo o množství více jak 22 kg, tedy o množství více jak 1000x větší, než je nutné k naplnění tohoto zákonného znaku. Podstatnou okolností je rovněž druh látky, se kterou bylo nakládáno některým ze způsobů uvedeným v ustanovení §187 odst. 1 tr. zák. Heroin je silně návykovou látkou, která je z hlediska toxicity velmi nebezpečná a při předávkování může snadno způsobit smrt. Takže nelze mít pochybnosti ani o tom, že obviněný svým jednáním naplnil též okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a s ohledem na povahu této látky, její množství, delší dobu páchání trestné činnosti (po období zhruba jednoho roku) a počet případů je také evidentní naplnění podmínek předpokládaných ustanovením §88 odst. 1 tr. zák. (materiální podmínka aplikace kvalifikované skutkové podstaty). Pokud se dovolatel domáhal zjištění obsahu účinné látky i v ostatních případech jejího transportu z Č. r. do I. a vytýkal, že tato okolnost nebyla blíže specifikována, co do množství a obsahu účinné látky, tak především je zřejmé, že toto tvrzení dovolatele se vztahuje ke skutkovým závěrům soudů a tuto námitku tak nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Soudům však ve skutečnosti ani nelze nic vytknout, pokud v případech úspěšně realizovaných zásilek své závěry o množství převážené drogy, popřípadě i účinnosti v ní obsažené omamné látky (diacetylmorfin), opíraly o výpovědí jednotlivých svědků (kurýrů) a pokud při stanovení množství převážené látky a v ní obsažené účinné složky vycházely též ze srovnání s těmi případy, kdy obdobná zásilka byla policejními orgány zajištěna a množství látky, včetně její účinné složky, tak mohlo být jednoznačně zjištěno. Navíc není zřejmé, jakým způsobem by mělo být zjišťováno množství účinné látky v převážené zásilce v případech, kdy došlo k úspěšné realizaci provedeného obchodu.
Námitka dovolatele ohledně údajné absence subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, a to zejména ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, zjevně neodpovídá skutkovým závěrům obou soudů. Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se přesvědčivě podávají okolnosti opodstatňující závěr o naplnění též subjektivní stránky mu přisouzeného trestného činu. Vezme-li se v úvahu kupř. jen ta dílčí část skutkových zjištění, podle nichž obviněný F. G. „… společně s G. T., … I. B., B. N. a B. L.,…zorganizovali a zajistili provedení transportu zásilky (obsahující omamnou látku heroin z Č. r. do I.) …“, přičemž obviněný F. G. „… telefonicky informoval ... o vyslání kurýra se zásilkou drogy na cestu a předpokládané době jeho příjezdu,… informoval … o místech, kde v předaném osobním automobilu … se nacházejí jednotlivé balíčky s heroinem …“ atd., tak již na základě těchto skutečností je evidentní, že obviněný F. G. jednal v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Podanému dovolání lze přisvědčit jen v tom, že odůvodnění napadených rozhodnutí (např. str. 24 usnesení odvolacího soudu), i přes jinak zcela jednoznačná skutková zjištění ohledně existence úmyslného zavinění obviněného vztahujícího se ke všem znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, v tomto směru neodpovídá požadavku ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Tento nedostatek procesní povahy však neznamená absenci zavinění na straně obviněného.
Objektem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák. je zájem na ochraně společnosti a lidí proti nebezpečí, které vyplývá z nezákonného a nekontrolovaného nakládání s některými látkami, např. s látkami omamnými, mezi které patří i heroin (srov. zák. č. 167/1998 Sb., Příloha 3, Seznam IV., resp. nařízení vlády č. 192/1988 Sb., Příloha 3, skupina III). Nelze přisvědčit argumentaci dovolatele, že existence objektu skutkové podstaty tohoto trestného činu je podmíněna zjištěním konkrétního počtu osob, které byly v posuzovaném případě ohroženy neoprávněným nakládáním (obchodováním) s heroinem. Vezme-li se v úvahu vpředu již uvedený rozsah posuzované trestné činnosti, daný zejména množstvím obchodované omamné látky a dobou páchání této trestné činnosti, je evidentní ohrožení množství osob počítáno nejméně v řádu tisíců.
Stejně tak soudy spolehlivě zjistily, že v posuzovaném případě se jednalo o trestnou činnost páchanou obviněným ve spojení s organizovanou skupinou, která působila minimálně v Č. r. a v I. /tedy ve více státech ve smyslu ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. – viz č. 34/2005 Sb. rozh. tr./. Ze skutkových závěrů soudů vyplývá, že obviněný F. G. organizoval a řídil obchod s heroinem z území Č. r. přes R. do I., přičemž věděl o tom, že na této trestné činnosti se podílí více osob jak v Č. r., tak v I. (a případně i v R.), jejichž vzájemné aktivity slouží k úspěšné realizaci nezákonného obchodování s omamnou látkou. Obviněný dokonce přímo řídil některé z těchto osob, průběžně jim zadával úkoly a ovlivňoval celkový průběh realizace nezákonného obchodu s drogami. Jednalo se tak o vysoce profesionální činnost s rozdělenými úkoly, do které byly na různých úrovních zapojeny jednotlivé osoby v postavení řídících osob, kurýrů a odběratelů převážených drog, přičemž s ohledem na množství zjištěných případů a dobu trvání této trestné činnosti je zřetelné i stabilní fungující spojení dodavatelů a odběratelů drog. Není též pochyb, že obviněný F. G. věděl, že na této trestné činnosti se podílí nejméně tři trestně odpovědné osoby (kupř. I. B., B. N., B. L., S. F., G. T., S. B., dále celá řada kurýrů - např. M. H., J. K., W. O., a neznámí odběratelé v I.). Šlo tedy o organizovanou skupinu, tedy o situaci, kdy nejméně tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tak zcela přisvědčil právním závěrům obou nižších soudů, podle nichž obviněný F. G. naplnil všechny zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a držení om amných a psychotropních látek a jedů též podle odst. 4 písm. c) ustanovení §187 tr. zák.
K dovolacím námitkám skutkové povahy, jež nenaplňují žádný zákonný důvod dovolání, lze jen na okraj a v zájmu stručnosti zcela odkázat na závěry vyplývající z přesvědčivého a logického odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje (srov. str. 21 až 41 rozsudku soudu prvního stupně, str. 12 až 24 napadeného usnesení odvolacího soudu). V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ takových pochybení v důkazním řízení, které by svém důsledku představovaly porušení práva obviněného na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006).
Na základě výše uvedeného je evidentní, že dovolání obviněného, jakož i stížnost pro porušení zákona jsou nedůvodné. Proto ze všech důvodů shora uvedených Nejvyšší soud ve veřejném zasedání zamítl jak nedůvodnou stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného F. G. /§268 odst. 1 písm. c) tr. ř./, tak nedůvodné dovolání tohoto obviněného /§265j tr. ř./.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík